Utopené jeptišky a nejděsivější dům v Anglii: Ze tří katolických duchařských příběhů mrazí dodnes

Duchové nechodí strašit pouze bezvěrce, s nadpřirozenými jevy se setkala také řada církevních institucí. Podívejme se na tři příběhy z katolické historie, v nichž hráli místo Ježíše hlavní roli duchové.
Fotka z hororu Sestra, v němž straší démon v podobě jeptišky
Fotka z hororu Sestra, v němž straší démon v podobě jeptišky
Warner Bros.

reklama

V roce 1922 byl v pensylvánském Millvale otevřen první americký kostel pro chorvatské katolíky. Kostel svatého Mikuláše měl uvítat množství chorvatských imigrantů, kteří se k římskokatolickému vyznání hlásili. Místo se stalo známým především díky výrazným nástěnným malbám, jež zde koncem 30. let vytvořil chorvatský malíř Maksimilijan Vanka. A právě kolem tohoto období panuje množství duchařských příhod, kvůli nimž se zbožní katolíci kostelu raději vyhýbali.

Vanka se účastnil první světové války a kvůli svému pacifistickému přesvědčení pomáhal zraněným v rámci belgického Červeného kříže. Válka ho silně poznamenala, což se následně projevilo i v jeho díle – nástěnné malby v millvalském kostele kombinovaly tradiční náboženské výjevy se sociálními a protiválečnými komentáři. Vanka je tvořil obvykle v noci a zcela o samotě. Tehdy začal mít podezření, že není při malování úplně sám.

Opakovaně měl pocit, že se na něj dívá tajemná postava zahalená v kápi, a navíc slyšel i podivné zvuky. Ke svým děsivým pozorováním přizval i kněze Alberta Zagara, který mu potvrdil, že podobné duchařské zkazky o svém kostele už od pár lidí slyšel, přestože sám si ničeho podezřelého nevšiml. Ale noční čekání na ducha se vyplatilo – oba muži jej viděli a slyšeli a kněz se ducha pokusil přesvědčit, aby odešel k Bohu.

Tak snadno se však problém vyřešit nepodařilo a několik dalších nocí se oba muži s duchem setkávali – jednou duch dokonce uhasil oheň, který v kostele hořel nepřetržitě osm let. Aby mohl svou práci dokončit, Vanka si do uší dával vatu a kousky novin si omezil periferní vidění. Svou práci nakonec dokončil a nikdo k újmě nepřišel. Že v onom kostele skutečně straší, to mu však už nikdo nevyvrátil.

Prokletý rybník

V americké Pensylvánii ještě zůstaneme, přestože se z kostela přemístíme trochu jinam – konkrétně na římskokatolickou soukromou univerzitu La Roche, kterou v 60. letech minulého století založily Sestry Boží prozřetelnosti, tamější řeholní řád. Jeptišky na škole také studovaly a jedna z nich byla nevidomá. Okolí školy však dobře znala, a tak se rozhodně nebála chodit ven. Vyhýbala se však rybníku, jelikož neuměla plavat.

Jednoho dne se k němu však přiblížila až příliš a na jeho břehu uklouzla. Přestože nespadla do velké hloubky, bahno a řasy v kombinaci s jejím handicapem způsobily, že se nedokázala zachránit a utonula. Tím však její příběh zřejmě neskončil – po několik dalších dekád totiž po školy kolovaly historky, že studentky vidí jejího ducha. V polovině 90. let začal případ zajímat i místní novináře, kteří přišli na vpravdě šokující zvrat – příběh o nevidomé sestře, která utonula v tamním rybníku, se totiž poprvé odehrál už v roce 1949.

Ano, skutečně tu máme hned dvě nevidomé jeptišky, jež stála život procházka kolem stejného rybníka. Sestru Mercedes Michel tehdy postihl u břehu infarkt, načež v kalné vodě nalezla smrt. Několik předchozích dní byla údajně nervózní, ale nedokázala říct proč. Srdeční zástava ji navíc postihla ve velmi mladém věku, což tajemnosti příběhu také nahrává. Od té doby se po břehu rybníka údajně prochází a láká další nešťastníky do vlhkého hrobu. Zdá se, že v tomto případě se tedy historie děsivým způsobem opakovala…

Duchové, nebo nevěra?

A na závěr se podíváme na jeden poctivý strašidelný dům – dokonce takový, který byl svého času nazýván tím nejděsivějším domem v Anglii. Konkrétně se jedná o faru, jež byla postavena nedaleko bývalého středověkého kláštera. Podle legendy se v ní dopustil jeden z mnichů neodpustitelného prohřešku – totiž románku s jeptiškou. Mnich byl popraven a jeptišku čekal ještě horší osud: zazdění zaživa.

Není tedy překvapením, že reverend Dawson Ellis Bull, který na zmíněné faře bydlel v 19. století, čelil problémům duchařského rázu. Za jeho života byly „jen“ opakovaně slyšet nevysvětlitelné kroky v domě, ale reverendovy dcery o pár desítek let později údajně viděly ducha jeptišky okolo stavení. Objevily se i výpovědi hovořící o dostavníku řízeném bezhlavým vozkou.

Roku 1928 se do domu nastěhovala rodina dalšího reverenda, Guye Erica Smithe. Netrvalo dlouho a jeho manželka objevila balíček obsahující lebku mladé ženy. Podivné události se vršily, a když se objevili i vyšetřovatelé paranormálních jevů, neznámá síla po nich údajně házela kameny a další předměty. Smithovi se během dalších měsíců odstěhovali, ale podivné úkazy jako zvuky zvonů, klepání na okna či nápisy na zdech přetrvávaly.

Reverend Foyster, Smithův nástupce, měl dokonce zkušenosti s vymítáním a pokusil se své znalosti převést do praxe, avšak neuspěl. Pozdější vyšetřování ukázalo, že za částí strašení z této doby stála obyčejná nevěra – Foysterova manželka Marianne měla poměr s jedním nájemníkem fary, což se takto originálně snažila zakrýt. Nakonec se však přiznala.

Místo s takto pošramocenou pověstí hledalo další nájemníky těžko. Jedna dobrovolnice provedla v domě duchařskou seanci, z níž vyplynulo, že v domě straší jeptiška ze 17. století. Ta byla kvůli podezření z čarodějnictví zavražděna vhozením do studny a prostřednictvím různých signálů se prý snažila volat do světa lidí o pomoc. Bohatá historie místa každopádně skončila v roce 1939, kdy faru zničil požár. Zůstává tak jen na nás, zdali se rozhodneme těmto příběhům věřit, anebo raději ne…

reklama

reklama