Vzpoura pěšáků: Američtí veteráni v roce 1946 válčili i doma v Tennessee

Jen si to představte: Co kdyby vás po návratu z války nečekal klid, nýbrž další boje, tentokrát na domácí půdě? Děsivá historická událost dodnes fascinuje.
Asi žádný voják nechtěl po návratu z války bojovat ještě doma (ilustrační foto)
Asi žádný voják nechtěl po návratu z války bojovat ještě doma (ilustrační foto)
Paramount Pictures

reklama

Když se ve válečných filmech vrátí ošlehaní veteráni domů ke svým rodinám, jedná se obvykle o ničím nezkalený happy end. Pravda však bývá o něco trudnější a spousta navrátilců z bojů musí po návratu z války čelit řadě překážek. Nemusíme se obracet na tragické příběhy veteránů z vietnamské války či z konfliktu v Perském zálivu, z nichž si mnoho vojáků „přivezlo“ posttraumatickou stresovou poruchu. Může jít i o něco zdánlivě mnohem banálnějšího – jako třeba neuspořádané poměry v domovském městě, nad nimiž nelze donekonečna přivírat oči.

Obávaní veteráni

Většinu první poloviny 20. století byl v americkém Memphisu a jeho okolí dominantní politickou silou demokrat Edward Hull Crump. V letech 1910–1915 sloužil jako starosta města a od té doby byl úzce napojen na každého dalšího starostu až do poloviny 50. let. K tomu mu dopomohlo i množství strukturních změn, jimiž dlouhodobě udržoval svou pozici šedé eminence. Není překvapením, že má tato míra kontroly a moci velmi blízko ke korupci. Nepřehledná nařízení vedla k pokutování turistů i rezidentů a v leckterých ohledech i šikaně ze strany úřadu šerifa (pochopitelně posvěceného Crumpovou mašinérií).

Po konci druhé světové války v roce 1945 se do oblasti postupně vrátily 3 000 veteránů, což tehdy tvořilo ohromujících deset procent tamější populace. Po celých USA v té době panovaly obavy z válečných navrátilců – nebylo totiž jasné, jak tak výrazná demografická změna zahýbe ekonomikou i společenskou náladou. Asi i vinou této nervozity si šerifovi muži veterány často dobírali a situace se začala vyhrocovat.

V srpnu 1946 se měly konat další volby do úřadu šerifa. Veteráni vybrali několik svých kandidátů, pomocí nichž chtěli demokraticky bojovat s vládnoucí mašinérií. Je potřeba zdůraznit, že veteráni také nebyli žádní svatoušci – v poválečné společnosti často marně hledali své místo, navíc se těžko zbavovali několikaletých zvyklostí z válečného stavu. Každopádně však chtěli s prohnilými strukturami státu Tennessee něco udělat.

Volební bitva

Když se 1. srpna 1946 otevřely volební místnosti, na hladký průběh voleb dohlížel desetinásobek ozbrojených sil než obvykle. Zástupci veteránů si na několika místech stěžovali na podivný průběh voleb a nebylo jim dovoleno využít jejich zákonných práv ohledně kontroly volebních uren. Potyčky pokračovaly během celého dne a vyvrcholily ve chvíli, kdy šerifovi muži svezli několik volebních uren do věznice v okresním městě Athens. Veteráni měli informace z přepočítávání ostatních uren, že jsou jejich kandidáti ve vedení, a nechtěli riskovat zfalšování výsledků z několika klíčových uren. Ze zbrojnice Národní gardy proto ukradli zbraně a rozhodli se vyřešit situace tak, jak byli zvyklí z fronty.

Několik stovek veteránů stálo proti zhruba padesátce šerifových mužů opevněných ve věznici a dalším desítkám či stovkám mužů venku. Počty se výrazně liší, neboť během několikahodinového konfliktu se do střelby zapojilo velké množství lidí na obou stranách. Až odpálení části věznice pomocí dynamitu bitvu ukončilo, ale ani poté, co se šerifovi muži vzdali, neskončil zmatek a zapalování policejních aut. Během incidentu jako zázrakem nikdo nezemřel, zranění však byli na obou stranách. O několik dní později došlo k sečtení všech volebních lístků a kandidáti veteránů skutečně zvítězili.

Vzpoura pěšáků

Tato událost byla v tehdejším tisku nazvaná jako „Vzpoura pěšáků“ a vzbudila celonárodní diskuzi. Zachovali se váleční veteráni správně, když bránili svá demokratická práva násilnou cestou? Anebo se snížili na úroveň těch, proti nimž se vymezovali, a tedy dokázali, že nejsou o nic lepší? Znamenal návrat bezprizorních vojáků s nesporně pošramocenou morálkou i životním stylem skutečně bezpečnostní riziko pro celé Spojené státy?

Nakonec se tedy veteránům podařilo vyhrát jak na bitevním poli proti zkorumpovaným policistům, tak i v demokratických volbách. Radost však neměla dlouhého trvání – veteráni totiž brzy začali narážet na dlouho budované struktury svých předchůdců, které se jim bohužel rozbít nepovedlo – už během následujícího roku se k vládě dostala podobná sorta lidí jako ti, proti kterým rebelové bojovali. O události se hovořilo jako o národní ostudě, o několik dekád později se jí místní už chlubili – brali ji totiž jako důkaz toho, že když se děje nějaká nespravedlnost, ne všichni se s ní smíří. Je to ale skutečně tak sympatická inspirace?

reklama

reklama