Terorem k emigraci: 8. června 1970 odstartovala éra únosů československých letadel. Došlo i na zastřelení pilota

8. června 1970 odstartovala éra pokusů o únik z komunistické totality, které hraničily s terorismem. K emigraci na západ byly užity zbraně i násilí.
Únosy letadel nebyly v 70. letech nic neobvyklého
Únosy letadel nebyly v 70. letech nic neobvyklého
Getty Images / ČTK

reklama

Ti, kdo dobu normalizace nezažili, si ji dnes jen těžko dokážou představit, stejně jako beznaděj a zoufalství lidí, kteří v nesvobodě a utahujících se šroubech 70. let byli nuceni žít. Když v roce 1968 vpadly do země armády Varšavské smlouvy, byla uvolněnější atmosféra 60. let rázem minulostí. Nastaly čistky, začalo propouštění, cenzura… represivní opatření zaváněla 50. lety, všechno se ale dělo skrytěji, aby si nikdo nemohl být jistý, komu lze věřit. Jen málokdo ze svobodomyslných lidí tehdy viděl světlo na konci tunelu.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci

Přesto se našli tací, kteří se odmítli s tímto životem smířit a rozhodli se uprchnout, přestože věděli, že riskují život. Jedním z nejsnazších způsobů, jak se ze země obehnané ostnatým drátem dostat na Západ, byl paradoxně ten, na nějž bychom dnes jako na proveditelný už vůbec nemysleli: únos letadla.

Úplně poprvé se o tento nebezpečný kousek, který se dal oprávněně považovat za terorismus, někdo pokusil právě 8. června. Bylo to v roce 1970 a únosců bylo poněkud symbolicky také osm – tři manželské dvojice a jeden nesezdaný pár, všichni ve věku od 19 do 25 let. Rudolf a Stanislava Čihákovi s sebou dokonce měli i svou dvouletou dceru, když se rozhodli unést let ČSA 096 pravidelné linky Karlovy Vary – Praha.

Uneseným letadlem v roce 1970 byl model Iljušin 14
Autor: Getty Images Uneseným letadlem v roce 1970 byl model Iljušin 14

Vstup s pistolí nebyl problém

Je potřeba připomenout, že opatření na letišti, jak je známe dnes, vůbec neexistovala. Žádné bezpečnostní rámy, kontroly, detektory kovu, nic z toho se nepoužívalo; do letadla se nastupovalo stejně, jako se dnes dostanete třeba do autobusu nebo do vlaku. Únosci proto bez problémů propašovali na palubu pět střelných zbraní, šroubovák a lovecký nůž.

Byl to právě otec dvouletého dítěte, Rudolf Čihák, kdo ještě s dalším z mužů, Jiřím Galáskem, vtrhli během letu do řídicí kabiny letounu Iljušin Il-14 a s pistolemi v ruce donutili piloty, aby letadlo nasměrovali do Německa. Další z únosců, Josef Procházka, mezitím na palubě podobným způsobem přesvědčil zbylých 14 pasažérů, aby si přesedli do zadní části letadla a nedělali problémy, dokud letoun nedosedne na přistávací dráhu norimberského letiště.

Únosci se po přistání okamžitě vzdali a požádali o politický azyl. Československá vláda sice ještě toho večera požádala o jejich vydání, nebylo jí to ale nic platné. Němci je soudili sami a většina z nich vyvázla jen s podmíněným trestem. Výjimkou byli Galásek s Čihákem a Procházkou, jejichž ohrožování pilotů střelnou zbraní jim vyneslo dva a půl roku ve vězení.     

Propaganda si to nemohla nechat líbit

V Československu mezitím jely režimové hnojomety naplno. Rudé právo se po osmi únoscích vozilo několik týdnů a nenechalo na nich nit suchou. Komunistický tisk je líčil jako bandity, gangstery, pochybné osobnosti, nešetřil dezinformacemi, obvinil je i z posedlosti Hitlerem, wehrmachtem, americkou armádou… Důvod byl zřejmý. Režim nemohl potřebovat, aby se něco takového opakovalo.

To ovšem podcenil zoufalství, které mezi obyvateli Československa v 70. letech panovalo. Ještě téhož roku v srpnu tři muži unesli letoun mířící z Prahy do Bratislavy a přistáli s ním ve Vídni. V dubnu roku 1972 došlo k dalšímu incidentu, při němž byl postřelen jeden z pilotů, což zkomplikovalo následnou žádost únosců o azyl.

Ten nejdrsnější a nejznámější pokus uzavřené Československo pomocí letadla opustit se odehrál na den přesně dva roky po tom prvním, 8. června 1972. Skončil ale o poznání hůř. Desetičlenná skupina měla podobný plán jako její předchůdci a i tentokrát si přinesla do letadla pistole. Vše se ale zvrhlo v momentě, kdy při pokusu donutit piloty nasměrovat unesený L-410A Turbolet do Německa autor celého plánu a vůdce únosců, Slovák Lubomír Adamica, za dodnes nevyjasněných okolností zastřelil hlavního pilota.

Zadržený Luboš Adamica, který zastřelil pilota při pokusu o únos letadla
Autor: CTK Zadržený Luboš Adamica, který zastřelil pilota při pokusu o únos letadla

Celkem osm únosů během jediného desetiletí

Druhý pilot sice únosce z Československa dostal, západoněmecké úřady s nimi ovšem kvůli krvavému incidentu mnoho slitování neměly. Adamicovi dokonce hrozilo doživotí, verdiktu se ovšem nedožil, protože ve vazbě spáchal sebevraždu. Ostatní únosci od soudu odešli s tresty od 3 do 7 let, po jejich odsloužení se ale do Československa nesměli vrátit až do roku 1990, kdy je omilostnil prezident Václav Havel.

Do konce sedmdesátých let se uneseným letadlem z ČSR povedlo lidem dostat ještě celkem čtyřikrát, v roce 1976, 1977 a v únoru a květnu roku 1978. Průběh byl vesměs stejný, jen v úplně posledním případě se únosci Josef Katriňák s manželkou a dětmi a Radomír Šebesta neozbrojili střelnými zbraněmi, ale výbušninami. Přestože bylo samozřejmě stále těžší se přes zpřísněné kontroly dostat, všechny čtyři únosy nakonec pro aktéry skončily stejně: pobytem v německém vězení a následným azylem. O život už nikdo nepřišel a Německo na své politice nevydávání vězňů také nic nezměnilo.

Kapela The Plastic People of the Universe, která komunistům ležela v žaludku
Autor: CTK Kapela The Plastic People of the Universe, která komunistům ležela v žaludku

Inspirace i pro Majora Zemana

Komunistická propaganda samozřejmě po každém takovém incidentu pracovala naplno. Ne všichni únosci navíc měli minulost bez poskvrnky, takže v některých případech, jako byl třeba vzhledem k jeho drogové minulosti ten Adamicův, anebo u Rudolfa Bečváře, únosce z roku 1976, který týden předtím přepadl taxikáře a byl podezřelý z vraždy svého bratra, se ani nemuseli v Rudém právu tolik snažit.

Z dramatických okolností, při nichž Adamica zastřelil pilota, nakonec čerpal i slavný seriál Třicet případů Majora Zemana, konkrétně epizoda Mimikry z roku 1979, ve které únosci letounu (samé „máničky“) nápadně připomínají členy pronásledované skupiny The Plastic People of the Universe. Propagandistický seriál tak zaplácl dvě mouchy jednou ranou. Režim zkrátka všemožně odváděl pozornost od toho, co ve skutečnosti stálo za všemi uvedenými teroristickými činy: touha po svobodě.

reklama

reklama