Nejkrvavější vězeňská vzpoura: Policisté masakrovali vězně i rukojmí, desítky mrtvých však přinesly změnu

Měla to být obyčejná cesta vězňů na snídani. Jenže se proměnila ve čtyřdenní vzpouru, která skončila policejním masakrem, na který nikdo není hrdý.
Policie útočila na vězně slzným plynem
Policie útočila na vězně slzným plynem
Getty Images

reklama

Dne 9. září 1971 propukla vzpoura ve věznici s nejvyšší ostrahou, v níž si odpykávali trest nejhorší vězni státu New York. Plamen vzpoury naplno propukl v jídelně, kde se vězni potkávají, vyměňují si informace a mohou podobnou akci zorganizovat navzdory tomu, že jsou pod neustálou kontrolou. V případě vzpoury v Attice však uhlíky doutnaly již delší čas.

Vzpoura během cesty na snídani

Při pochodu na snídani se povedlo jednomu z vězňů odjistit celu, aby se další mohl dostat ven i v době, kdy na to neměl nárok. Dozorce, který si toho všiml, se pokusil eskortovat 41 vězňů tak, že nahlásil krizovou situaci a z centrálního stanoviště došlo k uzamčení dveří na dvůr. Toho si eskortovaní vězni samozřejmě všimli a okamžitě jim došlo, že něco není v pořádku a hlídá je jediný člověk, který nemůže obstát proti přesile čtyřicítky mužů.

Frustrovaní vězni nezaváhali. Přemohli dozorce a vrhli se do dalších prostor včetně vězeňské dílny, kde se daly získat ostré předměty. Zatím vše působí spontánně, ale brzy se vězni začali organizovat. Záhy získali první rukojmí z řad dozorců, zatímco sirény spolu s hustým kouřem signalizovaly, že se uvnitř věznice děje něco zásadního. Kouř stoupal ze zapálené kaple a prádelny, to už k věznici přijížděla policie státu New York, která věznici obklíčila. Nakonec se vězni soustředili na jednom ze dvorů a spolu s nimi i rukojmí v celkovém počtu 42 dozorců a civilistů. 

Nelidské podmínky i nesnášenlivost

Věznice byla personálně poddimenzovaná a zároveň, byť šlo o nápravné zařízení, v ní vládly nelidské podmínky a rasová nesnášenlivost. Jeden z rukojmích, Mike Smith, později potvrdil, že vězni, kteří by běžně byli na různých stranách barikády, ať už z rasových, nebo společenských důvodů, efektivně spolupracovali. Ovšem podobných náznaků si dozorci všimli už před vypuknutím vzpoury, o které vězni posléze tvrdili, že jim měla přinést jen lepší zacházení. Vězni například dostávali jen jednu roličku toaletního papíru na měsíc. Ve hře byly i požadavky na toleranci náboženství, muslimové zase dostávali k jídlu pro ně nečisté vepřové. Historička Heather Thompson tvrdí, že tehdejší vládní představitelé nevěřili, že šlo o spontánní akci, neboť rychlost ovládnutí věznice naznačovala spíše dobře utajovanou a dlouho plánovanou akci s politickým podtextem.

Svolaní policisté nakonec dostali rozkaz vybojovat věznici zpět, přičemž byli rozděleni do družstev po pěti mužích. Větší počet by totiž mohl být ve vězeňských chodbách spíše na překážku. Prvních 960 vězňů se podařilo přemoci snadno. Nebránili se a nechtěli být se vzbouřenci spojováni. Ovšem barikádami znepřístupněný dvůr by v ostrém boji vyžadoval střelbu do dvora s rizikem zasažení rukojmí. Proto byly po prvotním dobývání chodeb policisté staženi a přistoupilo se k vyjednávání, jehož se účastnil i jeden z poslanců, čímž se celá událost dostala na politickou úroveň, a také profesor práva Herman Schwartz z University of Buffalo, který bojoval za reformu vězeňství.

Požadavek na amnestii

Vězni moc dobře věděli, co je v případě násilného potlačení vzpoury čeká. Proto mezi šesti požadavky byla i totální amnestie a „vyhoštění“ mimo USA do, podle jejich slov, „neimperialistické“ země. Jinými slovy požadovali svobodu a politický azyl. Ten jim ale nikdo zajistit nemohl, takže požadavky se stávaly nesplnitelnými. Naprosto zásadní chybou bylo připuštění novinářů do vyjednávání, tím se totiž požadavky jen vystupňovaly.

Vězni najednou věděli, že se o nich svět dozví a začaly padat zcela nesmyslné požadavky a souvislosti, včetně v zahraniční vedených válek. Vyjednávání se doslova změnilo v divadelní frašku. Vězni si vynutili i speciální pozorovatele, mezi nimiž byl i kongresman Herman Badillo. Jenže vše se podstatně změnilo po dvou dnech, kdy zemřel dozorce, jemuž vězni na počátku povstání na dvou místech prorazili lebku. Tím se všichni stali spoluúčastníky vraždy a náhle na ně i celé vyjednávaní bylo nahlíženo zcela jinak.

Šest minut a desítky mrtvých

Po několika dnech neúspěšného vyjednávání tedy padlo rozhodnutí dobýt vězení silou. 270 ozbrojených mužů tak dostalo svolení střílet na ty, kdo ohrozí je nebo rukojmí. Takže vlastně na kteréhokoli z vězňů účastnících se vzpoury. Dvůr s vězni a rukojmími byl obratem zaplaven slzným plynem, který byl shozen z vrtulníků. Útok byl doprovázen střelbou, jenže útočníci neviděli, kam přesně střílejí, takže si kulky našly cestu i do těl rukojmích.

Stačilo šest minut ostré střelby a bylo po všem. Zemřelo 10 rukojmí, přičemž později se ukázalo, že byli zastřeleni právě ozbrojenými složkami. Stejně tak bylo zastřeleno či smrtelně zraněno 33 vězňů. Žádný ze zasahujících policistů však nebyl nikdy souzen. Povstání v Attice nicméně mělo alespoň v něčem pozitivní dopad. Masakr během vzpoury totiž konečně vyvolal snahy o potřebnou reformu amerického vězeňství.

reklama

reklama