26. dubna 2019 06:00

Na vyprahlé Sahaře žijí vodní želvy!

Sahara je poušť a poušť znamená nedostatek vody. Takovéto podmínky se zásadně neslučují se životem želv, zejména těch vodních. Jenže příroda si zkrátka dělá, co chce.

„Nikde na světě člověk nevidí tolik dokladů vlhkého klimatu jako na Sahaře – koryta starých řek, jezerní pánve či města zavátá pískem ukazují, že zde několikrát došlo ke klimatickému zvratu,“ píše s jistou nadsázkou spisovatel, přírodovědec a filozof Václav Cílek na stránkách časopisu Vesmír a zároveň cituje N. Douglase, jenž roku 1912 řekl: „Staří arabští spisovatelé říkají, že kdysi bylo možné putovat z jednoho konce severní Afriky na druhý ve stínu stromů.“

Jak to bylo v minulosti se saharskou vodou a jak je tomu dnes? V minulosti měla skutečně Sahara svá jezera, v nichž se koupali hroši a na jejichž okrajích se vyhřívali krokodýli. Důkazem jsou nejen skalní kresby znázorňující tato zvířata v dnes zcela vyprahlých oblastech, ale i archeologické nálezy.

Nejstarší krokodýli lovili své oběti před 100 miliony lety v místech, která místo dnešní pouště tvořila součást gondwanského prakontinentu. Nešlo o ledajaké „krokouše“, ale o monstra o délce přes 12 metrů a s váhou odhadovanou na 8 tun. Historie, a to jak ta geologická, tak ta lidská, postoupila a místo radikálně přeměnila. Ta prvá rozdělila kontinenty a posunula oblast dnešní Sahary blíže k rovníku, ta lidská se několikrát krutě podepsala na postupu písku.

Svůj podíl na tom má vykácení datlových palem, k němuž došlo v průběhu 11. století, neboť svobodný islámský muž, jenž dobyl tamní území, přece nebude platit daně ze stromů, jak bylo tehdy zvykem. Stromy totiž byly na Sahaře a v jejich oázách jedním ze základních „výrobních“ prostředků, neboť plodily datle i olivy, tedy dávaly ovoce i olej. Jindy, v éře otrokářství, došlo k vyvraždění otroků, kteří čistili studny a chránili vodní kanály od neustávajících nánosů písku. Co se nečistí, to se zanese a v průběhu času pod pískem zmizí. V poušti, tak jak ji známe dnes, by vodní želvy moc lidí nehledalo...

Co dnes žije na Sahaře?

Mauremys leprosa je želvou s velmi širokou ekologickou valencí, tedy schopnou žít v široké škále přírodních podmínek. Od horských rychlých a čistých bystřin až po zapáchající odpadní vody a relativně běžně je k vidění ve Španělsku či Portugalsku. Saharská oblast Tafilalt v marocké oblasti nedaleko alžírských hranic zahrnuje i komplex oáz Oeud Ziz. Prší tady jednou za mnoho let, přesto je území porostlé datlovníkem obecným a daří se tady i pšenici či bobům. Kde berou vodu? Oázami protékají potůčky a říčky, byť někdy jen 10 cm hluboké.

A právě tady, v marocké Sahaře, nalezli herpetologové poddruh želvy žijící jen tady. M. leprosa zizi v saharské oáze vesele prosperuje, a dokonce klade vejce. Andrej Funk, Marek Velechovský a Vladimír Brabec před lety prozkoumali potok v oáze Source Bleue de Meski a výsledky zveřejnily v Živě, časopise pro biologickou práci. „Podařilo se nám změřit a zdokumentovat čtyři jedince: mladého samce (8 cm), jednu dospělou (20 cm) a dvě mladé (8 cm) samice. Další želvy jsme pozorovali ve vodě.“ Podle jejich pozorování se želvy vyskytovaly nejen ve vodě, kde se schovávaly v pobřežním porostu či zvířeném bahně na dně, ale i na souši. Jedná se o všežravý druh, takže nejenže nepohrdne celou plejádou rostlin, ale neštítí se pozřít ani mrtvoly či vrhnout se na vlastní mláďata.

Ovšem Sahara hostí i želvy suchozemské. A ne ledajaké, ale skutečné obry mezi želvami. Želvy ostruhaté (Centrochelys sulcata), jež ve svém jméně upozorňují na výrůstky, jakési „ostruhy“, vyrůstající vedle ocasu. Po galapážské želvě sloní a seychelské želvě obrovské jde o třetí největší želvu světa. Najdeme ji v oblasti jižní Sahary a v Sahelu. Přežít se snaží v Senegalu, Mali a Mauretánii na západě, zatímco východně zasahuje do Etiopie a Eritrey. Vedro se snaží přečkat ve vyhrabaných norách, a pokud se jí to podaří, unikne nemocem a predátorům (včetně člověka, který ji loví jako zdroj bílkovin), může se dožít až 150 let.

Sahara je synonymem vedra a smrti žízní. Možná to platí pro člověka, ale nikoliv pro želvy. Kdybyste chtěli tuto přebornici v přežívání vidět naživo, nemusíte riskovat expedici do pouště. Stačí vyjet do Zoo Plzeň, která už od tohoto druhu odchovala stovky mláďat.

Text: Topi Pigula

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom