Španělky pojídaly keramické džbánky, aby měly bělejší pleť. Vedlejší účinky byly smrtelné

Nejznámější obraz španělského malíře Diega Velázqueze Dvorní dámy odhaluje, co všechno byly ženy ochotné udělat, aby naplnily ideál krásy.
Dvorní dáma podává princezně Markétě červený džbánek
Dvorní dáma podává princezně Markétě červený džbánek
Wikimedia Commons/volné dílo

reklama

Uprostřed obdivované malby stojí španělská princezna a budoucí česká královna Markéta Habsburská, které jedna z dvorních dam podává stříbrný podnos s červeným džbánkem. Zdánlivě nepodstatný detail vzbudil pozornost, protože se tu princezně nenabízí kus keramiky, ale kosmetická pomůcka.

Okusování džbánků

Španělskou společnost poloviny 17. století svazovalo mnoho pravidel. Královský dvůr byl jedním z nejprudérnějších v Evropě a ideály krásy jasně určovaly, jak má dokonalá dáma z vyšší společnosti vypadat. Bylo nutné, aby se odlišovala od okolí nejen oblečením a šperky, ale také svým tělem a svou tváří. Zatímco pracující třída byla opálená od slunce, aristokracie měla mít běloskvoucí pleť, aby bylo jasně vidět, že nemusí pracovat nebo zbytečně opouštět své paláce. Ač to vypadá nesmyslně, červený džbánek s ideálem perfektně bílé kůže úzce souvisí.

Velázquezův nejznámější obraz Dvorní dámy dnes visí v madridské obrazárně El Prado
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Velázquezův nejznámější obraz Dvorní dámy dnes visí v madridské obrazárně El Prado

Americký historik umění Byron Hamman z Ohijské státní univerzity se zabýval všemi předměty vyobrazenými na Velázquezově malbě a o své závěry se podělil se španělskou BBC. Největší pozornost u něj vzbudil červený džbánek, o kterém zjistil, že pochází z mexického města Guadalajara.

Mezi Amerikou a Španělskem probíhala čilá kulturní výměna. S dobyvateli se na Starý kontinent dostaly nejen plodiny (brambory, papriky, rajčata, atd.), ale také předměty. Červená guadalajarská keramika byla jedním z artiklů, který ve Španělsku našel odbytiště. Výrazně červené džbánky byly vyrobené z jílu, do kterého se přidávala neznámá směs bylin. Ta způsobovala, že jakákoli tekutina uchovávaná v džbáncích získala bylinnou vůni. Jenže Španělé zjistili, že se džbánky dají použít i jinak než jen na uchovávání tekutin.

Specifické složení keramické hmoty způsobovalo bělení kůže až do téměř mrtvolného odstínu. Mezi ženami z vyšší společnosti, které se hnaly za ideály krásy, se tak rozšířil zvyk džbánky okusovat, až z nich nezbývalo prakticky nic.

Bělení způsobovalo halucinace

Pojídání džbánků nahradilo mnohem nebezpečnější metodu, která vedla ke smrtelným otravám. Původně si totiž ženy mazaly tváře směsí olova, octa a vody. I přesto pojídání džbánků nebylo bez rizik. Chemická reakce sice bělila pleť, ale zároveň snižovala množství červených krvinek a ve výsledku způsobovala ochabnutí svalů a kolaps jater. Vedlejším účinkem byly i halucinace. Jeptiška Estefanía de la Encarnación ve svých pamětech vydaných v roce 1631 popsala, že pojídání keramiky způsobovalo stavy, které ji přibližovaly Bohu i měsíce po tom, co se okusování džbánků vzdala.

Zajímavé je, že Velázquez, který zachytil na obraze i sám sebe, ukazuje štětcem na rozmíchanou jasně červenou barvu na své paletě odpovídající odstínu džbánku. A když se pozorně podíváme na samotnou princeznu, zjistíme, že od dvorní dámy odvrací hlavu a zároveň je pod jejími šaty stín, jako by budoucí královna levitovala. Možná se jedná o odkaz na halucinace způsobované pojídáním džbánků. Děsivější je ale fakt, že v době, kdy obraz vznikl (tedy v roce 1656), bylo Markétě pouhých pět let a už musela podstupovat nebezpečnou bělící kúru.

Velázquez zaznamenal na obraze i sám sebe. Štětcem ukazuje na rozmíchanou barvu v odstínu džbánku.
Autor: Wikimedia Commons/volné dílo Velázquez zaznamenal na obraze i sám sebe. Štětcem ukazuje na rozmíchanou barvu v odstínu džbánku.

Princezna se o deset let později vydala do Vídně, kde se provdala za Leopolda I. a sňatkem se tak stala českou královnou. Zemřela ale velice brzy, bylo jí teprve 21 let, když podlehla neznámé chorobě, mohlo se jednat o rakovinu. Údajně byla nejmilejším potomkem krále Filipa IV. a stala se i Velázquezovou múzou. Ten ji do jejích patnácti let opakovaně maloval. Její portréty dnes můžeme obdivovat nejen v madridském El Pradu, ale také ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu.

reklama

reklama