Opletala nacisté nevydýchali. Studentské buřiče čekaly popravy i koncentrační tábory

Studentské protesty, zastřelení Jana Opletala i následné nepokoje byly projevem celonárodní frustrace z posledního předválečného roku, v němž se český národ ocitl v úloze otloukánka Evropy.
V českém lidu bujila v roce 1939 frustrace
V českém lidu bujila v roce 1939 frustrace
Getty Images

reklama

Datum 17. listopadu je v novodobých československých dějinách neodmyslitelně spjato se sametovou revolucí, přesto se v týchž podzimních dnech odehrálo historicky zásadní drama už o půl století dříve. Rok 1989 přitom na studentské nepokoje v roce 1939 neopomenutelně navazoval.

Stručně si připomeňme historický kontext. Na konci září 1938 proběhla nechvalně známá křivda na českém národu: Zástupci Velké Británie a Francie v rámci Mnichovské dohody odkývali Hitlerův plán na připojení Sudet k Německu, a to bez možnosti československých diplomatů zasáhnout do tohoto dění. Z první republiky se stala druhá republika, trvající necelého půl roku. 15. března 1939 totiž německá armáda obsadila česká území (Slovensko o den dříve vyhlásilo samostatnost), čímž vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Podzimní studentské nepokoje

Tím se dostáváme k inkriminovanému dění na podzim roku 1939. Národní frustrace z mnichovské dohody i nekladení odporu při německém obsazení Čech postupně rostla – a to jistě i kvůli zjevnému neúspěchu politiky appeasementu, jejímž hlavním důsledkem bylo vydláždění cesty Hitlerovi k převzetí moci v českých zemích. Na výročí vzniku samostatného Československa, tedy 28. října 1939, tlaky ve společnosti vyvrcholily.

Rozličné odbojové i stranické organizace chtěly vyburcovat národ z letargie, ovšem na společném postupu se neshodly. Během většiny října se proto po republice objevovaly letáky s protichůdnými instrukcemi, jak výročí slavit – protektorátní vláda naopak 28. říjen vyhlásila jako obyčejný pracovní den a jakékoli snahy o demonstrování či slavení svátku měly být krutě potírány. Přesto se v řadě měst lidé skutečně vydali do ulic – nejvýrazněji v Praze, kde se na Staroměstském, Václavském i Karlově náměstí v průběhu celého dne shlukovali lidé, zpívali vlastenecké písně a vykřikovali protiokupační hesla.

Památník Jana Opletala na pražské Hlávkově koleji, kde během studií bydlel
Autor: profimedia.cz Památník Jana Opletala na pražské Hlávkově koleji, kde během studií bydlel

Důsledkem potyček s nacistickými pořádkovými silami byly stovky raněných demonstrantů a také dva zastřelení. První obětí byl pekařský pomocník Václav Sedláček, střelený v podvečerních hodinách do srdce. Během několika minut byl na místě mrtev, ale zřejmě kvůli jeho česko-německému původu se jeho smrt i následný pohřeb 4. listopadu nedočkaly takové medializace a celospolečenských emocí jako v případě druhé oběti, studenta lékařské fakulty Jana Opletala, jehož neznámý útočník střelil během demonstrace z bezprostřední blízkosti do břicha. Navzdory rychlé pomoci a operaci se Opletalův stav postupně zhoršoval a 11. listopadu nadějný student zemřel na zánět pobřišnice.

Přesah Opletalova odkazu

Jeho pohřeb o čtyři dny později se proměnil v další protinacistickou demonstraci, tentokrát za účasti tisícovek studentů. Akt musel být přerušen a rodina cestovala do Opletalovy rodné Lhoty nad Moravou v Olomouckém kraji, kde měl být dokonán venkovský pohřeb. Hrstka studentů, která do Opletalova rodiště na rozloučení vyrazila, byla posléze pozatýkána a celá událost měla ještě mnohem radikálnější dohru.

Nacisté totiž po zkušenostech z 28. října hodlali veškeré demonstrace tvrdě potlačovat, a tak studentské protesty v rámci pohřbu Jana Opletala vedly k rychlým a nekompromisním represivním opatřením: Říšský protektor Konstantin von Neurath nechal od 17. listopadu uzavřít všech deset českých vysokých škol, a to (podle oficiální tvrzení) po dobu tří let. Devět zástupců studentských spolků bylo okamžitě popraveno, 1 200 studentů čekal transport do koncentračního tábora Sachsenhausen (z nichž však naprostá většina naštěstí přežila a na přelomu let 1942–1943 se vrátila domů), mnoho pedagogů bylo zatčeno. Více než tisícovka vyučujících přišla o práci a patnáctkrát tolik studentů přišlo o možnost se vzdělávat. Vybraní studenti, kteří prokázali svůj rasový původ a kladný vztah ke třetí říši, mohli studovat v Německu či na německých vysokých školách v Čechách, to se však reálně týkalo jen minima studentů (jejichž diplomy prezident Beneš po válce beztak zrušil).

Na památku těchto událostí byl v roce 1941, tedy na jejich druhé výročí, označen 17. listopad za Mezinárodní den studentstva. Dodnes se jedná o jediný mezinárodně uznávaný tematický den českého původu. Jeho věhlas však překryl Den boje za svobodu a demokracii, jak se aktuálně slavený státní svátek nazývá – přitom právě studentská připomínka 50 let starých nacistických represí stála u zrodu demonstrace v roce 1989, která následně přerostla v protirežimní akci a zahájila pád komunistického režimu. Ale to je už úplně jiný příběh…

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama