Šest piv denně: zkuste námořnickou dietu!

Pivo – historický základ námořnické stravy.
Pivo je tekutý chleba
Pivo je tekutý chleba
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Dnes, kdy jsou poličky supermarketů plné konzervovaného, suchého či jinak předpřipraveného jídla, je možná obtížné si představit, že na svou dobu byl objev konzervace masa pro námořníky obrovským úspěchem. Pohled na to, čím se cpaly a nalévaly posádky starých plachetnic, má však do dnešního pojetí moderní kuchyně velmi daleko.

Vítejte na palubě

Pokud byste chtěli jíst ve stejném stylu jako muži plavící se před zhruba 200 až 350 lety pod vlajkou Jeho Veličenstva, připravte se na pořádnou bombu pro své ledviny i játra. Posádky plachetnic samozřejmě potřebovaly výživnou stravu kvůli celodenní práci, vzdor populárním mýtům však netolerovaly mizernou, či dokonce zkaženou stravu. Naopak si zřejmě v mezích možností dopřávali více a kvalitněji než průměrný Angličan této éry.

Pokrmy se lišily námořnictvo od námořnictva, nejlépe dochované záznamy (a nejvyšší efektivita v daném období) však pocházejí právě z Britského impéria, jehož postupy tak do jisté míry kopírovala i Francie nebo Amerika. Jeho členové se přitom dle populárních mýtů krmili suchary a slaným (konzervovaným) vepřovým, kteréžto zalévali rumem. Tedy, pravým rumem, nikoliv jeho tuzemskou variantou. Jak však slavně pravil dobový ministr námořnictva Sameuel Pepys, "Angličané, a námořníci zejména, nade vše milují hlavně svá břicha". A právě Pepys se na konci 17. století zasadil o standardizaci lodní stravy, která svou rozmanitostí poměrně překvapuje – na jeho direktivu měl každý člen posádky na týden přiděleno 3 a půl kila sucharů, necelé 2 kila hovězího (!), necelé 1 kilo soleného vepřového, tři kusy tresky, dvě pinty hrášku, 170 gramů másla a kolem 300 gramů sýra. Týdenní zásoby pak doplňoval denní příděl jednoho galonu piva - tedy přibližně 3,7 litrů na každého muže. Pro jistotu raději zopakujeme ještě jednou množství piva: šlo o sumu na den, nikoliv týden.

Romantika zámořských plaveb člověka neopouští ani v 21. století
Autor: Foto: Topi Pigula Romantika zámořských plaveb člověka neopouští ani v 21. století

Změny byly, ale malé.

Později úpravy třeba tresky nahradily třemi pintami ovesných vloček, až do poloviny 19. století se však na nich měnilo pramálo. To celé krom náhodných oživení jídelníčku, mezi něž patřily zejména čerstvé ryby či strava získaná v přístavech či na pobřeží. Dle regionu působení pak mohly posádky získávat i lokální stravu – ve Středomoří si tak mohli námořníci dopřát oliv a vína, v Asii zase příděl vloček nahradila rýže.

Nejvíce na této stravě zřejmě zarazí abnormální množství piva, které bylo například pro posádky v Severním moři v podstatě náhražkou vody. Je nutné však pochopit, že pivo mělo tu výhodu, že oproti vodě vydrželo mnohem déle pitné, což z něj až do vynálezu chemické úpravy vody učinilo naprostou nezbytnost pro dlouhodobější výpravy, protože alkohol sloužil rovněž jako konzervant. Jednalo se však o relativně slabší pivo s jedním až třemi procenty alkoholu, srovnatelné zhruba se 6° až 7° pivem dnes. Není navíc jasné, jestli průměrný námořník vypil celý denní příděl. Kultura alkoholu na palubách oficiálních vojenských lodí, tedy nikoliv u svobodomyslných pirátů, však byla až do 19. století přesto velmi silná. Například v Karibiku, kde bylo pivo vzácností, bylo běžné na palubě lodí popíjet brandy.

První éra konzervování

Častou náhražkou za pivo bylo i víno, opět ředěné s vodou, tedy určené primárně k hydrataci posádky, nikoliv jako přípitek k oslavě. Neznamená to, že lodníci či lodní důstojníci čas od času vůbec nepili vodu, podobné případy však byly méně časté než pití nějakého druhu alkoholického nápoje. Abychom však představu námořníků jako notorických alkoholiků příliš nenapravili, luxusem na zvláštní příděl byl pak také nezbytný rum. U něj pak míra obsaženého alkoholu naopak byla extrémní – rum musel projít standardizovaným testem hořlavosti, takže se ví, že obsahoval minimálně 50 % alkoholu, možná více.

Dále pak může zarazit i velká porce masa – zvláště v éře před průmyslovou revolucí nebyla denní konzumace masa úplně běžná. Velká míra masa byla zvolena především pro jeho větší výživovou hodnotu – omezené prostředí v podpalubí učinilo volbu dražšího, ale prostorově úspornějšího pokrmu jednoduše nezbytností. Maso bylo konzervováno s pomocí soli a slaného nálevu, obě složky byly na pevnině aplikovány opakovaně po několik týdnů, aby se zajistilo, že v masu nezbyla ani kapka krve či jiných látek, pro něž by se mohlo zkazit.

Teprve poté byly barely masa v nálevu přepravovány na lodě. Teoreticky mohli námořníci jíst maso i relativně čerstvé, vzhledem k tomu, že sezona porážky probíhala tradičně na podzim a zimě, na podobný luxus nebylo mnoho času. S trochou nadsázky tak lze říct, že jediná výraznější pevná strava, které si námořníci dopřávali, byly jenom vločky.

Příď HMS Victory
Autor: Jamie Campbell Příď HMS Victory

Jakkoliv si takto nejvíce dopřávaly posádky námořních plavidel, podobná situace panovala do značné míry i na obchodních či otrockých lodích. Našly se však výjimky – otroci byli tradičně při své přepravě z Afriky krmeni především fazolemi či vařeným hráškem, jen výjimečně dokořeněným pepřem nebo olivovým olejem. Civilní posádky pak mohly více spoléhat rovněž na čerstvé mléko či vejce ze zvířat v podpalubí. Chovat domácí zvířata však bylo pro mnohem větší vojenské posádky veskrze nepraktické.

Postupy masové konzervace potravin pak v éře napoleonských válek plynule přešly do éry konzerv, v nichž si své „barely s uchovaným masem“ začal v kapse nosit každý francouzský voják. Do poloviny 19. století se konzervy staly standardem i v britském námořnictvu, a odtud nakonec se zrychlováním životního tempa našly cestu i mezi běžné spotřebitele.

Text: Ladislav Loukota

Reklama
Reklama