Nejtragičtější srážka vlaků v Česku měla 118 obětí. Za uhořením lidí stály dobré úmysly

Děsivá a hlavně zbytečná nehoda ve Stéblové stála život 118 lidí a další navždy připravila o zdraví.
Po srážce byly vlaky k nepoznání
Po srážce byly vlaky k nepoznání
Martin Pekárek / CNC / Profimedia

reklama

14. listopad roku 1960 byl nepříjemně sychravý den. Jakmile se večer setmělo, teplota ještě klesla až k lezavým třem stupňům Celsia. Na Stéblovou u Pardubic padla mlha a strojvedoucí parní lokomotivy, již deset minut po půl šesté přistavili na malém nádraží, se nemohl dočkat, až se zase vydá na cestu. Byl nachlazený a měl starosti se svým strojem – lokomotiva měla 12 vozů plných lidí dotáhnout až do Pardubic, ale trápily ji drobné závady, které jeho i s topičem neustále zaměstnávaly.

Kromě toho po cestě nabrali zpoždění. Možná právě proto nikomu nedošlo, že by na vedlejší koleji měl ve chvíli, kdy vyjedou ze stanice, v protisměru stát motorový vlak číslo 653. Jenže pouhých 50 vteřin poté, co přibrzdila, se dala lokomotiva znovu do pohybu. Vstříc neštěstí, o němž se sice po několik desetiletí nebude moc mluvit, přesto se ale stane nejhorší železniční nehodou v tuzemsku a jednou z nejstrašnějších podobných tragédií vůbec.   

Záhadné zelené světlo

Pokyn „hotovo, jedeme“, dal vlaku starší průvodčí, protože uviděl záblesk zeleného světla a myslel si, že mu tak výpravčí dává povolení k odjezdu. Personál vlaku pak už nad ničím nepřemýšlel. Lokomotiva ignorovala červeně svítící odjezdové návěstidlo a vyrazila z nástupiště. Výpravčí ale nic signalizovat nemohl, byl v tu chvíli uvnitř budovy, a signál podle soudních expertů nedal ani mladší průvodčí. Kde se tedy vzalo ono záhadné světlo, které potvrdili i dva svědci z nádraží? Tuhle záhadu dost možná nikdy nikdo neobjasní.

Supění parní lokomotivy výpravčího vyhnalo ven z budovy. Snažil se vlak doběhnout a zoufale signalizoval, ať okamžitě zastaví, vlakvedoucí ho ale ve tmě a mlze považoval za opožděného cestujícího a kvůli takovým se přece nezastavuje. Podobný ‚úspěch‘ měl i výhybkář, který popadl kolo a snažil se hrozící katastrofu odvrátit. Těžká parní lokomotiva projela výhybku připravenou na příjezd motoráku a ocitla se s ním na jedné koleji a v protisměru.

Zoufalého výpravčího mezitím ještě napadlo zavolat na stanoviště podél trati, aby se alespoň protijedoucí motorák pokusili jakkoli zbrzdit. Tamní železničář ale zvedl aparát přesně v momentě, kdy mu vlak rychlostí okolo 55 kilometrů v hodině projížděl před očima. Katastrofě už nešlo zabránit.

Roztříštěné vozy rychle zachvátil požár     

Strojvedoucí obou souprav se spatřili ve vzdálenosti okolo šedesáti metrů od sebe, to ale už bylo na všechno pozdě. Náraz sice přišel jen dvě nebo tři minuty poté, co těžká parní lokomotiva vyjela ze stanice, v té době už měla ale rychlost okolo padesáti kilometrů v hodině a motorák naprosto sešrotovala. Rána byla slyšet na kilometr daleko. Většina z osobních vozů z obou vlaků byla zničena tak, že je nešlo rozeznat, a desítky zoufalých, sténajících zraněných lidí zůstaly uvězněné v jejich roztříštěných troskách.

Tragédie zasáhla každého, kdo se o ní doslechl
Autor: Martin Pekárek / CNC / Profimedia Tragédie zasáhla každého, kdo se o ní doslechl

Někteří z těch, kteří měli to štěstí a vyvázli relativně v pořádku, v šoku utíkali pryč, jiní zmateně bloudili okolo tratě. Topič se strojvedoucím lokomotivy ještě v dobré víře pomoci vysypali žhavé uhlíky z topeniště, protože měli strach, aby nevybuchl kotel. Nemohli vědět, že v tu chvíli pod sebou mají naftu vylitou z motorového vlaku a rozpoutají tím ohnivé peklo, z něhož vyvázne živý jen málokdo.

Přivolaným záchranným složkám a vojákům se kvůli požáru k mnoha uvězněným už prostě nepodařilo dostat. Přesto sanitky nestíhaly a zraněné odváželi i vojáci a řidiči okolojedoucích aut. Hasiči na kolejích pracovali celou noc, aby je zprůjezdnili.

Na místě je dnes pomníček
Autor: Martin Pekárek / CNC / Profimedia Na místě je dnes pomníček

Neštěstí připravilo o život 118 lidí. Hodně z nich zemřelo až v rázem přeplněných nemocnicích v Pardubicích a Hradci Králové, kde lékaři ošětřovali i dalších 110 zraněných, kteří měli štěstí a přežili, často s trvalými následky. Některé z těch, co zůstali uvnitř trosek vlaku, nikdy nezvládli identifikovat a nešťastní příbuzní často ani neměli co pohřbít.

O nehodě se téměř nepsalo

Přestože havárie neměla v zemi obdoby, režim ji víceméně ututlal. Zkrátka se to tehdy politicky nehodilo. A nemluvilo a nepsalo se moc ani o soudu, před kterým stanula celá posádka parního vlaku a u nějž padly na tu dobu vysoké tresty (okolo pěti let vězení) pro vlakvedoucího, strojvedoucího a staršího průvodčího, a mírnější trest pro topiče. Na místě nehody úřady v tichosti vztyčily černý kříž. Dnes tragédii připomíná malý oplocený památník.  

ZDROJ: Milan Jelínek, Tragédie u Stéblové

reklama

reklama