Jeden nakažený a epidemie je zpět: Jak se v roce 1972 vrátily do Evropy neštovice

Příběh Ibrahima Hotiho je varováním i pro současnou pandemii koronaviru.
Ibrahim Hoti se dvěma lékaři
Ibrahim Hoti se dvěma lékaři
Getty Images

reklama

Neštovicím podle WHO jen ve 20. století podlehlo kolem 300 milionů lidí (jen pro srovnání, ve druhé světové válce odhadem zemřelo 75–80 milionů lidí). Díky masivnímu očkování se je nakonec podařilo dostat pod kontrolu. I přesto ale příběh Ibrahima Hotiho může sloužit jako zajímavé varování jak pro současnou situaci, tak pro budoucnost.

Pouť do Mekky

„Na počátku roku 1972 se epidemie neštovic z Blízkého východu nečekaně vrátila do Evropy. Dne 15. února 1972 se 38letý kosovský Albánec muslimského vyznání Ibrahim Hoti vrátil z šestitýdenní posvátné pouti do Mekky,“ píše Jonathan B. Trucker v knize Scourge: The Once and Future Threat of Smallpox. Tato pouť (hadždž) má být snem i povinností každého muslima. Cesta do Saúdské Arábie není zrovna levnou záležitostí, a tak zdaleka ne každý muslim na pouť finančně „dosáhne“. Hoti si na ni ale našetřil a nakonec se s potřebnými povoleními, razítky a očkovacím průkazem do Saúdské Arábie vydal.

Problém byl v tom, že nejméně jedno z razítek bylo padělané. Některé zdroje naznačují, že byl Hoti pašerákem a v podobných záležitostech si uměl poradit. Blízký východ nepatří z hlediska nakažlivých nemocí mezi nejbezpečnější místa a v rámci pouti se sejdou miliony lidí doslova tělo na tělo. Pokud je někdo z nich nemocný, riziko rozšíření je extrémně vysoké. Proto je potřeba očkování zásadní.

Mekka je snem mnoha poutníků
Autor: iStock Mekka je snem mnoha poutníků

Cesta jugoslávských neštovic

Hoti díky pouti získal titul hadži a jistou slávu a obdiv mezi svými islámskými souvěrci. Po návratu se samozřejmě konala setkání s přáteli, povídání u rakije, rozdávání suvenýrů a přicházely další a další návštěvy, které chtěly vědět, jak posvátná pouť probíhá. „Mezi lidmi, kteří přišli pozdravit čerstvého hadžiho Hotiho, byl i devětadvacetiletý učitel Latif Mundžič (Trucker ve své knize píše o třicetiletém učiteli Ljatifu Muzzovi). Návštěva sama proběhla bez jakýchkoli potíží. O jedenáct dní později se však Mundžič probudil s horečkou a bolestmi v oblasti žaludku a ledvin. Když se přidala i prudká bolest hlavy, sedl nemocný Mundžič do autobusu a odjel se nechat ošetřit do města Novi Pazar,“ píše Marian Kechlibar ve své knize Zapomenuté příběhy.

Lékař u muže neštovice nerozeznal a doporučil léčbu antibiotiky, která byla v tomto případě zcela neúčinná. Když se objevila klasická neštovicová vyrážka, udělali lékaři další fatální chybu, když přisoudili vyrážku alergii právě na aplikovaná antibiotika. Nemoc se zhoršovala natolik, až učitel skončil v bělehradské nemocnici. Ani zde však nediagnostikovali nemoc správně, takže Mundžič nakazil část zdravotnického personálu.

Teprve nyní přichází na scénu nejdůležitější kladná postava příběhu, 85letý profesor Kosta Todorovič, který zřejmě i díky své zkušenosti s nemocí příznaky neštovic poznal. Jenže pro Mundžiče už bylo skutečně pozdě. Na následky nemoci zemřel, jím rozšířený virus však putoval dál.

Pacient postižený neštovicemi v Jugoslávii na jaře 1972
Autor: CDC/Dr. William Foege Pacient postižený neštovicemi v Jugoslávii na jaře 1972

Šeptanda, strach a dezinformace

Aby došlo k přesnému určení nemoci, bylo Mundžičovo tělo exhumováno kvůli odebrání tkáňových vzorků. Jakmile se potvrdilo, že jde o vysoce nakažlivé onemocnění, došlo ke karanténním opatřením, jež zahrnovala i zákaz vstupu do nemocnice, kterou hlídali ozbrojenci a natažený ostnatý drát. Zatímco skutečné informace se tajily, šeptanda dala strachu křídla a rozpoutala vlnu dezinformací. Nikdo nevěděl, zdali vláda nesáhne k drastickým opatřením vůči všem, kdo přišli s nakaženými do styku, a jestli náhodou nedojde k likvidaci všech nemocných.

V tu chvíli začal pracovat krizový štáb a hledali se odborníci, kteří by na území Jugoslávie už téměř neznámou nemoc uměli léčit. A hlavně znali principy zastavení jejího šíření.

35 zbytečných mrtvých

V Jugoslávii nebylo v té době dostatek očkovacích vakcín a účinnost těch dostupných nebyla jistá. Ne vždy se totiž skladovaly ve vhodných podmínkách. Navíc se ukázalo, že u obrovského množství „očkovaných“ lidí chybějí charakteristické očkovací jizvy, takže se logicky museli očkování vyhnout.

Lékaři i politici nakonec mezinárodně přiznali, do jak nepříjemné situace se země dostala. Do Jugoslávie začaly z celého světa obratem proudit nepoškozené a neprošlé vakcíny, a ihned se rozběhlo i sledování lidí, kteří se z krizové oblasti vraceli.

Lidově řečeno, bylo to o chlup. Výlet Ibrahima Hotiho se však rozhodně neobešel bez obětí – ze 174 nakažených osob jich 35 zemřelo. A přitom stačilo tak málo, aby k tomu nedošlo. Kdyby byl Hoti očkovaný skutečně a ne jen na papíře, nemusel neštovicím podlehnout nikdo.

reklama

reklama