Poprava partyzánky Kosmoděmjanské posloužila sovětské propagandě. Pravý účel její mise Stalin tajil

Činy připisované partyzánce Kosmoděmjanské v SSSR nekriticky oslavovali, dokud režim nepadl a nezjistilo se, jaký úkol vlastně v armádě měla.
Zoja Kosmoděmjanská se stala nástrojem sovětské propagandy
Zoja Kosmoděmjanská se stala nástrojem sovětské propagandy
Getty Images

reklama

Když se v sovětských novinách na začátku roku 1942 poprvé objevila příšerná, ale dnes už velmi slavná fotografie ve sněhu ležícího těla mrtvé polonahé dívky s oprátkou kolem krku, vzbudila Stalinovu pozornost. Příběh, který propagandistický deník Pravda popisoval, měl obrovský potenciál. A tak pověřil své muže, aby zjistili dívčino jméno.

Mezi matkami, jež se přihlásily, že dívka na fotografii, co má být posmrtně vyznamenaná samotným Stalinem jako historicky první Hrdinka Sovětského svazu, je určitě jejich dcera, působila údajně učitelka Kosmoděmjanská nejdůvěryhodněji. Zda její dcera, Zoja Kosmoděmjanská, skutečně je na drastickém snímku, nebylo podstatné. Podstatné bylo, že její jméno mohl Sovětský svaz po mnoho let hrdě opěvovat. Její příběh ale tehdy nikdy nevyprávěl úplně celý. Úkol, který spolu s dalšími komsomolci měla, by totiž do propagandy zapadal jen těžko.

Mladá dobrovolnice na sebevražedné misi

Zoja Kosmoděmjanská se k armádě přidala jako dobrovolnice jen pár dní po svých osmnáctých narozeninách v říjnu 1941. Měsíc poté už byla tak krutá a třeskutá zima, že ji postupující Němci na ruském území přečkávali jen stěží. Nebyli na ni vybavení, oblečení měli lehké a nocovat často museli ve stanech. A tehdy se taky zrodil Stalinův geniální, ale vůči vlastním lidem extrémně krutý plán: Zabránit nacistům najít si přístřeší a nechat je za každou cenu mrznout. Včetně nutnosti poslat dobrovolníky na sebevražednou misi, při níž budou v případě potřeby ruská obydlí a zásoby pálit, aby Němci neměli kde složit hlavu a pořádně se ohřát.

Výcvik, který absolvovala i Kosmoděmjanská, trval pouhé tři dny. Pak dobrovolníkům strčili poruchový revolver, sušené jídlo a lahev vodky a poslali je do kruté zimy k obci Petriščevo, kde se v té době zdržovalo několik desítek Němců. Nikdo nečekal, že by jich mohlo přežít víc než pouhá hrstka. A to se také stalo, když obrovolníků zahynulo 95 procent. Někteří umrzli, některé Němci zabili rovnou, někteří si ale prožili podobné utrpení, jako dívka ze slavné fotografie.

Dlouhé hodiny na mrazu odnesla omrzlinami

Mladé partyzánce (ať už šlo o Kosmoděmjanskou, či nikoli) se podle místních povedlo přestřihnout telefonní dráty a podpálit tři obydlí. Říkalo se, že ji následně někdo zradil. Možná jeden ze zběhlých dobrovolníků, možná místní obyvatelé, kterým se z pochopitelných důvodů ničivé akce namířené proti jejich vlastním domovům a majetku nelíbily.

Jakmile se ocitla v německých rukou, čekalo ji kruté mučení. V třeskutém mraze ji svlékli téměř do naha a musela chodit ve sněhu do omrznutí nohou a dokud nebyla zima i oblečeným dozorcům. Pálili ji cigaretami a surově mlátili pěstmi i opasky. Přesto z ní ale nevydolovali jedinou informaci. Hned druhý den, 29. listopadu 1941, proto v Petriščevu vztyčili improvizovanou šibenici.

Dívka na ni prý nejen vystoupala zcela smířená s osudem, ale ještě měla údajně dost sil na to, aby pronesla plamennou řeč, kterou si pak opakovali v celém Sovětském svazu. Vyzývala při ní místní obyvatele, které Němci donutili se na popravu dívat, aby se nevzdávali a bojovali. „Je nás 170 milionů,“ vykřikovala údajně. „Všechny nás nepověsíte!

Její mrtvé tělo Němci nechali viset a ještě jej zohavili. Také se s ním nadšeně fotili. Tyto hrůzné snímky se dochovaly, v říjnu 1943 je našli u zajatých vojáků wehrmachtu.

Slavná fotografie mrtvé partyzánky, kterou Stalin s chutí využil:

Po pádu SSSR se objevily pochybnosti

Snímky, jak už víme, si ale udělali i sovětští vojáci, když mrtvolu asi po měsíci objevili a poslechli si od místních, co se stalo; ve chvíli, kdy si je v SSSR začali spojovat se jménem Zoja Kosmoděmjanská, stala se z mladé dívky ruská Johanka z Arku. Pojmenovávali po ní ulice, organizace, zeměpisná místa, zřídili jí muzeum, postavili jí sochy, natočili o ní film… když se ale po rozpadu Sovětského svazu vyrojily mnohé pochybnosti – o její identitě, povaze jejího úkolu, a dokonce i o psychickém zdraví – začalo se na ni postupně zapomínat. Dnes už se na její příběh lidé zkrátka dívají jinak, bez růžových brýlí nekritické propagandy.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama