Úhlavní přátelé – příběh o tom, kterak Klement Gottwald nechal pověsit Rudolfa Slánského

Gottwald, Slánský – příběh přátelství, strachu a smrti
Slánského čekala smrt na šibenici
Slánského čekala smrt na šibenici
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Důvody neznalosti

O procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Stránského“ byly popsány stovky, ne-li tisíce stran. Zmanipulované davy volaly po krvi, a to nejen na stránkách Rudého práva, které si v tomto případě své „rudé“ jméno skutečně zasloužilo (nomen omen), ale i později, kdy se ukázaly komunistické monstrprocesy ve světle historie a odtajněných spisů jako skutečně vynucené a tresty smrti jako justiční vraždy.

Klement Gottwald v roce 1947
Klement Gottwald v roce 1947
Volné dílo

Mnohem méně se ví o přátelství Klementa Gottwalda s Rudolfem Slánským. Původně dva přátelé, které rozdělilo přání Moskvy. Důvody o nepříliš hluboké informovanosti jsou v zásadě dva – jeden, jdoucí více do historie a doby „předinternetové“ tkví v nevhodnosti tématu. Prezident republiky přece nemohl mít mezi svými důvěrnými přáteli zrádce Slánského formátu. Druh, současný, sice možnosti internetového vyhledávání umožňuje, jenže podklady jsou zejména v knihách, knihovnách a archívech a téma samotné je pro současnou mladou generaci v podstatě nezajímavé jako Napoleonovo tažení do Ruska. Něco, co bylo „dávno“ a vlastně se jich to „netýká“.

Gottwald – Stránský – mediální začátky

Psal se rok 1925, když Rudolf Stránský v Ostravě začal pracovat pro tiskový orgán KSČ Dělnický deník. Bylo mu třiadvacet a právě tady se potkal s o pět let starším Klementem Gottwaldem, toho času hlavním redaktorem slovenského komunistického tisku, který se tiskl v ostravské části zvané Přívoz. Oba byli zapálení pro věc komunistického proletariátu, pro boj proti buržoazii.

Sovětský svaz stojí dnes jako jediný svítící maják uprostřed moře reakce. Maják dělníky a rolníky postavený, ukazující dnes cestu pokroku ve všech oblastech... Chránit Sovětský svaz před zlobou, běsněním a úklady spojených imperialistů – toť nejnaléhavější úkol světového proletariátu... Každý pracující člověk, každý proletář, každý socialisticky myslící člověk si musí dnes uvědomit, že jeho poměr k Sovětského svazu je výrazem i jeho přesvědčení...“ Takováto prohlášení byla na stránkách Dělnického deníku běžná a určená právě lidem, kteří spíše než žonglování s ideologickými tezemi zvládali práci pod zemí, s lopatou a sbíječkou.

Slánský - Gottwald na stejné konferenci
Slánský - Gottwald na stejné konferenci
Volné dílo

Tito jako odstrašující příklad

Slánský stejně jako Gottwald nepochyboval o tom, že je třeba KSČ změnil podle vzoru Všesvazové komunistické strany (bolševiků),“ píše Jiří Bílek v příspěvku Synové velké strany. V roce 1920, tedy po Velké říjnové socialistické revoluci, nastala turbulentní doba rychlých změn a ani přesvědčení komunisté si nebyli jistí budoucím vývojem. V březnu 1919 V. Lenin založil Komunistickou internacionálu (Kominternu), jež si dělala ambice na určování vývoje komunismu ve všech zemích – od Československa po Kubu, od Bolívie po Angolu. Vždyť to bylo právě sovětské Rusko, které umožnilo vznik komunismu. Když se z komunistického tábora odštěpila Jugoslávie, jež se rozhodla jít jinou cestou, šlo pro paranoidního Stalina o důkaz, že i v nejvyšších špičkách jemu podřízených satelitů, kam patřilo i Československo, je nutno očekávat, hledat a nacházet zrádce.

Josip Broz Tito
Josip Broz Tito
Volné dílo

Poválečné přátelství

V době mezi světovými válkami se Slánský s Gottwaldem vzájemně podporovali a jejich souznění v politických otázkách jim zároveň bylo vzájemným výtahem k moci a vlivu. Když byla v lednu 1951 zatčena skupina důležitých komunistických představitelů včetně budoucího prezidenta Gustava Husáka, Gottwald i Slánský o přípravách zatčení věděli, dokonce podle Jiřího Bílka zatčení schvalovali. Nicméně vše probíhalo na základě „doporučení“ z Moskvy a v tomto případě nemohl ani jeden z nich vědět, jestli se náhodou podobný scénář už nepíše i na jejich jména.

Ve vzájemné součinnosti rozjeli některé z politických procesů, čím mezi komunisty vyvolali nejen vlnu strachu, ale i nenávisti. Slánský byl považován za jednoho z možných a pravděpodobných Gottwaldových nástupců – i to sehrálo v dalším vývoji svou úlohu. Slánský v jednom ze svých projevů napsal:

Odhalením a odstraněním záškodníků, nevhodných a cizích živlů se strana vnitřně upevňuje, zvyšuje důvěru v širokých masách lidu, učí členy strany i široké vrstvy pracujícího lidu zvýšené revoluční bdělosti vůči třídnímu nepříteli. Po odhalení škůdcovské bandy Šlinga, Švermové a Clementise, je strana vnitřně silnější a její autorita mezi pracujícím lidem větší.“ Půl roku nato byl coby špion, reakcionář a nepřítel lidu internován, vyslýchán, mučen. Najednou je přítěží i jeho židovský původ, který do té doby nebyl připomínán.

Gottwald a Stalin - ikony československého komunismu
Gottwald a Stalin - ikony československého komunismu
Volné dílo

Hledejte a najdete

Pokud si „báťuška“ Stalin něco přeje, musí mu být vyhověno. Maďaři popravili ministra vnitra Lászlo Rajka, v Bulharsku byl popraven tajemník ústředního výboru bulharské komunistické strany Trajčo Kostov. Rumunsko nespravedlivě odsoudilo ministra spravedlnosti jménem Lucrețiu Pătrășcanu. Smyčka se nakonec utáhla kolem spoluorganizátora politických procesů a dvojky ve státě – Rudolfa Slánského. Ten díky své zkušenosti ví, co ho čeká. Gottwald zprvu nevěřil, že by jeho kamarád Ruda zradil, ale když mu bylo z Moskvy naznačeno, že pokud bude váhat, obrátí se pozornost na něho, Rudu odepsal. Rok vazby, rok mučení fyzického i psychického Slánského zlomí a přizná vše, co po něm komunisté požadují. On, zastánce tvrdé linie strany najednou tvrdí, že byl špionem Západu, který chtěl nastolit kapitalismus. Musí mu být jasné, že pro něj neexistuje jiný trest než poprava. „Přiznávám, že jsem vešel ve styk s představitelem angloamerickým imperialistů a jejich výzvědné službě (následuje nesrozumitelné jméno pozn. autora) a zrazoval zájmy československého lidu.“ Mediálně sledovaný a náležitě komentovaný proces vyplavil vlnu nenávisti doprovázenou několika tisíci rezolucemi s jediným požadavkem. Smrt! Smrt zrádcům!

stalin v barvě JP
stalin v barvě JP

Bolševik Olbracht vyvolává nenávist

Spisovatel Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, byl v minulém století ve školách představován jako spisovatel upozorňující na sociální poměry tehdejší doby. Mohl čerpat z osobní zkušenosti, neboť se usadil v Koločavě ležící v podkarpatské Rusi. Byl to on, kdo literárně stvořil Nikolu Šuhaje loupežníka. Ovšem právě otázka sociálních problémů jej vrhla do náruče komunistické strany a na stránky Rudého práva, kde se k procesu s Rudolfem Stránským vyjádřil následovně: „Před našima očima a ušima probíhá proces, jaký jsme v Československé republice ještě nezažili. Před Státním soudem sedí jedenáct typických kosmopolitů, lidí bez cti, bez charakteru, bez vlasti, bez jakéhokoli přátelského vztahu k českému a slovenského národu a jeho lidu, a chtivých, nemilosrdných a upjatých svými myšlenkami jen na boj o moc, na kariéry, na osobní obchody a ovšem na peníze. Slyšíme jejich příšernou češtinu a na většině z nich poznáváme, že i když česky vypovídají, čeština jejich rodným jazykem není.

Až příliš lacině se naváží do jazyka, ostatně taková byla i čeština posledního komunistického prezidenta Gustava Husáka. A dokonce i v aktuální politické garnituře se v nejvyšších patrech najdou osoby, jejichž (ne)spisovný projev evokuje k lacinému. Ovšem styl mluvy a kvalita politické práce spolu souvisí zhruba stejně, jako schopnost barevného vidění a hudební sluch kaprů – tedy vůbec.

Ivan Olbracht
Ivan Olbracht
Volné dílo

Ovšem jaký je Olbrachtův závěr? „V co doufal Slánský? Že zapojí ČSR do tábora válečných podněcovatelů? Patrně. Jistě však v nic menšího. Dohrál. A jediný, kdo lituje, jsou jeho dolaroví páni. Jeho konec je potupný. Takhle musí skončit všichni, kdo se zpronevěřili zájmům dělnické třídy, národa a revoluce. A skončí tak.“ Sluší se ještě jednou připomenout, že způsob konce, který přeje Olbracht každému s jiným názorem, má na břevně šibenice oprátku.

Rudolf slánský během procesu
Rudolf slánský během procesu
Volné dílo

Závěrečná řeč patří žalobci Urválkovi, který se „osvědčil“ v procesu s Miladou Horákovou. Jeho dramatickou dikci nelze přenést na papír, nicméně samotný slovosled ukazuje na fakt, že řeč nebyla připravena pro předem instruované a prověřené soudce, kteří věděli, jak rozhodovat, ale k přenosu pro širokou veřejnost.

"Občané soudci. Ve jménu našich národů proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali. Ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování.

Rudolf Slánský byl popraven 3. prosince 1952 a nutno dodat, že jeho přítel a vrah (Gottwald v rámci tohoto procesu nikomu neudělil milost) ho přežil jen o několik málo měsíců.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama