Mohli za potopení Titanicu pošťáci?

Dnes, v době internetu, pošty skomírají. Ale v roce 1912, když vyplul Titanic, vládly pošty světu podobně, jako v současnosti banky.
Potápějící se Titanic
Potápějící se Titanic
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Poštovní doprava představovala obrovský byznys, především ta, která spojovala Ameriku a Evropu. V době, kdy neexistoval telefon, si příbuzní na obou stranách Atlantiku vyměňovali miliony dopisů ročně.

Kromě osobní korespondence pošta přepravovala i obchodní zásilky, balíky a ceniny. Námořní přepravce, který získal zakázku od nějaké pošty, měl vystaráno na několik let dopředu. Největším hráčem byla v té době Britská pošta – a právě o její zásilky se mezi lodními společnostmi rozhořel největší boj.

Jeho vítězem dlouho byla britská společnost Cunard, která kromě obvyklé sumy za přepravu dopisů dostávala ještě pravidelnou dotaci ve výši 80 tisíc liber. Pokud si myslíte, že dotace jsou jen záležitostí dneška, jste na omylu – i v tak výstavně ekonomicky liberální zemi, jako byla Anglie, hrály velkou roli. Měly zvýhodňovat anglické firmy proti zahraniční konkurenci. A tak tomu bylo i u společnosti Cunard…

Titanic: Rychlost nade vše

Jenže konkurenční boj, zrychlující se doprava mezi Starým a Novým světem a několik dalších faktorů vedly k tomu, že Britská pošta se rozhodla ke změně své politiky. Společnosti, které pro ni chtěly poštu přepravovat, musely být schopné přepravovat dopisy nejen jistě, ale především rychle.

A právě to byl jeden z důvodů, proč se snažili loďaři vyrobit co nejrychlejší loď. To zase vedlo k soutěži o proslulou Modrou stuhu – ocenění, které dostane loď, jež Atlantik překoná v nejrychlejším čase. A to se snažila získat i White Star Line – společnost, která vlastnila Titanic.

Tato soutěž se stala za desítky let své existence natolik populární a prestižní, že měla význam nejen pro byznys loďařů, ale také pro propagandistické účely vlád. Ta britská to vzala natolik vážně, že když Modrou stuhu získal německý parník, podpořila dvě nové soukromé lodě částkou 2,6 milionu liber…

Pokud chtěl stavitel Titanicu tomuhle konkurovat (a získat třeba dotaci na dopravu pošty), musela být jeho loď ještě rychlejší. A za rychlost se něčím platí, třeba tím, že na lodi není dost záchranných člunů.

Na slavné první a současně poslední plavbě Titanicu byly v podpalubí lodi uložené tisíce dopisů. Ke svým adresátům se nikdy nedostaly; právě sklad pošty patřil k prvním místům, která zasáhla voda. Přestože se poštovní úředníci snažili zachránit zásilku, nepodařilo se to. Poštovní zaměstnanci za to zaplatili nejvyšší daň: potopení Titanicu nepřežil ani jediný…

Text: Petr Kliment

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech