Svět patří Evropanům: Jak si Španělé a Portugalci rozdělili planetu

Zásadní dohoda, která pomohla kolonizaci světa, je dnes pod ochranou UNESCO.
Kolumbus v Nové zemi
Kolumbus v Nové zemi
Volné dílo
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Kolumbus a zahraniční konkurence

Kolumbus neměl na zpáteční cestě ze své objevné plavby moc štěstí. Počasí ho donutilo udělat zastávku na Azorských ostrovech kontrolovaných Portugalci a pak ještě jednu přímo v Lisabonu. Tak se informace o jeho objevu dostaly k portugalskému králi Janu II., největšímu konkurentovi španělské Isabely. Portugalci museli litovat, v letech 1485 a 1488 Kolumbův návrh na hledání trasy do Indie západní cestou odmítli.

Najednou viděli, že se přes oceán dá do Asie dostat. Jak dokazují Kolumbovy zápisky a mapy, objevitel netušil, že doplul do Karibiku, byl přesvědčený, že se dostal na nějaký z ostrovů u čínského pobřeží. 

Když Kolumba přijali Isabela a Ferdinand v Barceloně, bylo jasné, že musí dojít k diplomatickému vyjednávání. Asie představovala vysněný zdroj bohatství. Dobytí Konstantinopole odřízlo středomořské křesťany od obchodu s východním kontinentem, který nově zprostředkovávali muslimové. Tím se z hledání cesty do Asie stala téměř posedlost. Portugalci se soustředili na trasu kolem pobřeží Afriky, proto Kolumba odmítli. Španělé nakonec kývli, ale až po dlouhém přemýšlení akademiků. Podnik se jevil moc riskantní. 

Věděli Portugalci o Brazílii?

Španělé si rychle vyjednali několik bul (bula – latinsky bulla je významná veřejnoprávní listina vydaná papežem nebo císařem) u tehdejší světové autority, papeže Alexandra VI., které jim měly právo na nově objevené země zajistit. Bula Inter Caetera nakreslila linii od pólu k pólu ve vzdálenosti 100 legií od Kapverdských ostrovů. Vše na východ od pomyslné hranice patřilo Portugalcům, vše na západ Španělům. Tím zůstali Portugalci odříznuti od západní cesty do Asie, což se jim nemohlo líbit. 

Portugalsko tak muselo jednat rychle a Španělsko se zase bálo válečného konfliktu se západním sousedem. Už začátkem roku 1494 se v kastilském městě Tordesillas rozběhlo vyjednávání mezi emisary Portugalců a Španělů. Isabela s Ferdinandem se dokonce na měsíc do Tordesillasu nastěhovali. Šlo o hodně. Definitivní potvrzení, že území objevená Kolumbem náleží k úplně novému kontinentu, přišlo až dvanáct let po podepsání smlouvy. Ti, kteří v Tordesillas jednali, se domnívali, že se baví o Asii. Nebo to alespoň předstírali. Existuje hypotéza, podle níž Portugalci o vyjednávání stáli kvůli tomu, že už měli povědomí o Novém světě, a o svůj díl tak nechtěli přijít.

Dnes je Tordesillas ospalým městečkem, kde se rozpadají kdysi honosné šlechtické domy. Královský palác už zmizel úplně. Zůstaly stát ale dvě nenápadné budovy. Právě zde se v červnu 1494 podepsala dohoda, která nastínila hranice mezi španělskou a portugalskou Amerikou a měla i dalekosáhlejší důsledky pro kolonizaci Asie či Afriky. 

Nová dohoda posouvala hranici dál na západ o 270 legií, čímž Portugalsko získalo větší kus budoucí Brazílie. Pokud by k posunutí nedošlo, v Riu de Janeiro nebo São Paulu by se dnes nejspíš mluvilo španělsky. Důvodem, proč Španělsko souhlasilo s posunutím hranice dál do „svého“ území, byl fakt, že se Španělé domnívali, že Portugalcům přenechávají prostor, ve kterém je jen voda. 

Svět jako pomeranč

Dohodou z Tordesillas nicméně boj o vládu nad planetou nekončil. Počátek 16. století představoval čas zásadních objevů, které dokázaly, že Kolumbus doplul na zatím nepoznaný kontinent. V roce 1511 se Portugalci dostali na Moluky, ostrovů koření, které dnes náleží Indonésii. Ty byly ostatně hlavním cílem všech cest do Asie, protože oplývaly bohatstvím, které se dalo v Evropě skvěle zpeněžit. O dva roky později přešel španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa Panamskou šíji, a dosáhl tak Jižního moře, budoucího Pacifiku. V roce 1522 byla dokončena první plavba kolem světa. 

Portugalci a Španělé museli znovu vyjednávat. Tordesillas stanovil hranici v Atlantiku, o Pacifiku nemluvil a ani mluvit nemohl. Otázkou tedy bylo, zda se svět rozkrojí jako pomeranč mezi iberské mocnosti, zda se hranice z Tordesillas obtočí kolem celého světa, nebo ne. 
Právě v téhle době se mapy a globusy staly neodmyslitelnou součástí diplomatických vyjednávání. Nicméně je potřeba počítat s tím, že tehdejší poznání nedovolovalo to, co dnešní technologie. Mapy byly nepřesné, disproporční a často zneužité představiteli států k potvrzení jejich představ o tom, jak by měl svět vypadat. 

Portugalci se Španěly tak znovu dospěli k vyjednávacímu stolu a v roce 1529 byla podepsána dohoda ze Zaragozy. Ta přiznávala Portugalcům svrchovanost nad Molukami. Španělé se do budoucna začali výrazněji soustředit na Ameriku. To jim ale nezabránilo, aby kolonizovali Filipíny spadající do portugalské sféry vlivu. Portugalci totiž o poměrně chudé souostroví zájem nejevili. Když pak španělský král získal v roce 1580 i portugalskou korunu (španělští monarchové ji udrželi do roku 1640), Portugalci zásadně rozšířili své dominium v Americe, protože najednou byly Portugalsko a Španělsko jeden stát a původní dohody ztrácely význam. 

A co my? 

Podstatné je zmínit, že se iberské monarchie vůbec nezajímaly o své severní sousedy. Francouzi a Angličané zůstali mimo hru. To do budoucna způsobilo, že zejména na španělské državy v Karibiku útočili korzáři, tedy piráti ve službách konkurenčních vládců. Nejznámějším je anglický Francis Drake, ale třeba díky francouzským korzárům dnes existuje Haiti. Byli to právě oni, kteří začali okupovat západní část původně španělského ostrova Hispaniola. Pirátství dlouho představovalo jediný prostředek, jak prolomit španělský a portugalský monopol a zároveň konkurenty zasáhnout na citlivém místě: sebrat jim bohatství směřující z Ameriky do Evropy. 

Dohoda z Tordesillasu patří k těm nejvíce připomínaným vůbec. Dokonce je pod ochranou UNESCO v rámci programu Paměť světa. Její originál se nachází v Seville. Tordesillas, město, kde začalo imperiální dělení světa svůj lesk už dávno ztratil. V prostorách, kde došlo k podpisu smlouvy, se dnes nachází skromné muzeum. 

Text: Matouš Hartman

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama