Největší vzpoura vězňů? Tohle si čerstvá demokracie nezasloužila

Za branami slovenského Leopoldova se v roce 1990 odehrála děsivá vzpoura vězňů, tehdy nespokojených s amnestií Václava Havla. Co se dělo dál a jak došlo k potlačení vzpoury?
Brána do věznice v Leopoldově. Za těmito zdmi se kdysi odehrála krvavá vzpoura.
Brána do věznice v Leopoldově. Za těmito zdmi se kdysi odehrála krvavá vzpoura.
Wikipedia Commons/Xpucmo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Letošní rok se nese ve znamení připomínek sametové revoluce. Události 17. listopadu 1989 ovlivnily běh našich dějin více než cokoli jiného za posledních 30 let. Jenže jak připomíná třeba aktuální film Amnestie, ne vše se v čerstvě se rodící demokracii podařilo zvládnout bez problémů. Jednou takovou událostí je největší vzpoura vězňů v československých dějinách, která vypukla v březnu roku 1990. Víte proč?

Vzpoura v Leopoldově

Roznětkou k děsivým událostem byla paradoxně amnestie tehdy čerstvě zvoleného Václava Havla. Ten ji vyhlásil hned v lednu 1990 a omilostnil tak zhruba 23 000 z celkem 31 000 vězňů na území tehdejšího Československa. Jakkoli se v případě amnestie vždy jedná o kontroverzní rozhodnutí, v jehož důsledku se na svobodu dostane řada lidí, kteří by měli zůstat na mřížemi, původní idea byla jasná – zrušit nepravosti, k nimž došlo za komunistického režimu.

Amnestie se však nevztahovala zdaleka na všechny mukly, a tak ve vězení zůstali především ti, kteří se dopustili násilných trestných činů. Více než 200 takových vězňů pod vedením chladnokrevného Tibora Polgáriho začalo v polovině března 1990 držet protestní hladovku, kterou nesouhlasili s tím, že nebyli osvobozeni také. Stalo se tak v nejstarší slovenské věznici Leopoldov, ležící nedaleko Bratislavy. Ta byla už od 50. let proslulá nelidským zacházením s vězni, kteří byli povětšinou političtí.

Jenže hladovkou to zdaleka neskončilo – bouřící se muklové rychle obsadili několik vězeňských bloků a téměř dva týdny trvalo, nežli se úřady odhodlaly k zákroku. Během té doby se k původním 217 vězňům přidala i spousta dalších a ti, kteří odmítli spolupracovat, byli drženi jako rukojmí. Především kvůli nim se policie a armáda zdráhaly převzít kontrolu násilím a raději vsázely na vyjednávání. To kompletně selhalo 28. března a pořádkové síly musely několik hodin dobývat věznici zpět.

Násilné potlačení?

Během zásahu došlo i na použití šesti obrněných transportérů, po nichž vězni házeli zápalné lahve – vojáci navíc museli s ozbrojenými trestanci bojovat muž proti muži. Po několika hodinách se zásah plukovníka Andreje Sámela podařilo ukončit. Vedle několika desítek raněných na obou stranách došlo i ke smrti jednoho z vězňů. Přestože bylo provedení zásahu v zahraničí chváleno, v tuzemských médiích se dočkalo spíše kritiky pro svou domnělou brutalitu. Dnes je však těžké hodnotit, nakolik byly použité prostředky adekvátní.

Vzpoura měla pro mnoho vězňů neblahé důsledky – desítky nejaktivnějších vůdců povstání se dočkaly několikaletého prodloužení trestu. Hlavní buřič Polgári se pak koncem roku 1991 (tedy zhruba o rok a půl později) pokusil o útěk, během něhož zavraždil několik dozorců, přesto byl nakonec dopaden a dodnes sedí za mřížemi s doživotním trestem. Opravdu krušné časy pro tehdy mladou československou demokracii! Pokud máte zájem i o filmové zpracování těchto událostí, můžete se podívat na film Amnestie, který je ode dneška v kinech a který turbulentní vývoj let 1989–1990 zachycuje.

Text: MS

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama