Život před 30 lety: Rudé právo a dnešní fake news

Před 30 lety, tedy před 17. listopadem 1989, existovalo dnes mladým lidem nepochopitelné pořekadlo: lže, jako když Rudé právo tiskne. Jak to bylo tehdy a jak je to dnes? Rudé právo 18. a 20. listopadu 1989.
Ověřujete si informace?
Ověřujete si informace?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dnes už všichni víme, jaká situace vznikla na Národní třídě 17. listopadu 1989, kdy příslušníci Pohotovostního pluku ve spolupráci s dalšími bezpečnostními složkami brutálně zmlátili demonstrující studenty. Jaké zprávy se objevily o den později v Rudém právu, tedy v ústředním tiskovém orgánu Komunistické strany Československa (KSČ), který hrál důležitou roli v propagandě režimu. Noviny, které tehdy stály jednu korunu československou, měly na titulní straně coby nejdelší článek s názvem Přátelství pevné a hluboké. Hned první věta vystihovala, v čí prospěch deník vychází: V souladu s dlouholetou tradicí dáváme listopadu přívlastek měsíce čs.–sovětského přátelství. Dozvíme se, že bylo Šedesát Palestinců zraněno a Odkaz 17. listopadu upozorňuje na „vystoupení soudruha Pitry v Pražském Karolinu“. Nejkratší zpráva z titulní strany nese název Demonstrace studentů, a je tedy důkazem, že se informace o akci do uzávěrky stihnout dala. Není v ní ani slovo o násilí, o zranění, o bití, o krvi. Jen, že „k udržení veřejného pořádku v centru města byli povolání příslušníci Veřejné bezpečnosti“.

(Ne)mrtvý Martin Šmíd

Dne 20. listopadu, v den, kdy se události nedaly utajit a musel na ně reagovat i stranický tisk, vyšly na titulní straně Rudého práva následující titulky: Rozhodně proti provokacím, Výzva k rozvaze a občanské odpovědnosti. V zásadě šlo o to znevěrohodnit informace vysílané Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou, a dikce se nápadně podobala té, kterou dnes používají dezinformační servery a média

Rudé právo se pokusilo postavit své argumenty na tom, že zahraniční, jak se tehdejší hantýrkou říkalo „štvavé“, vysílačky odvysílaly nepravdivou zprávu o tom, že během zásahu měl být zabit student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy Martin Šmíd. K rozšíření fámy přispěla přítomnost ležícího bezvládného těla po zásahu. Jednalo se o příslušníka Státní bezpečnosti (StB) poručíka Ludvíka Zifčáka, který byl pod jménem Milan Růžička nasazen do studentského hnutí, aby StB přinášel informace z tohoto prostředí. V průběhu zásahu byl udeřen do předloktí a v důsledku nervového vypětí asi na deset minut omdlel, což podpořilo fámy o zabití studenta. Zifčák byl poté ošetřen v nemocnici a v následujících dnech se opět pohyboval mezi studenty a účastnil demonstrací. Příslušník StB Ludvík Zifčák později opakovaně tvrdil, že úlohu mrtvého studenta sehrál úmyslně. 
Způsob ověřování informací byl v roce 1989 značně odlišný od dnešního. Nebyly mobilní telefony, nebyly internetové vyhledávače. Pevnou telefonní linku nezvedl vždy informovaný člověk a v revolučním kvasu byla snaha informovat rychle. Právě odtud pramenily chyby.

Fake News dnes

Dnešní situace je odlišná a mnohem nepřehlednější. Informace se dají získat několikerým kliknutím myši, jenže virtuální prostor je zaplněn informacemi jak reálnými, tak zcela vymyšlenými. Ty druhé jsou na webu rychlejší, je přece mnohem jednodušší si něco vymyslet než něco napsat a následně ověřovat a dodávat souvislosti. Rychlost šíření falešných zpráv po bombových útocích při bostonském maratonu v roce 2013 inspirovala vědce Soroushe Vosoughiho z věhlasné univerzity MIT. Spolu s kolegy analyzoval 126 000 zpráv se čtyřmi a půl miliony sdíleními na Twitteru, přičemž se ukázalo, že falešné zprávy se šíří až 6x rychleji. Lež je zkrátka sexy. A polopravda možná ještě více.

Vraťme se zpět k Rudému právu ze dne 20. 11. 1989. „Po skončení oslav 50. výročí 17. listopadu na Vyšehradě se část shromážděných vydala do středu města, kde vyvolávala výtržnosti." Ony „výtržnosti“ spočívaly v neozbrojeném pochodu či pasivním sezení na chodníku a následném zmlácení studentů na Národní třídě. Jenže tyto pravdivé informace se, podobně jako dnes, šířily do světa pomaleji. Zatímco Rudé právo se dalo koupit takřka v každé vesnici, letáky s informacemi se kolportovaly ručně, a v době, kdy ještě nikdo nevěděl, že se komunistický režim zhroutí, šlo v podstatě o trestný čin.

Důvěřuj, ale ověřuj

Zatímco pro tehdejší ověřování informací bylo nutno žhavit telefonní linky a hledat účastníka událostí, dnes stačí zadat klíčové slovo do vyhledávače… a číst. Jenže podle úspěšnosti šíření dezinformací to vypadá, jako by upadala mediální gramotnost českého čtenáře. Nemusí jít jen o vyložené hlouposti, jako bylo například šíření informace, že EU chce zakázat písmeno ř, na kterém se mimo jiné podílel i senátor Doubrava. Současná dezinformační scéna se naprosto cíleně zaměřuje na rozpolcení společnosti, takže prohlubuje příkopy v tématech, která mají potenciál vyvolávat kontroverze. Zatímco před listopadem byla společnost rozdělena na komunisty (Rudé právo), antikomunisty (disidentské tiskoviny) a mlčící většinu, tak dnes se dezinformační scéna snaží rozdělit společnost na mnoho znesvářených frakcí. Od otázky očkování po prezidentské volby, od našeho členství v EU či NATO po půtky kolem klimatických změn.

Text: Topi Pigula

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama