Před tisíci lety jedli lidé během rituálních obřadů jedovaté hady. Dokazuje to nález zbytků chřestýšů v lidských exkrementech

Lidské tradice, zvyky i rituály se v mnohém mohou zdát bláznivé a šílené. Analýza složení lidských exkrementů starých několik tisíc let, dokazuje, že naši předci nejspíš rituálně pojídali jedovaté hady. 

Koprolity jako důkaz

První zbytky fosilizovaných lidských exkrementů byly nalezeny na konci šedesátých let minulého století v americkém Texasu v oblasti jeskynních systémů kolem řeky Lower Pecos v místě zvaném Conejo Shelter a nejstarší z nich pocházejí z období přibližně mezi 12 000–14 000 lety. Navíc většina těchto neobvyklých vzorků byla nalezena v jediné z mnoha zdejších jeskyní. Dá se tedy předpokládat, že tato jeskyně sloužila jako jakási veřejná nebo komunitní latrína. Analýzou více než tisíce různých vzorků se zabýval vědecký tým z Texas A&M University vedený Elanorou Sonderman. Výsledky jejich výzkumu pak byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Journal of Archaeological Science. 

Výkaly z obětin

Ve fosilizovaných exkrementech byly ve zvýšené míře nalezeny zbytky látek obsažených v durmanu, vlákna agáve a jiných druhů kaktusů, o nichž bychom mohli předpokládat, že v té době nejspíš sloužily k rituálním nebo léčeným účelům. Mnohem zajímavější ale byl nález zbytků hlodavců, kteří byli podle všeho pojídáni v celku a bez jakékoliv tepelné úpravy. Ovšem za asi nejzajímavější objev můžeme považovat nalezení zubů a šupin ze dvou nejjedovatějších hadů v severní Americe. 

Vedoucí výzkumného týmu Elanora Sonderman na úvod poznamenala: „Vzhledem k tomu, že se nám podařilo analyzovat pouze málo vzorků lidských exkrementů s hadími zuby a šupinami, je na definitivní závěry ještě brzy a je třeba podrobit podrobné analýze další vzorky, abychom se dopracovali k relevantním výsledkům a uměli popsat stravovací návyky a náboženské zvyky původních obyvatel Ameriky.“ Elanora Sonderman dále ke svému výzkumu dodává: „Náš výzkum naznačuje, že hadi měli v oblasti velký symbolický a rituální význam. Z výsledků našeho výzkumu také vyplývá, že lidé jedli jedovaté chřestýše buď zbavené hlavy, kůže a chřestítka nebo vcelku a bez jakýchkoliv dalších úprav.“ 

Rituální využití hadů je typické pro celou řadu kultur a animistických náboženství po celém světě, které vycházejí z víry, že hadi jsou nositeli zvláštních sil Země a umožňují silný transcendentní zážitek z propojení s jinými světy. Celá řada takových rituálů se mezi původními obyvateli amerického kontinentu udržela až do přelomu 19. a 20. století. V knize J. W. Powella z roku 1900 nazvané Bureau of American Ethnology to the Secretary of the Smithsonian Institution je popisován hadí tanec indiánského kmene Hopi, jenž obýval území na pomezí dnešního Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika. Během rituálu, který měl zajistit dostatek vláhy a bohatou úrodu, si šaman vkládal do úst živého hada. Schopnost zajistit dostatek vláhy přisuzovali hadům např. i Aztékové. Faktem je, že než hada může kdokoli sníst, musí ho nejprve chytit, což znamená riziko osobního seznámení se s účinky hadího jedu.

„Pro archeology je velmi obtížné prokázat tradici různých rituálů a náboženských obřadů,“ popisuje dále Elanora Sonderman úskalí, s nimiž se musí její tým vypořádat, a dodává: „Z nálezů jeskynních maleb, z různých pravděpodobně rituálních předmětů a z výsledků rozborů fosilizovaných exkrementů však můžeme vyvodit velmi zajímavé závěry. Nalezli jsme např. zbytky psychoaktivních látek obsažených v durmanu nebo např. kaktusu Ariocarpus retusus. Požití částí těchto rostlin nebo odvarů z nich vyvolává halucinogenní stavy, jež mohly během rituálu vyvolat pocity přítomnosti hadích božstev nebo změnu reality a jinak pravidelných linií v okolní krajině. Podobné účinky mohlo mít i požití částí těl jedovatých hadů.“ 

Text: David Hainall