Když se měly zachraňovat ženy a děti, kdo se na Titanicu staral o psy?

Ženy a děti první! Tu slavnou větu z Titanicu asi znají všichni. Ale jak se chovali pejskaři?
Psi na palubě Titaniku
Psi na palubě Titaniku
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Když se řekne Titanic, všem se vybaví námořní katastrofa obrovských rozměrů a následně Oscary ověnčený film. „Zachraňte nejprve ženy a děti,“ zní jedno z pravidel. Nikdo nemyslí na domácí miláčky. Přesto se zachránilo i několik psů. Víme o nich.

Psí mazlíčci cestující se svými pány, často dolarovými milionáři, se objevili i v jedenáctioscarovém snímku. A to naprosto po právu, neboť i oni patřili mezi svědky, oběti i zachráněné. Mluvíme-li o milionářích, nejedná o nadsázku, neboť na palubě jich bylo několik desítek. New York Times s odvoláním na Daily Mail udává cenu salonní kajuty 870 tehdejších liber, což v přepočtu k dnešku znamená zhruba milion korun. Jen skuteční finanční aristokrati si mohli dovolit lodní lístek v takové ceně. Ostatně součástí první třídy byly i psí boudy pro čtyřnohé cestující. Je vidět, že se myslelo na vše.

 Americký Smithsonian Institution udává, že celkem bylo na palubě nešťastné lodi 12 psů, z nichž přežili pouhopouzí tři jedinci. Pokud bychom psí pasažéry hodnotili podle majetku jejich pánů, tak nejvýše by bezpochyby stál Kitty, airedale teriér Johna Jacoba Astora. Původní název plemene zněl „waterside teriér“ . Roku 1979 bylo plemeno přejmenováno s odkazem na místo jeho vzniku – údolí řeky Aire. Zatímco v případě Kitty se jednalo o mocně stavěné plemeno původně určeného k lovu vyder (proto waterside teriér), v případě pekinéze Henryho S. Harpera šlo o „palácového“ psíka, dnes často poněkud nelichotivě nazývaného „gaučák“.

Miliardářské fenky na Titanicu

Jenže rozdíl byl nejen v plemeni, ale i životních osudech. Zatímco Kitty našel svůj hrob v chladných vlnách Atlantiku, Sun Yat-Sen katastrofu přežil a za jeho skonem roku 1925 stojí rakovina. J. P. Morgan, majitel White Star Line, byl nadšeným obdivovatelem tohoto plemene a bezesporu byl rád, že si jeden z nich může dopřát plavbu na, ve své době, nejprestižnější lodi světa. Dalším dva přeživší byli pomeriáni, malé chlupaté plemeno hodící se rozhodně spíše do salonů než jako doprovod lovců. Fenka Lady patřila Elizabeth Rothschildové, druhý jedinec náležel Margaret Bechstein Hays.

Psi na Titaniku

Co měli tito šťastlivci společného? „Byli malí. Tak malí, že lidé umísťovaní v záchranných člunech si zřejmě ani nevšimli, že se do člunu dostávají společně s nimi. Dokážete si představit, že jste připraven zemřít, jen proto, aby něčí pes mohl přežít?“ ptá se Rose Eveleth na stránkách smithsonian.com.

Doga byla příliš velká a příliš nápadná na to, aby měla šanci se „nepozorovaně“ dostat do člunu. Podle některých zdrojů vyskočila její majitelka, Ann Elizabeth Isham, zpět na palubu potápějící se lodi poté, když neuspěla s prosbou o záchranu svého miláčka. Následně bylo její mrtvé tělo nalezeno v chladných vodách a i ve smrti rukama stále svírala tělo svého psího přítele.

Smrt ve vlnách nalezl mimo jiné i francouzský buldoček, čau-čau či Rigel, velký novofundlandský pes. Smrt na Titaniku si vybrala svou daň nejen mezi dvounohými, ale i mezi čtyřnohými cestujícími. Ale o těch se moc nepíše...

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech