Syfilitik, který se stal otcem psychopatického vraha. To byl český král Rudolf

Našemu národu vládly hodně podivné osobnosti. Ale jen u mála z nich se skloubila šílenost s genialitou tak dobře jako u Rudolfa II.
Rudolf, císař
Rudolf, císař
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dvě třetiny života Rudolfa II. Habsburského, českého, uherského a chorvatského krále a císaře říše římské, byly protkány utrpením kvůli nemocem duševním i fyzickým. Ve zdravém těle zdravý duch – to v jeho případě skutečně nemůžeme říci.

Do jisté míry bylo určující už Rudolfovo početí. Vzešel ze vztahu Maxmiliána II. a Marie Španělské, což byli bratranec a sestřenice. Rudolfovi dědečci byli bratři. Do života si tak nesl nelichotivý genetický základ, kterému dvakrát nepomohla ani kombinace se špatně léčenou syfilidou.

Prvních dvacet pět let žil Rudolf II. v poměrně slušné kondici a těšil se dobrému zdraví. Jen pozvolna se začala projevovat jeho duševní nemoc, s největší pravděpodobností šlo o maniodepresivitu. Když u Rudolfa poprvé naplno propukly deprese a byl upoután na lůžko, na královském dvoře se začalo jednat o případném nástupci a o dalším směřování politiky, což vedlo k tomu, že Rudolf začal být od té doby mnohem podezřívavější, k stáru až doslova paranoidní. Nevěřil své rodině – mimo jiné proto se roku 1583 odstěhoval z Vídně do Prahy, kde se cítil bezpečněji. Tím zároveň udělal mnohé pro rozvoj Prahy, neboť se stala císařským sídelním městem a hostila posléze řadu významných vědeckých i kulturních osobností.

Otcem vražedného maniaka

Rudolfova nedůvěra k vlastní rodině vedla také k tomu, že se nikdy neoženil. Jeho oficiální milenkou byla hraběnka Kateřina Stradová, s níž měl šest dětí – mimo jiné i nechvalně známého Dona Julia Caesara d’Austria, který po otci zdědil jak duševní nemoc, tak vrozenou syfilidu, a byl násilnickým deviantem se silnými sadistickými sklony. Když po několika ohavných vraždách a dalších násilných činech ve svých 23 letech zemřel, Rudolf II. pro něj rozhodně netruchlil.

ZNÁTE DOBU RUDOLFA II.? OTESTUJTE SVÉ ZNALOSTI!

U Rudolfa II. nebyla syfilida vrozená. Získal ji při erotickém dovádění, kterého si prý ve svých manických fázích užíval skutečně nemálo. Bohužel obdržet v tehdejší době tuto nemoc nebyla až taková vzácnost, zbavit se jí ale tehdejšími prostředky nedalo a léčba rtutí vše jen zpomalovala.

Syfilida vůbec v 16. a 17. století způsobila pořádnou pohromu nejen ve šlechtických rodech. Jednak se zpočátku příliš nevědělo o mechanismu jejího šíření – hovořilo se například o božím trestu a o souvislosti s pitím alkoholu či hraním hazardních her –, jednak se nemoc léčila naprosto zcestnými metodami, které měly nepříjemné až škodlivé vedlejší účinky. K tomu všemu se vyvíjela i nemoc samotná. Zatímco formy syfilidy z patnáctého století nenapadaly v takovém množství vnitřní orgány, na přelomu 16. a 17. století už bylo vše jinak.

Syfilida, sebevražedné pokusy a další maličkosti

Svědčí o tom i stav Rudolfových kostí, z nichž je patrné, že k stáru byl nemocí doslova prolezlý, projevy syfilidy jsou dobře patrné jak na lebce, tak na holenních kostech. Rudolfovy nohy musely být prakticky celé pokryty nepříjemnými vředy, dobové záznamy také hovoří o tom, že pro silné bolesti a otoky nemohl ani nosit boty. Oblékal si také několikery punčochy přes sebe.

Rudolfovy zdravotní problémy naplno propukly roku 1597, tedy v jeho 45 letech, kdy už můžeme hovořit o vyložených stavech šílenství. Za Rudolfovými zády se čím dál častěji hovořilo o jeho nástupcích, což se samozřejmě dozvěděl, a nadále se tak prohlubovala jeho paranoia. V depresivních fázích se pak dopouštěl i sebepoškozování a dokonce se pokusil i o sebevraždu.

Rudolf II. od Arcimbolda

Rudolf II. – vypadal jako Werich, anebo jako salát?

Vývoj obou hlavních nemocí Jeho císařské milosti, tedy maniodepresivity a syfilidy, pokračoval neúprosně dál a kolem roku 1610 již můžeme hovořit o naprostém fyzickém i psychickém rozkladu osobnosti. Rudolf II. byl v podstatě odklizen do ústraní. Roku 1611 byl jako český král donucen k abdikaci, titul císaře římské říše mu byl ponechán až do jeho smrti v lednu 1612.

V poslední dny jeho života bylo všem – i jemu – jasné, že přichází konec. Panovníkovi selhávala játra a vykašlával krev, neboť mimo jiné trpěl i tuberkulózou. Přesto ještě den před smrtí odmítal zpověď. Zpovědnika k sobě nakonec nechal přijít, nepřijal ale svátost umírajících, což bylo v té době poměrně skandální.

Ani bezprostředně po smrti se Rudolf II. nedočkal klidu. Jeho pitva byla vyloženě zpackaná a velice nedůstojná. Účastnilo se jí nebývale velké množství tehdejší šlechty. Panovníkovo srdce bylo vyňato skrz břišní dutinu a spolu s mozkem bylo uloženo do speciálních nádob. O pořádný bulvární poprask se postaral Václav Vchynský, který Rudolfa upřímně nesnášel. Rudolfovo srdce popadl, silně zmáčkl, až z něj vystříkla krev a pak tímto orgánem udeřil o stůl, aby se pomstil za příkoří, které od Rudolfa zažila Vchynského rodina.

Panovníkovo tělo bylo poté dosti ledabyle nabalzamováno – balzamovači se prý štítili Rudolfova těla pokrytého mnoha projevy sifilidy – a uloženo v pražské katedrále. Tak skončil život jednoho z nejvýznamnějších mužů českých dějin, člověka, který přinesl svobodu vyznání a který se nebývale zasloužil o rozkvět umění i vědy v Praze.

Miroslav "Scalex" Hlavička

Rudolf a Karel

Karel IV. versus Rudolf II.: kdo by zvítězil v souboji?

Reklama
Reklama