12. února 2013 06:00

Made in Vietnam: Jak žijí lidé, kteří šijí naše oblečení?

Je tomu víc než rok, co jsem začala důkladněji studovat visačky na svém oblečení. Vyrobeno v Číně, Indii, Kambodži nebo ve Vietnamu.

Moje trička, ale i značkové sportovní oblečení pocházejí ze zemí, které musím někdy hledat v atlasu – téměř vždy však postačí otevřít na stránce věnované jihovýchodní Asii. Dál se nedozvím nic. Kudy při výrobě cestovala po světě moje oblíbená mikina nebo kdo ji ušil nevyčtu ani z barevných katalogů outdoorových firem, které jsou jinak plné praktických rad ohledně funkčního oblečení. Když se zeptáte lidí, odkud pochází jejich oblečení, první odpovědí bývá zpravidla Čína – a většinou mají pravdu. Celých 35 % dovezených oděvů v ČR pochází z Číny. I v Číně se však v poslední době zvyšuje cena práce a vyrábět zde již není tak levné, jak to bývalo. Mezinárodní investoři proto hledají „nízkonákladovou“ alternativu, kterou mnozí našli již několik kilometrů za jižními hranicemi – ve Vietnamu.

Vietnam, země odkud pochází vaše tričko

V březnu 2011 jsem tedy podnikla cestu do Vietnamu s cílem zjistit a přinést co nejvíce informací pro české a evropské spotřebitele o tom, jak žijí a pracují dělníci v textilních továrnách, kde se šijí oděvy pro značky zvučným jmen, značky, které najdete téměř v každém českém outdoorovém obchodě. Mluvila jsem s mnoha nevládními organizacemi a sociálními pracovníky v Hanoji a v Ho Či Minově městě a z jejich svědectví se poskládal komplexní, avšak neutěšený obrázek. Ať se jedná o vládu jedné strany ve společnosti, krutou realitu pracovních podmínek nebo nelehké osobní volby, vietnamským dělníkům není co závidět.

Život v nesvobodě

Nesvoboda – pro Vietnamce je to součást jejich života, o které moc nemluví, nicméně potkávala jsem se s ní na každém kroku. Zemi vládne komunistická strana, která kontroluje jak činnost neziskových organizací a akademiků, tak i odbory. Oficiální místa informace o pracovních podmínkách v továrnách neposkytují a nezveřejňují – a zveřejňovat je ani nechtějí.

Kdo ušil mou bundu?

Ho Či Minovo město je jedním z třiceti nejrychleji rostoucích měst světa a mekkou textilního průmyslu. Procházejíc se ulicemi, kde žijí dělníci zdejších továren, jsem vzbuzovala mnoho pozornosti, protože turisté tyto místa nenavštěvují – není zde nic kromě různorodých domků, malých obchůdků s jídlem a prašných ulic.

Za 4 koruny na hodinu

Právě mladé ženy z venkova tvoří zásadní část levné pracovní síly, na které staví Vietnam svoji tržní výhodu. Za svoji práci dostávají jenom malou mzdu, která v přepočtu někdy není ani 4 koruny na hodinu včetně všech přesčasů. Ne, ani ve Vietnamu to není mnoho – stačí to na čtvrt kila rýže nebo na dvě vejce. Pro srovnání, kilo vepřového masa stojí více než 3 eura. Ze své mzdy platí dělníci ubytování a posílají část peněz domů rodině nebo platí poplatky agentuře, která je do města za prací zlákala. Na stravu pak utratí většinu zbylých peněz – maso si však můžou dovolit jenom několikrát měsíčně. Běžnou praxí textilních továren je zadržovat část mzdy, aby byli dělníci „motivováni“ se do továrny vracet. Zaměstnavatelé mají také ve zvyku strhávat ze mzdy různé pokuty ve výši alespoň celodenní mzdy, které se udělují za přestupky jako je pozdní příchod do práce, donesení vlastního jídla do továrny nebo přestávka na toaletu delší než pět minut.

Přesčasy? 16 hodin denně je normální

Není divu, že si dělnice a dělníci tuto nízkou mzdu přilepšují neúměrnými přesčasy, někdy až 16 hodin denně, šest dní v týdnu. Ve čtvrtině továren nejsou přesčasy dobrovolné. Nicméně lidi se shodují, že bez práce přesčas by jim mzda nevyšla ani na základní výdaje. Situaci ještě ztěžuje vysoká inflace, zejména u cen jídla a pronájmů. Za minimální mzdu cca 33 euro v továrnách vyrábějících pro export nebo dokonce cca 17 euro v továrnách pro domácí trh se ani ve Vietnamu nedá důstojně uživit. A ani se započítáním přesčasů to není velká suma. „Dělníci jsou velice nešťastní, protože jejich mzdy jsou neférově nízké – pracují 29 dní v měsíci, ale vydělají si jenom 1,7 milionu dongů (cca 58 euro), mnohem méně než by postačovalo na pokrytí základních potřeb,“ řekl mi zaměstnanec jedné továrny na značkové outdoorové oblečení v Ho Či Minově městě.

Zoufalí lidé se brání zoufale

O autorce: Anna Lazorová pracuje v neziskové organizaci NaZemi, kde se věnuje zejména kampaním za lepší pracovní podmínky v zemích tzv. globálního Jihu. Je nadšenou cestovatelkou a při svých cestách se snaží poznat nejen krásy země, ale také myslet na širší kontext cestování a rozvoje (odpovědný turizmus a poznávání místních lidí i jejich příběhů).Dělníci se tedy nacházejí v situaci, kdy jsou pro ně pracovní podmínky ubíjející, své práce si však váží a chtějí ji dělat. Přes odbory, jak již bylo řečeno výše, svou situaci řešit nemohou. Dělníci tak své zoufalství řeší zoufale – divokými stávkami. Tyto protesty vznikají spontánně a probíhají velice nenásilnou formou – dělníci prostě přestanou pracovat, sednou si na zem před továrnou nebo přímo ve výrobní hale a požadují dodržování alespoň zákonných pracovních podmínek. Jenom za první čtyři měsíce letošního roku proběhlo takových stávek 336, což je dosavadní rekord. Nicméně i tak zůstávají někteří dělníci skeptičtí: „Jestli chceme něco změnit, máme jenom jedinou možnost – opustit továrnu. Když stávkujeme, zaměstnavatel udělá jenom několik povrchních změn. Vždy po stávce si management předvolá několik zaměstnanců na které křičí a propustí je,“ řekl zaměstnanec textilní továrny Huu Nghi.

Propojený svět

Ze všech informací, které jsem ohledně výroby oblečení ve Vietnamu zjistila, mi nebylo moc dobře. Dávno vím, že to není problém, který se nás netýká. Výrobky ze zemí jako je Vietnam nebo třeba Bangladéš či Čína kupujeme denně. Svoji kupní silou tak vlastně rozhodujeme o tom, co se děje na opačném konci planety. To byl také důvod, proč jsem se začala v České republice angažovat v kampani Ušili to na nás! informující o podmínkách, za jakých vzniká naše oblečení a vedoucí dialog s oděvními firmami. Ale mají tyto kampaně smysl? Jak je vnímají dělníci ve Vietnamu? To byla otázka, na kterou jsem se ptala téměř každého sociálního a komunitního pracovníka, kterého jsem ve Vietnamu potkala. Každý z nich tvrdil, že ano. „My působíme tady, vzděláváme dělníky a jednáme s vládou, ale jsou to velké korporace, které si diktují ceny a termíny. Na ty musejí zatlačit spotřebitelé a neziskové organizace v Evropě a Americe. Tak je to všechno propojené,“ řekla mi na závěr našeho setkání Tuyet a s úsměvem mě vyprovodila na rušnou ulici.

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom