Co vyhubilo neandertálce? Lidé to nebyli, nestačili na ně

Neandertálci nevymřeli ve válce s lidmi – s těmi by si snadno poradili.
Neandrtálci byli dokonale přizpůsobení drsným podmínkám, přesto vymřeli
Neandrtálci byli dokonale přizpůsobení drsným podmínkám, přesto vymřeli
archiv Prima ZOOM
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Neandertálci po 300 tisíc let ovládali Evropu. Měli těla prošpikovaná pohlavními hormony a až o 90 procent větší sílu než moderní lidé. Pokud by se chtěl někdo utkat s průměrným neandertálcem třeba v páce, neměl by šanci. Moderní lidé, kteří přišli do Evropy před 80 tisíci lety, se s neandertálci nemohli v boji měřit. Přesto neandertálci záhadně vymizeli právě v době, kdy Evropu zaplavil druh Homo sapiens.

Neandertálci lovili bizony svými bodnými kopími – při tom se museli ke zvířeti přiblížit na velmi krátkou vzdálenost. Bylo to nebezpečné, ale účinné. Vědci zjistili, že bodná kopí neandertálců měla mnohem ničivější efekt než oštěpy vrhané z dálky, které používali moderní lidé. Neandertálci se za stády bizonů přesouvali na velké vzdálenosti po stepích Evropy a Asie, lovili ale také menší zvěř.  

Pak se ale něco stalo. Něco, co prudce omezilo rozšíření neandertálců, až se jejich poslední skupiny zhruba před 40 000 lety usídlily v okolí Gibraltaru. Nálezy v jeskynním systému uvnitř gibraltarské skály potvrzují, že si neandertálci krášlili těla barvou a šperky a bez problémů zvládali abstraktní myšlení. Dokonale využívali každou část těla ulovených zvířat, která zpracovávali pomocí ostrých pazourkových nožů.

Společný africký předek

Společným předchůdcem neandertálců i nás, dnešních lidí, byl Homo heidelbergensis, který se před šesti sty tisíci lety objevil v Africe. Byli to první lidé, kteří dokázali ovládnout oheň a lovili s dřevěnými oštěpy. Ve srovnání s jinými druhy rodu homo byli vyspělejší. Měli větší mozek a osvojili si poněkud lidštější chování. Ale nedokázali se tak specializovat jako neandertálci nebo lidé.

FOTO: Thinkstock

Neandertálci vynalézali, naši předkové jim kradli

V honbě za hojnější potravou někteří opustili Afriku a dostali se do Asie. Jiní se zase usadili v Evropě a to včetně místa, kde nyní leží Heidelberg. Právě zde byly vůbec poprvé objeveny jejich kosterní pozůstatky. Když opustili Afriku a dostali se do střední Asie a do Evropy, v mnoha ohledech se museli vyrovnat s mnohem drsnějším podnebím. Před zhruba 400–300 tisíci lety se díky změně náklonu zemské osy posunulo zalednění směrem do severní Evropy a Ameriky – nastala doba ledová, která dala vzniknout novému lidskému druhu Homo neanderthalensis.

Co jsme podědili po svých bratrancích?

Světlá pleť a rovné a pevné vlasy – i to je dědictví po neandertálcích. Kromě toho jsme po svých bratrancích podědili schopnost vytvářet si zásoby tuku, z čehož plyne náš sklon k obezitě. To vše se hodilo k životu v drsných podmínkách Evropy v době před 60 000 lety. Pokud nám jejich genetické adaptace pomohly přežít, proč ale sami neandertálci vymřeli? Podle vědců za to mohla gigantická sopečná erupce, k níž došlo před 39 000 lety poblíž dnešní Neapole.

Pokud jde o genetickou výbavu, od neandertálců (Homo neanderthalensis) jsme toho vlastně zdědili docela málo – odhaduje se, že každý člověk má 1,9–2,1 % procenta neandertálských genů. Shodou okolností se to týká oblastí genomu, které jsou důležité pro barvu vlasů a biologii kůže. Zajímavé je, že tato dvě procenta jsou u různých lidí většinou odlišná, takže v dnešní populaci badatelé celkově našli asi 30 procent původního neandertálského genomu. Vyplývá to z porovnání DNA izolované z neandertálských kostí s genomem více než sedmi set živých lidí.

Kromě světlé pleti, díky níž mohli neandertálci na rozdíl od našich společných afrických předků absorbovat více slunečního světla během kratších dní, jsme od nich dostali do výbavy i rovnější a silnější vlasy. Ty pro změnu lépe chránily před mrazem.

Ale ne všechny rysy, které jsme po neandertálcích zdědili, jsou pro nás v dnešní době jednoznačně přínosem. Některé studie naznačují, že neandertálské sekvence v genomech Evropanů hrají důležitou roli v genech, které ovlivňují biologii tuků. Během doby ledové tato adaptace umožňovala neandertálcům, stejně jako našim předkům, vytvářet si tukové rezervy za účelem přežití. V dnešní době ale může právě tato pravěká vlastnost přispívat k epidemii obezity.

Neandertálce zabíjel italský supervulkán

Jestliže ale byli neandertálci tak dobře přizpůsobeni životu v drsných podmínkách doby ledové, jak je možné, že zhruba 20 000 let poté, co do Evropy dorazili z Afriky naši přímí předci, oni sami vymřeli? Vědci se domnívají, že za to může především nástup prudce se zhoršujícího klimatu, který změnil jejich loviště v permanentně zmrzlou pustinu. Staletí neúprosných klimatických změn si musela vybrat svou daň. Populace neandrtálců se snížila na méně než dvacet tisíc jedinců, čímž se tento druh dostal nebezpečně blízko vyhynutí. Vědci se domnívají, že neandrtálci nejspíš žili velmi rozptýleni v malých skupinách. Tím se vystavovali riziku, že i malé přírodní události je silně zasáhnou.

Katastrofa, která nejspíš osud neandertálců zpečetila, nastala před 39 000 lety. Šlo o erupci největšího evropského supervulkánu Campi Flegrei. Tak se dnes nazývá vulkanická kaldera o průměru 13 kilometrů, nacházející se západně od Neapole nad Neapolským zálivem a jen 13 kilometrů od Vesuvu.

Popel z této erupce, která byla nejsilnější za posledních 200 000 let, našli badatelé na ohromné ploše od Ruska po Libyi. Například v Rumunsku byla vrstva popela ve vzdálenosti 1100 kilometrů od italské sopky ještě 110 centimetrů silná. Odhaduje se, že popel pokryl do výše alespoň půl centimetru celkem 4 miliony kilometrů čtverečních v rozsáhlých oblastech Evropy, Asie a Afriky.

Sopečný popel obsahuje vysokou hladinu fluoru, který je pro rostliny smrtelně jedovatý. Trvalo nejméně 100 let, než se ekosystém postižených oblastí zotavil. Následky nesli jak neandertálci, tak moderní lidé. Jenže těch bylo mnohem víc – počet se odhaduje na přibližně 100 000 – a žili na větším území. Poslední neandrtálci pak přežívali na Gibraltarské skále ještě dalších 15 000 let po katastrofě, aniž by si byli vědomi toho, že jsou posledními svého druhu. Jejich počet stále klesal, až zcela vymřeli.

Mimochodem Campi Flegrei je i dnes největší sopkou Evropy – a probouzí se znovu k životu. Na hladinu obří kaldery probublává přehřáté sopečné bahno o teplotě 300 stupňů a země kolem se za posledních 30 let zvedla o více než 2 metry. Campi Flegrei je jedním z 23 světových supervulkánů, jejichž případná erupce by mohla lidstvo tragicky zasáhnout.

(mih)

Reklama
Reklama