Před tisíci lety jedli lidé během rituálních obřadů jedovaté hady. Dokazuje to nález zbytků chřestýšů v lidských exkrementech

Lidské tradice, zvyky i rituály se v mnohém mohou zdát bláznivé a šílené. Analýza složení lidských exkrementů starých několik tisíc let, dokazuje, že naši předci nejspíš rituálně pojídali jedovaté hady.
První zbytky fosilizovaných lidských exkrementů byly nalezeny na konci šedesátých let minulého století v americkém Texasu v oblasti jeskynních systémů kolem řeky Lower Pecos v místě zvaném Conejo Shelter a nejstarší z nich pocházejí z období přibližně mezi 12 000–14 000 lety. Navíc většina těchto neobvyklých vzorků byla nalezena v jediné z mnoha zdejších jeskyní. Dá se tedy předpokládat, že tato jeskyně sloužila jako jakási veřejná nebo komunitní latrína. Analýzou více než tisíce různých vzorků se zabýval vědecký tým z Texas A&M University vedený Elanorou Sonderman. Výsledky jejich výzkumu pak byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Journal of Archaeological Science.
Ve fosilizovaných exkrementech byly ve zvýšené míře nalezeny zbytky látek obsažených v durmanu, vlákna agáve a jiných druhů kaktusů, o nichž bychom mohli předpokládat, že v té době nejspíš sloužily k rituálním nebo léčeným účelům. Mnohem zajímavější ale byl nález zbytků hlodavců, kteří byli podle všeho pojídáni v celku a bez jakékoliv tepelné úpravy. Ovšem za asi nejzajímavější objev můžeme považovat nalezení zubů a šupin ze dvou nejjedovatějších hadů v severní Americe.
Vedoucí výzkumného týmu Elanora Sonderman na úvod poznamenala: „Vzhledem k tomu, že se nám podařilo analyzovat pouze málo vzorků lidských exkrementů s hadími zuby a šupinami, je na definitivní závěry ještě brzy a je třeba podrobit podrobné analýze další vzorky, abychom se dopracovali k relevantním výsledkům a uměli popsat stravovací návyky a náboženské zvyky původních obyvatel Ameriky.“ Elanora Sonderman dále ke svému výzkumu dodává: „Náš výzkum naznačuje, že hadi měli v oblasti velký symbolický a rituální význam. Z výsledků našeho výzkumu také vyplývá, že lidé jedli jedovaté chřestýše buď zbavené hlavy, kůže a chřestítka nebo vcelku a bez jakýchkoliv dalších úprav.“
Rituální využití hadů je typické pro celou řadu kultur a animistických náboženství po celém světě, které vycházejí z víry, že hadi jsou nositeli zvláštních sil Země a umožňují silný transcendentní zážitek z propojení s jinými světy. Celá řada takových rituálů se mezi původními obyvateli amerického kontinentu udržela až do přelomu 19. a 20. století. V knize J. W. Powella z roku 1900 nazvané Bureau of American Ethnology to the Secretary of the Smithsonian Institution je popisován hadí tanec indiánského kmene Hopi, jenž obýval území na pomezí dnešního Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika. Během rituálu, který měl zajistit dostatek vláhy a bohatou úrodu, si šaman vkládal do úst živého hada. Schopnost zajistit dostatek vláhy přisuzovali hadům např. i Aztékové. Faktem je, že než hada může kdokoli sníst, musí ho nejprve chytit, což znamená riziko osobního seznámení se s účinky hadího jedu.
„Pro archeology je velmi obtížné prokázat tradici různých rituálů a náboženských obřadů,“ popisuje dále Elanora Sonderman úskalí, s nimiž se musí její tým vypořádat, a dodává: „Z nálezů jeskynních maleb, z různých pravděpodobně rituálních předmětů a z výsledků rozborů fosilizovaných exkrementů však můžeme vyvodit velmi zajímavé závěry. Nalezli jsme např. zbytky psychoaktivních látek obsažených v durmanu nebo např. kaktusu Ariocarpus retusus. Požití částí těchto rostlin nebo odvarů z nich vyvolává halucinogenní stavy, jež mohly během rituálu vyvolat pocity přítomnosti hadích božstev nebo změnu reality a jinak pravidelných linií v okolní krajině. Podobné účinky mohlo mít i požití částí těl jedovatých hadů.“
Text: David Hainall