Obchod s ptačími výkaly s požehnáním Kongresu USA 

Na první pohled to vypadá až neuvěřitelně, ale ptačí trus byl dlouhou dobu strategickou surovinou, jejíž těžba byla kontrolována zvláštním zákonem vydaným Kongresem USA. Poznejte s námi příběh guána a guánových ostrovů. 
terej druhu Morus bassanus
terej druhu Morus bassanus
Andreas Trepte CC BY-SA 2.5
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Hovno v hlavní roli 

Mohlo by se zdát, že svět se zbláznil. Podobně, jako zachvátila jiné části světa zlatá horečka nebo africká honba za diamanty a drahokamy, rozpoutal se i lítý boj o úplně jinou surovinu, který byl přinejmenším stejně drsný a nevybíravý a při němž úplně stejně umírali i lidé. O ničení přírody a přírodních zdrojů nemluvě. Řeč je o guánu, ptačím trusu, který se léta hromadil nejen na ostrovech podél jihoamerického pobřeží a díky svému chemickému složení se stal v druhé polovině 19. století vyhledávaným zbožím, které se vyvažovalo zlatem. 
A proč zrovna guáno? Guánem označujeme buď ptačí nebo netopýří výkaly, které se po dlouhá století hromadily v ptačích koloniích.

Mocnost takových nánosů mohla dosahovat i desítek metrů. Guáno pocházející z ostrovů lemujících jihoamerické pobřeží bylo zvláště bohaté na dusík, fosfor a uhličitan draselný. Toto unikátní složení ho doslova předurčovalo k výrobě hnojiv a, světe div se, i střelného prachu. Celý čistě přírodní proces vzniku této strategické suroviny začíná v oceánu, v němž Humboldtův proud poskytuje skvělé podmínky pro život planktonu, který je nepostradatelným zdrojem potravy pro početná hejna ryb, zvláště pak sardelí obecných (Engraulis encrasicolus), jež patří k vyhlášeným pochoutkám zdejších kolonií mořských ptáků. Mezi nejúspěšnější a nejvýkonnější producenty guána pak patří kormoráni, pelikáni a terejové. Vysoký obsah dusíku, fosforu a uhličitanu draselného je dám podmínkami, v nichž probíhá celý potravní proces, který vrcholí zpracováním ulovených ryb v trávicím traktu zmíněných ptáků. 

Již staří Inkové… a zákony chránící výkaly 

První, kdo si všiml zcela unikátního složení jihoamerického guána, byli Inkové, kteří ho používali jako velmi účinné hnojivo, jehož zdroje byly přísně chráněny zákonem s pohrůžkou smrti každému, kdo by se jen pokusil ložiska využít pro své vlastní obohacení nebo je nějak ničit.

V době španělského dobývání jižní Ameriky se situace změnila. Španělé zaslepení leskem inckého zlata nechávali většinou ptačí kolonie bez povšimnutí. Ptáci tak měli několik století nerušeného klidu na vytváření hodnot, které v polovině 19. století spustily opravdové guánové šílenství. Vezměme to ale popořádku. 

V té době totiž vstupují na scénu Američané, kteří povýšili guáno na strategickou surovinu. Výroba hnojiv sice pokračovala dál, ale do popředí vstupuje stále větší spotřeba střelného prachu a hledání zdrojů pro jeho výrobu. Není tedy divu, že se problematika ptačích výkalů dostala i na jednání Kongresu Spojených států amerických, který 18. srpna 1856 přijal tzv. Guano Islands Act (Zákon o guánových ostrovech). Byl to právě tento zákon, jenž prohlásil guáno za strategickou surovinu a přímo vyzýval americké občany, aby zabírali každý neobydlený ostrov s guánem, který nebyl pod správou jiného státu.

Těžba guána na ostrovech u pobřeží Peru (kol. 1860)
Autor: Volné dílo Těžba guána na ostrovech u pobřeží Peru (kol. 1860)

Zákon pamatoval i na odměny pro objevitele nových území a sliboval jim podíl ze zisků z těžby. Pod americkou správu se díky tomuto zákonu dostaly např. ostrovy Navassa, Bakerův ostrov, Palmyra, Midway nebo třeba Johnstonův atol. 

Když se na jihoamerické guánové ostrovy dostali v polovině 19. století první těžaři, dosahovala na některých ostrovech mocnost uložených výkalů bezmála 60 metrů. Mezi lety 1851 a 1872 bylo na ostrovech vytěženo neuvěřitelných deset milionů tun guána. 

Odvrácená ekologická katastrofa? 

Bezohledné chování těžařských firem, jejichž cílem byl jen zisk bez zachování unikátního ekosystému ptačích kolonií, vedl k radikálnímu úbytku počtu ptáků. Ptáci buď hynuli ve velkém nebo si začali hledat nová hnízdiště. Peruánská vláda začala bít na poplach. V roce 1909 vznikla společnost La Compañía Administradora del Guano, jež na základě mezinárodních smluv získala výhradní právo těžby guána na všech ostrovech v Tichém oceánu, které patřily pod peruánskou správu. Zároveň byl vydán zákon, který zakazoval lodím a letadlům přibližovat se do bezprostřední blízkosti ostrovních pobřeží a skal. V konečném důsledku se jednalo o velmi úspěšný podnikatelsko-ekologický projekt, jehož výsledkem bylo desetinásobné zvýšení populace mořských ptáků během následujících padesáti let. Těžba guána na ostrovech byla značně omezena a těžaři sem byli vpuštěni nejdříve jednou za dva roky a později se tento interval prodloužil až na sedm let. Peru se navíc začalo více soustředit na rybolov a postupně se stalo největším vývozcem ančoviček (sardele obecné) na světě. 

Tterej brání své  hnízdo
Autor: Wikipedia commons Tterej brání své hnízdo

Současnost guánových ostrovů 

Ekologická situace na guánových ostrovech u jihoamerických břehů se i v současnosti zdá velmi vážná. Zhoršování podmínek ale nemá na svědomí těžba guána, nýbrž postupné klimatické změny, zvláště pak efekt El Niño. Oteplování oceánské vody vede k úhynu planktonu, snížení počtu ryb a v konečném důsledku i ke snížení počtu hnízdících ptáků, kteří se začali stěhovat za potravou jinam. Peruánská vláda byla navíc nucena významně omezit i lov ančoviček a zakázat vstup na ostrovy. 

Text: David Hainall 

Reklama
Reklama