Změna času je diskutované téma. A s ním souvisí... vstávání podle budíku

Jak lidé vstávali bez budíku?
Máte ho doma taky?
Máte ho doma taky?
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Každý ho nenávidí, každý ho potřebuje. Řeč je o budíku, bez kterého málokdo dokáže včas vstát. Jak to ale dělali naši předkové, než byl tento ďábelský přístroj vynalezen?

Lidé se pokoušeli čas spoutat odpradávna. Možná ho tolik „nehonili“ jako my dnes, ale změřit, rozkouskovat a zaznamenat ho – na tom zapracovali už staří Číňané a Egypťané. Jejich časomíru představoval více či méně opracovaný kolík a později kámen, zaražený kolmo do země. Čas tu ukazoval pochopitelně stín, který se posunoval společně se sluncem. Staří Egypťané vynalezli dokonce přenosné hodiny fungující rovněž na principu pohyblivého stínu. I starověcí Řekové znali sluneční hodiny a i oni je dokázali vyrobit v přenosných modelech. Přibližně od roku 1500 př. n. l. lidstvo znalo přesýpací, vodní, sluneční a jiné roztodivné hodiny, ale na obzoru stále nebyl budík.   

První budík řinčel s hřebíky

Ne že by o něco takového nebyl zájem, jen se příslušné konstrukce příliš nedařily. Ve staré Číně to zkoušeli se svíčkou – odkapávání vosku nejenže určovalo čas, ale vosk zároveň zadržoval hřebíky. Když se roztekl, hřebíky s hlasitým řinčením propadly na kovový tác a spáče probudily.  Řekové zase zkonstruovali vodní hodiny, v nichž čas ukazovala stoupající voda. Když dosáhla určité hladiny, rozezpívala mechanického ptáčka. To jsme stále ještě před přelomem letopočtu. První historicky doložitelný budík byl zkonstruován dlouho poté, až v roce 1559, osmanským Turkem Taqi al-Din Muhammadem ibn Ma'ruf al-Shami al-Asadim. Tento matematik a vynálezce sestrojil mechanický budík, který dokázal zazvonit v libovolnou, předem stanovenou dobu. 

Budík, ďábelský to vynález
Autor: pixabay.com Budík, ďábelský to vynález

Zanedlouho začaly do evropských domácností pronikat takzvané lucernové hodiny se závažím, schopným spustit budíček. Pro jistotu však například britští měšťané využívali služeb „klepačů“ – lidí, kteří vyzbrojeni dlouhými holemi budili spáče klepáním na okna. Někteří klepáči si práci vylepšili tím, že dutými slámkami stříleli do oken svých klientů hrách… Podobnou službu vykonávaly kostelní zvony, které ale museli zase rozhoupat bdící lidé. 

Vnitřní hodiny fungují přesně

Ale i tam, kde městské vymoženosti v podobě hromadného budíčku nebyly, lidé dokázali včas vstát. Na to, jak je to možné, si ve svém výzkumu posvítili australští badatelé v oblasti psychologie a spánku z Royal Melbourne Institute of Technology University. Vyšli z předpokladu, že dokud nebyly rozšířeny budíky, museli se lidé spolehnout na své vlastní vnitřní hodiny. Lidé mají dva biologické procesy řídící spánek a bdění: Spánek nutný pro fungování nervové soustavy se střídá s bděním díky cirkadiánnímu procesu a homeostáze.

Cirkadiánní proces jsou vlastně jakési vnitřní hodiny v těle, které mají schopnost se synchronizovat s vnějším prostředím, v němž se například střídá světlo a tma. Při poklesu denního světla dochází k vylučování melatoninu, který se také nazývá spánkový hormon. Homeostáza je řízena hypotalamovou oblastí v mozku a „snaží se“ o rovnováhu: čím déle bdíme, tím se zvyšuje naše snaha o spánek a pravděpodobnost, že usneme. Čím déle spíme, tím blíž jsme k probuzení.
„Je pravděpodobné, že v době předbudíkové se lidé probouzeli díky nahromaděným hodinám spánku, spárovaným s paprsky vycházejícího slunce,“ shrnula Melinda Jackson z RMIT University. 

Vyšíváním k radostnějšímu vstávání

Zajímavé detaily z historie spánku a probouzení připomněla Sasha Handley z univerzity v Manchesteru. Lidé křesťanské éry například často orientovali své postele směrem k východu. „Jejich důvody byly částečně náboženské, protože věřili, že od východu by přišel Ježíš během druhého vzkříšení. Je však možné, že tato orientace také umožnila lidem probuzení slunečními paprsky.“ S náboženstvím souvisí rovněž osobní motivace spáčů k brzkému vstávání. Výzkum o rané moderní Británii ukázal, že ranní hodiny byly považovány za duchovní čas určený k modlitbám. „Pravidelné probouzení bylo vnímáno jako znamení zdraví a dobrého vychování," vysvětlila Sasha Handley. Aby toho dosáhli a vydatným spánkem se probojovali až k úspěšnému probuzení, připravovali se naši předkové na noc přímo obřadně: pili uklidňující bylinné nápoje, příslušnými bylinkami plnili i polštáře a před spaním se nezabývali ničím rozčilujícím. Naopak – modlili se, meditovali nebo alespoň holdovali dostatečně „nudným“ zálibám, jako je vyšívání.

Další jednoduchá skutečnost spojená se vstáváním bez budíků spočívá v tom, že lidské příbytky nebyly v minulosti zvukově izolované od vnějšího světa tak, jak se o to snažíme dnes. „Pro společnost, která byla před průmyslovou revolucí v drtivé většině zemědělská, byly zvuky přírody nejspíš opravdu důležité," uvedla Sasha Handley. Spáči se mohli spolehnout, že jejich spánek pravidelně přeruší bučící krávy dožadující se dojení nebo kohouti se svým kokrháním. 

Je na kohouty spolehnutí?

Na kohoutí kokrhání se před několika lety zaměřili Japonci Cujiši Šimura a Takaši Jošimura z Nagojské univerzity. Základem jejich výzkumu bylo zodpovědět otázku, co přiměje kohouty kokrhat – jejich biologické vnitřní hodiny, nebo svítání? Vzali tedy kohouty a zkoušeli na nich rozdílné světelné podmínky. Při „normálním“ dvanáctihodinovém střídání světla a tmy kokrhali kohouti dvě hodiny před rozedněním. Což je přesně podle všech pohádek a lidových vyprávěnek… Jenomže kohouti v obvyklou dobu kokrhali, i když je vědci drželi nepřetržitě v přítmí. Podle japonských vědců to znamená, že se kokrháči řídí vnitřními hodinami a nikoli světlem. Kohouti tedy mohou fungovat – a možná fungovali odpradávna – jako přirozený a spolehlivý budík. S jedinou výjimkou: během výzkumu totiž kokrhali i v případě, že slyšeli jiného kohouta. Naštěstí to bylo rovněž pokaždé v ranních hodinách…

Kur bankivský - přímý předchůdce kura domácího
Autor: Topi Pigula Kur bankivský - přímý předchůdce kura domácího

Kvalitním spánkem k radostnému bdění

Naši předkové si za pomoci kohoutů, vyšívání a slunečních paprsků dokázali poradit i bez budíků. My jsme na nejrůznějších alarmech závislí. Podle vědců proto, že se o spánek sami okrádáme: nastavujeme večery televizí, četbou, prací. Pak potřebujeme budík, abychom byli schopní vstát – i když bychom ho nejraději prohodili oknem. O nedostatku spánku svědčí mimo jiné oblíbené víkendové dospávání.

Přitom už je dávno prokázáno, že poruchy spánku přímo souvisejí se zdravotními problémy – od psychických až po fatální onemocnění. Možná je tedy správné, že je nám zvuk budíku protivný jako máloco jiného: lidský organismus, který se po celou historii synchronizoval s okolní přírodou, se prostě otravnému vynálezu brání. 

Text: Jana  Patková

Reklama
Reklama