Niki Lauda nezastavil, aby zachránil umírajícího kolegu, a nelitoval toho. Co se stalo tři roky před známou nehodou?

U záznamů nehod z 29. července 1973 a 1. srpna 1976 dodnes mrazí. Připomeňte si nejnebezpečnější období závodů Formule 1.
Niki Lauda a zbytky jeho Ferrari
Niki Lauda a zbytky jeho Ferrari
Getty Images

reklama

Bezpečnostní opatření na závodech Formule 1 byla v 70. letech 20. století hluboko pod úrovní toho, co bychom dnes považovali za přijatelné. Od roku 1970 až do počátku 80. let na okruzích tragicky zahynulo 11 pilotů. Legendární rakouský závodník Andreas Nikolaus ‚Niki‘ Lauda mohl být klidně jedním z nich, kdyby mu během německé Grand Prix 1. srpna 1976 nezachránili život kolegové.

900stupňové plameny spálili legendárnímu jezdci obličej

Trať Nürburgring se Laudovi toho dne jet nechtělo, přestože byl jedním z nejrychlejších jezdců v závodě a obhajoba titulu mistra světa byla na spadnutí. Dlouhý okruh byl totiž extrémně špatně zabezpečený, a to i na tehdejší poměry. Organizátoři měli nedostatek hasičů, bezpečnostního zařízení, vozů i hasicích přístrojů. Lauda vyzýval ostatní jezdce k bojkotu, přidalo se jich ale jen velmi málo, konání závodu proto nedokázal zvrátit.

Katastrofa přišla hned během druhého kola, kdy Laudovo Ferrari vyletělo z trati, vrazilo do svodidel a okamžitě se ocitlo v plamenech. Náraz ho navíc odmrštil přímo do cesty dalším vozům.

Laudovi šlo o život. Nemohl totiž z hořící formule ven, byl uvězněný přímo pod ní, dusil ho kouř a 900 stupňů horké ohnivé peklo. Při srážce s dalším vozem navíc ztratil helmu a začal mu hořet obličej.

Bez nejmenších pochyb by tehdy zemřel, nebýt toho, že mu ihned přispěchali na pomoc další jezdci. Zpod auta ho vytáhl italský pilot a kolega ze stáje Ferrari, Art Merzario. „Vlezl do toho auta za mnou, rozepnul mi bezpečnostní pás a vytáhl mě. Přišlo mi neuvěřitelné, že to dokázal,“ vzpomínal na nejhorší okamžiky svého života později Lauda.

Pilot Roger Williamson o 3 roky dřív ve stejné situaci uhořel

Merzaria můžeme samozřejmě oslavovat jako hrdinu, pravdou ovšem je, že formule tehdy byly neuvěřitelně drsné a kruté. Kdyby trosky Laudova hořícího vozu neblokovaly cestu a nedonutily tak ostatní piloty zastavit, možná by ostatní by jen projeli kolem a nikdy by se mu pomoci nedostalo. Přesně tak, jako tři roky předtím (29. července 1973) projel sám Lauda okolo jiného pilota, který zoufale potřeboval zachránit.

Tím pilotem byl pětadvacetiletý Brit Roger Williamson, kterému se na nizozemském okruhu Zandvoort poškodila v obrovské rychlosti pneumatika. Převrácený vůz se ihned vznítil a Williamson v něm byl uvězněný. Na pomoc mu tehdy přispěchal jezdec David Purley; vzdal kvůli tomu závod. Jenže nic nezmohl; Williamson byl zaklíněný hluboko a Purley sám trosky formule zvednout nedokázal. Mohl tak jen poslouchat srdceryvné prosby a výkřiky bolesti svého dlouholetého kamaráda.

Požárníci na trati byli téměř k ničemu – neměli ani ohni odolné kombinézy, ani pořádný výcvik. Purley byl zoufalý, hasicího přístroje se chopil sám, požár ale udusit nedokázal. Signalizoval ostatním jezdcům, aby zastavili, ti si ale podle svých pozdějších výpovědí mysleli, že jezdec patří k hořícímu autu a tudíž o život nikomu nejde. Jeli proto dál. Williamson na trati uhořel.

Pohled na zničeného, zmateného a naštvaného Purleyho, kterého od trosek kamarádova vozu odtahují nevybavení hasiči, je naprosto srdcervoucí a nezapomenutelný.

Laudu nehoda poznamenala fyzicky i psychicky

Těžko říct, jestli se přesně o tři roky a tři dny později, když se sám ocitl v plamenech na trati Nürburgring, honila Laudovi hlavou slova, která těsně po Williamsově nehodě řekl neodbytným novinářům poté, co se ho stále dokola ptali, jestli si skutečně nemohl všimnout, že na trati jde někomu o život: „Platí mě, abych jezdil, ne abych zastavoval…“ Niki Lauda měl ale víc štěstí a Merzariovi se ho nakonec povedlo živého z ohnivého pekla dostat ven.

Brzy po tom, co ho vyprostili, Lauda zkolaboval a upadl do kómatu; nadýchal se totiž jedovatého kouře a utrpěl také velmi závažné popáleniny. Uhořela mu většina pravého ucha spolu s okolními vlasy, přišel o obočí a dokonce i o oční víčka. Lékaři už nad ním pomalu zlomili hůl, a dokonce dostal poslední pomazání, přesto se mu nakonec povedlo se nejen zotavit, ale dokonce vynechal pouhopouhé dva závody, než necelých šest týdnů po nehodě, ještě celý omotaný obvazy, opět usedl za volant formule.

Na jeho přístupu se ale leccos změnilo a odmítl už riskovat život. Poslední závod sezoóny, ve kterém mu šlo o titul, po dvou kolech bez zaváhání vzdal kvůli nebezpečným podmínkám. Hodně pršelo a Laudovi navíc neustále slzely oči kvůli popáleným víčkům a slzným kanálkům. Jeho stáj Ferrari mu vzdaný závod hodně vyčítala. Konflikt nakonec vyústil ve velmi kostrbatou následující sezonu, kterou Niki Lauda s přehledem vyhrál, a stal se tak podruhé mistrem světa – spíš ale díky konzistentně dobrým výkonům než díky rychlosti a dravosti, kterou býval proslulý. Poté Lauda od Ferrari odešel. Velký comeback zažil až v osmdesátých letech u McLarenu, kde získal svůj třetí titul mistra světa.

reklama

reklama