Na vyprahlé Sahaře žijí vodní želvy!

Sahara je poušť a poušť znamená nedostatek vody. Takovéto podmínky se zásadně neslučují se životem želv, zejména těch vodních. Jenže příroda si zkrátka dělá, co chce.
Sahara - marocké pouštní duny
Sahara - marocké pouštní duny
Topi Pigul
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

„Nikde na světě člověk nevidí tolik dokladů vlhkého klimatu jako na Sahaře – koryta starých řek, jezerní pánve či města zavátá pískem ukazují, že zde několikrát došlo ke klimatickému zvratu,“ píše s jistou nadsázkou spisovatel, přírodovědec a filozof Václav Cílek na stránkách časopisu Vesmír a zároveň cituje N. Douglase, jenž roku 1912 řekl: „Staří arabští spisovatelé říkají, že kdysi bylo možné putovat z jednoho konce severní Afriky na druhý ve stínu stromů.“

Jak to bylo v minulosti se saharskou vodou a jak je tomu dnes? V minulosti měla skutečně Sahara svá jezera, v nichž se koupali hroši a na jejichž okrajích se vyhřívali krokodýli. Důkazem jsou nejen skalní kresby znázorňující tato zvířata v dnes zcela vyprahlých oblastech, ale i archeologické nálezy.

Skalní kresby na Sahaře svědčí o množství druhů zvířat, které zde kdysi žily.
Skalní kresby na Sahaře svědčí o množství druhů zvířat, které zde kdysi žily.
profimedia.com

Nejstarší krokodýli lovili své oběti před 100 miliony lety v místech, která místo dnešní pouště tvořila součást gondwanského prakontinentu. Nešlo o ledajaké „krokouše“, ale o monstra o délce přes 12 metrů a s váhou odhadovanou na 8 tun. Historie, a to jak ta geologická, tak ta lidská, postoupila a místo radikálně přeměnila. Ta prvá rozdělila kontinenty a posunula oblast dnešní Sahary blíže k rovníku, ta lidská se několikrát krutě podepsala na postupu písku.

Svůj podíl na tom má vykácení datlových palem, k němuž došlo v průběhu 11. století, neboť svobodný islámský muž, jenž dobyl tamní území, přece nebude platit daně ze stromů, jak bylo tehdy zvykem. Stromy totiž byly na Sahaře a v jejich oázách jedním ze základních „výrobních“ prostředků, neboť plodily datle i olivy, tedy dávaly ovoce i olej. Jindy, v éře otrokářství, došlo k vyvraždění otroků, kteří čistili studny a chránili vodní kanály od neustávajících nánosů písku. Co se nečistí, to se zanese a v průběhu času pod pískem zmizí. V poušti, tak jak ji známe dnes, by vodní želvy moc lidí nehledalo...

Co dnes žije na Sahaře?

Mauremys leprosa je želvou s velmi širokou ekologickou valencí, tedy schopnou žít v široké škále přírodních podmínek. Od horských rychlých a čistých bystřin až po zapáchající odpadní vody a relativně běžně je k vidění ve Španělsku či Portugalsku. Saharská oblast Tafilalt v marocké oblasti nedaleko alžírských hranic zahrnuje i komplex oáz Oeud Ziz. Prší tady jednou za mnoho let, přesto je území porostlé datlovníkem obecným a daří se tady i pšenici či bobům. Kde berou vodu? Oázami protékají potůčky a říčky, byť někdy jen 10 cm hluboké.

Želva ostruhatá, vzácný saharský obyvatel
Želva ostruhatá, vzácný saharský obyvatel
Gregory Moine CC BY 2.0

A právě tady, v marocké Sahaře, nalezli herpetologové poddruh želvy žijící jen tady. M. leprosa zizi v saharské oáze vesele prosperuje, a dokonce klade vejce. Andrej Funk, Marek Velechovský a Vladimír Brabec před lety prozkoumali potok v oáze Source Bleue de Meski a výsledky zveřejnily v Živě, časopise pro biologickou práci. „Podařilo se nám změřit a zdokumentovat čtyři jedince: mladého samce (8 cm), jednu dospělou (20 cm) a dvě mladé (8 cm) samice. Další želvy jsme pozorovali ve vodě.“ Podle jejich pozorování se želvy vyskytovaly nejen ve vodě, kde se schovávaly v pobřežním porostu či zvířeném bahně na dně, ale i na souši. Jedná se o všežravý druh, takže nejenže nepohrdne celou plejádou rostlin, ale neštítí se pozřít ani mrtvoly či vrhnout se na vlastní mláďata.

Ovšem Sahara hostí i želvy suchozemské. A ne ledajaké, ale skutečné obry mezi želvami. Želvy ostruhaté (Centrochelys sulcata), jež ve svém jméně upozorňují na výrůstky, jakési „ostruhy“, vyrůstající vedle ocasu. Po galapážské želvě sloní a seychelské želvě obrovské jde o třetí největší želvu světa. Najdeme ji v oblasti jižní Sahary a v Sahelu. Přežít se snaží v Senegalu, Mali a Mauretánii na západě, zatímco východně zasahuje do Etiopie a Eritrey. Vedro se snaží přečkat ve vyhrabaných norách, a pokud se jí to podaří, unikne nemocem a predátorům (včetně člověka, který ji loví jako zdroj bílkovin), může se dožít až 150 let.

Sahara je synonymem vedra a smrti žízní. Možná to platí pro člověka, ale nikoliv pro želvy. Kdybyste chtěli tuto přebornici v přežívání vidět naživo, nemusíte riskovat expedici do pouště. Stačí vyjet do Zoo Plzeň, která už od tohoto druhu odchovala stovky mláďat.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama