7. července 2023 13:39

Sebevražedný zápas o Iwodžimu: Japonci mohli zemřít až po zabití deseti Američanů

Zlomové okamžiky 2. světové války S1 (6) – Dobytí Iwodžimy

Druhá světová válka v Tichomoří byla místy extrémně krutá. Smrt byla mnohdy dokonce vysvobozením. Jak probíhala slavná bitva o Iwodžimu?

Do té doby neznámý ostrov Iwodžima se stal v únoru a březnu 1945 dějištěm jednoho z nejkrvavějších střetů druhé světové války v Tichomoří. Příslušníci námořní pěchoty Spojených států amerických tehdy zaútočili, japonští obránci byli ale na útok dobře připraveni. Pod velením zkušeného velitele vybudovali spletitou síť důmyslných tunelů, jeskyní a obranných pozic.

Americká armáda tak namísto očekávaných dní strávila ukrajováním nepřátelské půdy několik dlouhých týdnů. Když boje utichly, statistiky sečetly téměř 30 tisíc mrtvých amerických a japonských vojáků. I přes hrozivé ztráty byl ale úkol splněn a vzdušné brány japonské říše se konečně otevřely.

Neúčinné bombardování

Američané si byli připravenosti japonské armády vědomi. Jak se ale brzy ukázalo, ne dost dobře. Před samotnou invazí spojenecké letadlové lodě, křižníky a bombardéry po tři dny chrlily na Iwodžimu tisíce tun výbušnin. Na ostrově nezůstal doslova kámen na kameni. Většinu plochy pokrýval štiplavý kouř a zápach síry. Japonci ovšem s bombardováním počítali, a tak zůstali ukryti v bezpečí svých provizorních podzemních stanovišť, jejichž délka v součtu čítala kolem 25 kilometrů.

Krvavé peklo

Na pláž ostrova se v první vlně vylodilo několik tisíc pěšáků, jejichž boky střežily posádky tanků. Obránci ovšem zůstali v klidu a trpělivě vyčkávali na povel k útoku. Americká armáda se začala rychle srocovat a brzy vyrazila kupředu. Jakmile se ale první jednotky posunuly do popředí, začalo doslova krvavé peklo. Desítky maskovaných japonských baterií zahájily nelítostnou palbu, jejichž smrtící vřavu doplnila kulometná hnízda, což ostatně můžete vidět díky dokumentu Zlomové okamžiky 2. světové války na Prima ZOOM.

Překvapení Američané se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Na pláži nebylo úkrytu a dobře maskovaná obranná japonská postavení byla na ruční zbraně pěšáků příliš daleko. Situace obránců byla naopak příznivá. Japoncům poskytovala strategické zázemí 166 metrů vysoká hora Suribači, díky čemuž měli útočníky jako na dlani.

Japonská odhodlanost

Do akce byly vyslány tři divize americké námořní pěchoty pod velením generálplukovníka Hollanda Smithe (1882–1967). Americká útočná síla čítala přes 70 000 mužů, což byl do té doby největší počet mariňáků nasazených na jednu operaci. V cestě jim stálo přibližně 22 000 oddaných japonských vojáků, kterým velel generál Tadamiči Kuribajaši (1891–1945).

Obránci dostali jasný rozkaz nikdy se nevzdávat a bojovat do samého konce. Japonský generál přímo rozkázal, aby před svou smrtí každý voják zabil nejméně deset nepřátel. A i když se někteří přece vzdali, většina rozkazy splnila.

Vlajka vztyčena, boje pokračují

Po těžkých ztrátách pokračovaly americké síly kupředu. V příštích dnech obsadily první ze tří letišť, odkud pokračovaly dál k severnímu sektoru. Japonská taktika připomínala spíše smrtící hru kočky s myší. Hrstka obránců se častokrát doslova zjevila na neočekávaném místě, kde zabila několik Američanů a pak zmizela v nitru svých jeskyní a tunelů. Mnoho Američanů tak bylo zabito z nechráněného boku, nebo dokonce zezadu.

I přes strašlivé ztráty ale odhodlaní mariňáci pokračovali dál. První úspěch se dostavil až 23. února, kdy na vrcholku hory Suribači vztyčila šestice mariňáků vlajku Spojených států amerických (většina z nich později padla v boji). Onen dojemný moment v poslední chvíli zachytil válečný fotograf Joe Rosenthal. A právě tahle fotografie se brzy stala slavným, byť poněkud „nafixlovaným“ snímkem druhé světové války.

Obrovské ztráty

Jak se ale brzy ukázalo, válkychtivých Japonců nitro ostrova ukrývalo stále dost. Na řadu přišly plamenomety M2 a smrtící oheň z nádrží tanků M4A3R3. Jednou z nejpoužívanějších zbraní se staly ruční granáty, kterými se útočníci snažili vyčistit nepřátelská opevnění a skrýše. Tunelová síť byla ovšem natolik propletená, že plenění úkrytů bylo v očích Američanů prakticky bezvýznamné.

Karta se začala obracet až s příchodem března, kdy byla obsazena zbývající letiště. Někteří vysílení Japonci se začali vzdávat, neboť obráncům docházely zásoby včetně životodárné vody. Většina ale bílý prapor nikdy nezdvihla a bojovala do posledního dechu. Pětitýdenní válečná kampaň si vyžádala těžké ztráty na obou stranách. Vojenské řady Spojených států amerických prořídly o 7 000 mariňáků, přičemž Japonci ztratili kolem 21 000 mužů. O život přišel také odhodlaný Kuribajaši. Nikdo však neví, zda padl přímo v boji nebo spáchal sebevraždu.

Japonsko na dohled

Ostrov Iwodžima byl v prvopočátcích války pro Spojené státy americké vcelku nevýznamný. Malý a neúrodný kus země o rozloze téměř 24 kilometrů čtverečních postrádal zdroje sladké vody a skalnaté břehy znemožňovaly zbudování přístavišť. Válka se ovšem začala chýlit ke svému konci a ostrov Iwodžima se stal pro postupující Američany klíčovým.

Geografická poloha ostrova představovala pro těžké bombardéry B-29 ideální záchytný bod. USA ovšem potřebovaly pro efektivní bombardování japonského území letiště, nicméně americké základny byly pro hladké přistání stále dost daleko. Iwodžima byla od Tokia vzdálena pouhých tisíc kilometrů. Americké velení tedy rozhodlo strategický ostrov dobýt a tamní letiště využít ve svůj válečný prospěch.

Po krvavém válečném tažení byla letiště skutečně využívána, ovšem pouze po dobu několika měsíců. Jak z historie dobře víme, po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko konečně kapitulovalo. Ačkoliv byly americké ztráty některými považovány za zbytečné, vrchní velitelé o důležitosti invaze nikdy nepochybovali.

Zdroj: Encyclopedia Britannica / The National WWII Museum

Topi Pigula

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom