Admiral Graf Spee – osamělý bitevní korzár na vlnách Atlantiku

I ta nejobávanější bitevní loď se dá potopit. Příběh slavné Admiral Graf Spee je toho nejlepším důkazem...
Graf Spee v plné parádě
Graf Spee v plné parádě
Wikimedia Commons
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jedna z nejznámějších nacistických válečných lodí Admiral Graf Spee stačila za svou poměrně krátkou kariéru potopit devět spojeneckých lodí. Unikátní je, že při tom nezemřel ani jeden námořník. Admiral Graf Spee však sám skončil na dně moře daleko od evropských břehů.

V nacistickém Německu byly během 30. let postaveny tři tzv. kapesní bitevní lodě třídy Deutschland. Svým příběhem i osudem se neznámější stala poslední z nich – Admiral Graf Spee. Stavba lodě začala už v roce 1932 v loděnicích ve Wilhelmshavenu a o necelé dva roky později ji spustili na vodu. Jméno dostala po admirálu Maximilianovi von Spee, který se proslavil především v bojích na začátku první světové války proti britskému loďstvu. Admiral Graf Spee byla na bitevní loď poměrně malá, měřila na délku 186 m, na šířku 21 m a ponor činil něco přes 7 m, odtud také označení kapesní bitevní loď.

Takto je původně posměšně pojmenovali Britové, lodě však v Německu konstruovali ještě s ohledem na omezení vyplývající z versailleské smlouvy. Německo podle ní totiž nesmělo stavět válečné lodě s výtlakem větším než 10 tisíc tun. Ovšem i tak lodě třídy Deutschland tuto hranici porušovaly – Admiral Graf Spee například přes oficiálně deklarovaných 10 tisíc tun měl ve skutečnosti výtlak skoro 16 tisíc tun. Poháněly jej čtyři dieselové devítiválcové agregáty MAN s celkovým výkonem 40 tisíc kW, díky kterým mohl plout rychlostí skoro 50 km/h. Posádku tvořilo 30 důstojníků a kolem 1000 námořníků.

Podívejte se na dobové záběry potopení slavné lodi:

Potopení bitevní lodi Admiral Graf Spee

Po spuštění na vodu trvaly zkoušky ještě rok a půl a na začátku roku 1936 Admiral Graf Spee vstupuje do aktivní služby a brzy se stane i vlajkovou lodí říšské flotily. Hned byl také nasazen do probíhající španělské občanské války. Se svým námořním svazem pak střídavě až do roku 1938 operoval v baltských a ve španělských vodách, kde podporoval z moře operace frankistických vojsk nebo zadržoval lodě dopravující zbraně republikánům. Jeho nejslavnější a nejtragičtější chvíle však přišly až s vypuknutím druhé světové války. Přesněji řečeno 21. srpna 1939, kdy velení loďstva vysílá Admirala Graf Spee do vod Atlantiku. Na jeho poslední plavbě mu velel kapitán Hans Langsdorff a úkol zněl nepozorovaně proniknout do jižního Atlantiku a vyčkávat na další rozkazy. Ty měly přijít po 1. září, kdy byl naplánován útok na Polsko.

Němce ve svých vodách nechceme!

Hned po vypuknutí bojů britská admiralita nařídila své flotile, aby zabránila německým lodím vplout do atlantických vod. Admiral Graf Spee však už dávno brázdil vody v Atlantiku a vyčkával severozápadně od Kapverd. Rozkaz k zahájení válečných operací dostal Langsdorff až 26. září, mezi tím se několikrát setkal se svou zásobovací lodí Altmark. Čtyři dny na to Admiral Graf Spee našel svou první oběť, britskou nákladní loď Clement plující z New Yorku do Kapského města. Než nechal kapitán Hans Langsdorff britskou loď rozstřílet, zajal její posádku a vzal ji na palubu Admirala Graf Spee. Svým přístupem k zajatým námořníkům si později vydobyl u protivníků respekt. Ani v jednom případě nenechal námořníky potopených lodí napospas mořským vlnám.

Díky potopení Clementu se britská admiralita dozvěděla, že v Atlantiku operuje přinejmenším jedna německá bitevní loď. Do začátku prosince v jejích spárech skončilo devět lodí a kapitán Langsdorff problém s hromadícími se zajatci po pár týdnech vyřešil tak, že je přemístil do podpalubí zásobovací lodě Altmark, se kterou se pravidelně Admiral Graf Spee setkával, aby doplnil palivo, munici a zásoby. Hned po potopení Clementu britská admiralita vyslala do Atlantiku osm bojových uskupení, která měla po německém škůdci pátrat.

V několika případech se dokonce radistům z napadených lodí podařilo odvysílat zprávu o poloze i žádost o pomoc, ale když některá z britských pátracích skupin na dané místo dorazila, byl už Admiral Graf Spee pryč. Kapitán Langsdorff se 7. prosince po potopení britského parníku Streonshalm rozhodl vyrazit k ústí řeky La Plata v jižní Americe mezi Argentinou a Uruguayí. Tam chtěl pokračovat ve svém lovu na spojenecké lodě. Den před tím se Admiral Graf Spee ještě setkal s Altmarkem. U Jižní Ameriky však hlídkovala operační skupina komodora Henryho Harwooda, který měl k dispozici těžký křižník Exeter a k tomu ještě lehké křižníky Ajax a Achilles.

Z vraku lodi Admiral Graf Spee se podařilo vyzvednout i tuto nacistickou orlici
Autor: profimedia.cz Z vraku lodi Admiral Graf Spee se podařilo vyzvednout i tuto nacistickou orlici

Bitva u La Platy

O půl šesté ráno 13. prosince hlídky na Admiralu Graf Spee zahlédly stěžně neznámé lodě. Nejdříve měly za to, že jde o jedno z plavidel konvoje, o kterém se posádka obrněnce dozvěděla z dokumentů zajištěných na jedné z dříve potopených lodí. Langsdorff se tedy vydal jejím směrem v domnění, že jde po další kořisti. Záhy se však ukázalo, že stěžně patří křižníku Exeter. Britové tak odhalili polohu Admirala Graf Spee a začala bitva u La Platy. Německá loď měla převahu v dostřelu svých děl, Britové se tak museli dostat blíže a podstoupit s tím spojené značné riziko. Proto se rozdělili se záměrem napadnout kapesní bitevní loď ze dvou stran, a tím rozptýlit její palebnou sílu. Britské lodě totiž byly pro změnu rychlejší, měly tedy větší možnosti manévrování.

I když měli Britové početní převahu, německé projektily drtily křižník Exeter. Třetí salva Admirala Graf Spee zasáhla Exeter přímo uprostřed trupu, byl zasažen dokonce i kapitánský můstek a kapitán lodě přežil jen zázrakem, na rozdíl od většiny ostatních důstojníků. Exeter nakonec přišel o všechny dělové věže kromě jedné a byl vyřazen z boje. Nejsilnější loď skupiny se tak musela stáhnout a vydat se těžce pochroumaná na svou základnu Port Stanley až na dalekých Falklandech. Nicméně i Graf Spee dostal svou porci granátů, které mimo jiné zničily centrum řízení palby, čímž ztížily Němcům zaměřování. V boji však byly poškozeny jen nástavby, zničena pouze dvě protiletadlová děla, zásah schytal i kapitánský můstek, kde byl kapitán Langsdorff lehce zraněn. Německý obrněnec však zůstával plně bojeschopný.

Zhruba po dvou hodinách bitvy se Admiral Graf Spee vydal na západ, to když se britské lodě stáhly. Exeter se vydal zpět na základnu a Ajax s Achillem německé plavidlo zpovzdálí nadále sledovaly, přičemž i Ajax si z bitvy odnesl vážná poškození. Admiral Graf Spee přišel o 36 mužů a dostal 21 zásahů, ale jak již bylo řečeno, mohl bez problémů v boji pokračovat. Nicméně kapitán Langsdorff se rozhodl plout do některého z neutrálních přístavů. Toto rozhodnutí není dodnes zcela jasné, snad měl za to, že jsou poškození větší, než se zdá. Tím ale zavedl svou loď do pasti. Zvláštní také bylo, že se Langsdorff o pronásledovatele nestaral a ani se jim nesnažil uniknout, jeho loď prostě držela kurz a občas vypálila salvu na některý z britských křižníků, pokud se příliš přiblížil. Asi hodinu po půlnoci 14. prosince pak Admiral Graf Spee zakotvil v Montevideu, hlavním městě neutrální Uruguaye.

