Nacistické Německo a česká SOS

Jak fungovala Stráž obrany státu v předvečer obsazení Československa Hitlerem?
Řopík ve Špindlerově mlýně - bunkr proti vpádu nacistických vojsk
Řopík ve Špindlerově mlýně - bunkr proti vpádu nacistických vojsk
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Základní taktická jednotka SOS bylo družstvo

Hitlerovy projevy, činnost části německé menšiny směřující k narušování veřejného pořádku, drobné záškodnictví i velké události na evropské politické scéně – to vše směřovalo řeku dějin do koryta, které nakonec vyústilo ve světovou válku. Pravděpodobně inscenovaná, dnes už historická fotografie ze Sudet ukazuje, jak se jeden ze „zdivočelých sudeťáků“ snaží uříznout hlavu pilou na dřevo skloněnému muži, zatímco jiný mu do holých zad zabodává vidle. Není divu, že vládním nařízením republiky Československé ze dne 23. října 1936 se zřizuje Stráž obrany státu, jejíž úkolem je ochrana neporušitelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti. Základní taktickou jednotkou bylo družstvo složené z 8–13 osob, přičemž se jednalo buď o příslušníky četnictva, obecní stráže, nebo vojenské osoby a proti určení za příslušníka SOS nebylo odvolání. „Většina příslušníků SOS po likvidaci okleštěné republiky v březnu 1939 byla vyšetřována německou tajnou policií (gestapem) a část z nich skončila po zapojení do odbojové činnosti na nacistických popravištích,“ píše Milan Jenčík v knize Zdivočelé Sudety

Bojové nasazení

Všem příslušníkům nasazeným v SOS bylo jasné, že nastanou chvíle, v nichž půjde o život. Jednotlivé oddíly měly za úkol hlídat svěřený úsek a zabránit postupu nepřátel i za použití zbraní. Palebnou sílu tvořily jak pušky (nejčastěji vzor 24 a 33) a granáty (útočné i obranné), tak lehké kulomety, zejména vzor 26. Družstvo mělo k dispozici i světlice v počtu 30 kusů a k nim určenou pistoli. Útvary Freikorpsu, tedy německých ozbrojených civilistů, začaly roku 1938 intenzivněji napadat české četnické stanice v sudetoněmeckém pohraničí. Právě ty totiž byly velmi často základnami jednotek SOS. Ale cílem byly nejen budovy, ale celé vesnice. Akce měly zasévat strach a nejistotu, které často vyústily v odchod tamních civilistů. „Dne 22. září přepadly dvě roty Freikorpsu nádraží v Albětíně, součásti Železné Rudy. Zvláštností tohoto nádraží je fakt, že hraniční čára prochází středem nádraží a oběma státům tak patří i v současné době polovina objektu. Samotný přepad vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o akci většího rozsahu, musel osobně schválit Konrad Henlein a muselo o něm být informováno velitelství Freikorpsu. Proti síle 422 ozbrojených henleinovců stála 1. samostatná četa SOS Železná Ruda tvořená třemi družstvy v počtu 43 mužů,“ píše M. Jenčík ve své knize. Už jen porovnání samotných počtů ukazuje, že síly byly nevyrovnané a naši museli ustoupit. Došlo k zajetí jak vojáků, tak železničářů a Němci si z Alžbětína odvezli 5 lokomotiv. 

Teroristická_akce_sudetoněmeckého_Freikorpsu
Teroristická_akce_sudetoněmeckého_Freikorpsu
Volné dílo

Ve Vojenském ústředím archivu se dochovalo hlášení popisující jinou událost: „Dnes v 7.00 hod. ráno zahájili uprchlíci opět útok u Železné Rudy a to v prostoru Debrník (jih Žel. Rudy) a u hotelu Belveder. U Debrníku byli viděni SS v uniformě, u Belvederu SA v uniformě. V prostoru Debrník měli vzbouřenci 2 těžké kulomety. V 9.00 byla akce zlikvidována, útočníci ustoupili k hranicím, jednotky zaujaly původní postavení…“ Později bylo napadeno výcvikové středisko vojáků, ale opět ho vojáci ubránili, nicméně v době psaní zprávy bylo přerušeno telefonické spojení. Není bez zajímavosti, že za velitele čet Freikorpsu byli určováni původní důstojníci československé armády německé národnosti. Je jen logické (na jedné straně) a smutné (na straně druhé), že se našli i lidé, kteří vystupovali jako sympatizanti s československým režimem, ale nakonec se z nich stali zrádci, kteří se zapojili do vražd československých občanů. 

SOS po Mnichovu

Ani odstoupení pohraničí, k němuž bylo Československo přinuceno mnichovskou dohodou, nevedlo k rozpuštění SOS. Ti z příslušníků, kteří o to požádali, byli propuštěni, ale jinak se činnost přesunula spolu s hranicí. Nicméně logicky nastával útlum a rozklad morálky. Příslušníci SOS měli zakázán vstup za demarkační čáru, měli nakázáno nereagovat na provokace a zdržet se jakéhokoliv jednání, jež by mohlo vyústit v incident. SOS oficiálně zanikla až na sklonku roku 1939, přesněji v den zahájení platnosti nařízení protektorátní vlády č. 3 ze dne 21. 12. 1939. Dnes už na historii nic nezmění fakt, že Československo odstoupilo pohraničí, aby vzápětí Německo porušilo ustanovení mnichovské dohody, vtrhlo do zbytku Československa, ze kterého si udělalo svůj protektorát. 

V souvislosti s rokem 1938 se hodně mluví o mobilizaci, nadšení československých vojáků bránit republiku a o brutálním zklamání při opouštění pohraničních pevností. O nasazení a obětech na straně mužů z SOS se mluví nepoměrně méně, což ale nijak nezmenšuje jejich zásluhy a hrdinství. Jen jedno číslo závěrem: v období září–říjen 1938 padlo v prostoru Železná Ruda – Aš 26 mužů ze SOS.

Text: Topi Pigula 

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama