Prostituce v antickém Římě: Nečekaný motor ekonomiky byl mimo jiné trestem za nevěru

Pracovní podmínky ve starověku nebyly pro většinu povolání ideální, ale ožehavý status prostitutek budil množství kontroverzí i v antickém Římě. Zároveň však byly sexuální pracovnice velmi zásadní pro tamější ekonomiku.
Fotka z filmu Caligula
Fotka z filmu Caligula
Analysis Film Releasing Corporation

reklama

V antických Aténách bylo cizoložství zločinem, který chtěl riskovat jen málokdo. „Bezpečnou“ alternativu tak představovaly otrokyně, jež byly svým pánům po všech stránkách k dispozici. Z těchto nejnižších společenských tříd se rekrutovaly budoucí prostitutky, což se následně přeneslo i do Římského impéria.

Pozadí nejstaršího povolání

Svobodné ženy, které se chtěly vdát, si naopak svou počestnost většinou bedlivě střežily. Pokud se totiž oddávaly milostným hrátkám mimo manželství, přišel trest (například v podobě vyšších daní). Vdané ženy, jež byly přistiženy při nevěře, dokonce musely za trest pracovat v nevěstinci. S těmito zákony přišel na přelomu letopočtu císař Augustus, který nekompromisně razil kult mravní čistoty a z ženského soukromí učinil věc veřejnou. Úředně docházelo k registraci sexuálních pracovnic, které se rekrutovaly převážně z chudých žen, a to buď jako otrokyně nobility, či přímo jako „zaměstnankyně“ vykřičených domů.

Rozsah prostituce v antické římské republice ukázaly i zachovalé malby v Pompejích. Právě tam se nacházel slavný nevěstinec dnes známý jako Lupanar (což v latině znamená „bordel“), jenž se honosil množstvím erotických maleb na zdech. Nebyl však výjimkou – zisky z prostituce byly natolik lukrativní, že ji řada hospod, hotelů a dalších podniků s prostorem pro lůžka využívala jako alternativní zdroj příjmů.

Motor ekonomiky

Císař Caligula dokonce vybíral jakousi sexuální daň, díky níž šla část peněz ze sexuálních transakcí státu. Dokonce se zavedl termín „císařská daň“, což svědčí o důležitosti těchto příjmů. Koloběh peněz z oblasti sexuálních služeb tak živil obrovské množství lidí a podílel se i na rozvoji státního bohatství. Císař Alexander Severus, vládnoucí ve 3. století, se dokonce rozhodl většinu peněz získaných z této císařské daně věnovat údržbě veřejných domů.

Ani ekonomická důležitost nejstaršího povolání však nevedla ke zlepšení jeho reputace. Svědčí o tom díla významných básníků (za všechny jmenujme slavného Publia Ovidia Nasa), v nichž sice nalezneme romantické zmínky o sexuálních pracovnicích, ale ženy byly známé pod pseudonymy – prostitutky totiž nedosáhly dostatečně respektovaného postavení ve společnosti. Svobodní římští muži se s nimi nesměli ženit a byla jim odepřena také většina základních občanských práv. Pro bohaté Římany tedy prostitutky představovaly pouze zdroj bohatství.

reklama

reklama