Boj o zdroje a čas

Nastal boj o čas. Během plavby Langsdorff konzultoval další postup s Berlínem a padl i návrh, aby se doplavil až do proněmecky orientované Argentiny, ale nakonec zvolil Montevideo, které bylo nejblíže. Nicméně Uruguay přes svou neutralitu udržovala přátelské styky s Británií, proto dostal Langsdorff přes snahu vyjednat delší časový úsek pro pobyt lodi v přístavu jen 72 hodin. To odpovídalo článku 17 Haagské konvence o námořní neutralitě, poté mohly uruguayské úřady loď i posádku internovat po zbytek války. Tak by se k ní dostali i Britové. Ti se snažili do La Platy přesunout co nejvíce lodí, které byly v dosahu, zároveň rozšířili klamné fámy o tom, že k Montevideu dorazila letadlová loď Ark Royal a bitevní křižník Renown.

Langsdorff došel k závěru, že vyrazit znovu na moře by se rovnalo sebevraždě, nemohl si ověřit, jaké síly mají Britové opravdu k dispozici. Nebyl z těch kapitánů, kteří by vedli svou posádku na jistou smrt, na druhou stranu nechtěl, aby se spojenci jeho lodi zmocnili. Zbývalo tedy jediné. Langsdorff ještě poslal do Berlína dotaz, zda má loď nechat internovat, na což obdržel kategorické ne. Bylo jasno - posádka svého Admirala Graf Spee potopí sama. Němečtí námořníci umístili na různá místa lodě nálože s časovači a většina posádky se pak nalodila na německou zásobovací loď Tacoma.

Kapitán Langsdorff a dalších 40 námořníků z Admirala Graf Spee pak 18. prosince vyrazili se svou bitevní lodí za tmy naposledy na moře. Jejich odplutí s velkou zvědavostí sledoval asi 20tisícový dav Uruguayců. Krátce na to přišla série výbuchů, přičemž německé námořníky vzal na palubu argentinský vlečný člun. Ve 20.55 bylo po všem a Admiral Graf Spee se potopil, přičemž večerní oblohu ozařovaly mohutné plameny a do vzduchu se dostal velký mrak kouře z explozí munice. Ovšem obrněnec se nepotopil zcela, La Plata v oněch místech dosahovala hloubky jen 9 m, takže nástavby lodě zůstaly nad hladinou. Celé čtyři dny pak plameny dokonávaly zkázu vraku pyšné bitevní lodi.

Sebevražda je taky řešení

O dva dny později osud své lodě napodobil i kapitán Langsdorff. Oblékl se do uniformy, lehl si na vlajku Admirala Graf Spee a zastřelil se. Tím dal najevo, že si je plně vědom své odpovědnosti za ztrátu lodě. Oněch 40 námořníků pak zůstalo v pohodlné internaci v Argentině až do konce války. Hned po potopení lodi se o ni Britové velmi zajímali a podařilo se jim během let 1940 až 1942 přes nastrčenou firmu některé součásti odmontovat a odvézt do Británie k prozkoumání. Ještě před nimi se však v lednu 1940 do vraku podívali američtí potápěči z křižníku USS Helena. V té době byly USA ještě neutrálním státem. Dokonce se Američané setkali i s internovanými námořníky z Admirala Graf Spee. V onom roce 1942 se vrak zabořil znatelně hlouběji do bahna následkem velké bouře.

Dnes jsou očesané zbytky lodě stále patrné, ovšem z velké části jsou již zcela pod vodou. Postupně až do konce 60. let nechaly uruguayské úřady dostupné části sešrotovat. Vrak je nyní rozlomen na tři části a většinou zanesený bahnem z přitékajících řek. A protože je jen těsně pod hladinou, představuje pro lodní provoz značné riziko. V roce 1999 vytáhl z vraku tým oxfordské univerzity jedno z děl ráže 150 mm, které po restauraci skončilo v námořním muzeu v Montevideu. O pět let později pak odstartoval projekt, v rámci něhož má být vrak po částech vyzvednut, aby neohrožoval houstnoucí lodní dopravu. Financuje ho zčásti uruguayská vláda a zčásti soukromí investoři, nicméně obrovským problémem jsou právě nánosy bahna a písku, jež vrak uvěznily. Mnoho německých veteránů však s vyzvednutím nesouhlasí, považují totiž vrak za pietní místo, neboť na Admiralu Graf Spee během poslední bitvy s britskými křižníky padli jejich kolegové.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama