Zbytečná smrt psů a koček: proč lidé před válkou zabíjeli své mazlíčky?

Válečný stav vyžaduje určité oběti, ale to, co se dělo ve Velké Británii krátce před druhou světovou válkou, bere dech. Britové totiž tehdy ve velkém nechávali utratit své domácí mazlíčky.
Dokážete si představit, že byste kvůli válečnému stavu nechali utratit svého mazlíčka?
Dokážete si představit, že byste kvůli válečnému stavu nechali utratit svého mazlíčka?
unsplash.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Na ubližování domácím mazlíčkům jsme všichni velmi citliví. Jakmile děti a mladiství týrají zvířata, každý chápe, že se tu rodí nezanedbatelná osobnostní patologie; většina z nás má také problémy s násilím na zvířatech ve filmech, a tak snímky jako Marley a já pravidelně vedou k slzami smáčeným kapesníkům. O to bizarněji pak působí jedna historická situace, kdy lidé dobrovolně zabíjeli své vlastní mazlíčky…

Hysterické zabíjení mazlíčků

V roce 1939 se kontinentální Evropa začala zmítat druhou světovou válkou a i zpočátku bezpečná Anglie se musela připravovat na budoucí ozbrojený konflikt. Britská vláda proto mimo jiné zřídila komisi, která měla vymyslet, jak se válka dotkne britských zvířat. Analýza a následné doporučení hovořily jasně: v případě války hrozí, že vláda bude muset dávat jídlo na příděly, což povede buď k hladovění domácích mazlíčků, nebo riziku lidských životů, jelikož se páníčci budou chtít o své porce rozdělit. Závěr? Transportovat zvířata na venkov, který by neměl být válkou tolik zasažený, a pokud to není možné, tak své kočky a psy utratit.

Přestože se proti těmto doporučením vzbouřila řada organizací a veterinářů, spousta lidí poplašným zprávám podlehla a nechala své mazlíčky utratit – pokud se jich rovnou nezbavila sama pomocí jatečních pistolí, jež byly v rámci zmíněné příručky inzerovány. Přitom komise po několika týdnech od vydání příručky vyhlásila, že podobná doporučení se týkala především hospodářských zvířat a drůbeže; jenže bylo už pozdě a kolem 400 000 domácích mazlíčků tou dobou už nežilo. Situace se ještě zdramatizovala na podzim roku 1940, kdy už došlo k opravdovému bombardování Londýna; tehdy se vyrojila druhá vlna lidí, jež usoudila, že vlastnit domácí zvíře ve válečné době je příliš velký luxus.

Psi a kočky jako válečné oběti

Postupem času si spousta majitelů zvířat uvědomila, že tento krok nebyl vůbec nezbytný, a obvinila vládu ze zbytečného vytváření paniky. Celkem v rámci této kampaně přišlo o život na 750 000 domácích zvířat, převážně samozřejmě psů a koček. Dnes se na událost vzpomíná jako na „zvířecí holokaust“, což je sice velmi nadnesené (a rozhodně necitlivé vůči obětem skutečného holokaustu), přesto i díky tomuto označení zvyšujeme šanci, aby se na podobné události nezapomínalo; vyvolávání paniky může vést k právě takto zbytečným tragédiím, nemluvě o připomínce další roviny, v níž si jakákoli válka vybere až příliš krutou daň.

Text: MS

Reklama
Reklama