Mnichov 1972 : Olympiáda – ideální místo pro teror

Evropou obchází strašidlo terorismu. Jenže teror tady už dávno byl a nevyhnul se ani olympiádě.
Hroby zabitých sportovců na hřbitově v Mnichově
Hroby zabitých sportovců na hřbitově v Mnichově
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Moderní olympijské hry jsou přehlídkou sportovních výkonů a ega pořádajícího státu, což je nejen příklad nacistické olympiády v Berlíne, ale i drahé hry v extrémně zadluženém Řecku. Ovšem hry světového sportu v Mnichově se dostaly do povědomí ne kvůli sportovním výkonům, ne pro pompéznost pořádání, ale díky zabití izraelských sportovců palestinskými teroristy, k níž došlo (mimo jiné) i díky totálně zpackané záchranné akci.

Židé v Německu

Slova z titulku evokují holokaust, plynové komory, 6 milionů vyhlazených... a toho všeho si Němci byli vědomi. Proto byla účast izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972 brána jako důkaz, že se vztahy vracejí do normálu. Navíc Němci chtěli zaretušovat obraz olympiády v Berlíně, která se stala ideologickou výstavní skříní nacistického Německa. „Všeobecně panovala snaha... dát všem najevo, že Německo se od roku 1936 změnilo,“ vzpomíná Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské výpravy v knize Simona Reeva Jeden v září. Holokaust zasáhl i do života této konkrétní sportovní výpravy – například během něj zahynul otec a část rodiny Tuvji Sokolovského, trenéra vzpírání.

mrtví z Osvětimi
mrtví z Osvětimi
Topi Pigula

Olympijská vesnička

Ubytování sportovců bylo sice za plotem, ale sportovci přes něj běžně „odcházeli“ poznávat pohostinství přilehlých barů. Právě díky tomu nastala naprosto bizarní situace, kdy skupina k ránu se vracejících sportovců – Američanů – pomohla palestinským teroristům převlečeným do sportovních teplákovek přelézt plot. Mysleli si, že jde o sportovní matadory vracející se z podobné noční zábavy.

Olympijská vesnice v Mnichově
Olympijská vesnice v Mnichově
ProhibitOnions CC BY-SA 3.0

Dva muži z týmu teroristické skupiny Černé září se dopředu nechalo v olympijské vesničce zaměstnat, aby bezpečně poznali zázemí, rozmístění budov, stav pokojů, kde měli být sportovci ubytováni a získali přehled o možných pohybových a ústupových možnostech. Ísá, šéf teroristické skupiny jenž žil v Německu 5 let, se do olympijské vesnice přihlásil jako stavební dělník, Tony (pravé jméno Jússuf Nazzál) se nechal zaměstnat jako kuchař. Izraelská výprava čítající jednadvacet členů bydlela v mezonetových bytech domu číslo 31. Skupina palestinští teroristé měli jasný plán: únést izraelské sportovce a klást politické požadavky. Byť podle některých zdrojů mělo jít o „pomstu“ za to, že Mezinárodní olympijský tým nepovolil Palestině postavit vlastní sportovní družstvo, tak podle požadavků o propuštění palestinských vězňů z izraelského vězení šlo o jasnou politicky motivovanou akci. Navíc předem pečlivě připravovanou.

Kryjte se hoši

Když teroristé s nevědomou pomocí Američanů překonali plot, byl další postup jasný – převléknout se ze sportovního do oblečení v němž měl být útok proveden potichu vniknuout do bytů izraelské výpravy, od kterých už měli předem připravené klíče. Právě tady nastal první problém. Ve chvíli, kdy se pokoušeli vloupat do prvního z bytů, aby zajali část výpravy, probudilo slabé škrábání Gutfeunda, rozhodčího zápasů. Ten se potichu šel podívat o jaký zvuk jde. Zpozoroval jak se dveře potichu pootevřely a Gutfeund uviděl začerněné tváře a muže se zbraněmi. Svými 133 kilogramy nalehl na dveře a zařval: „Chevre tistatru - kryjte se hoši“.

Terorista z Černého září v průběhu incidentu
Terorista z Černého září v průběhu incidentu
Volné dílo

Okamžitě mu bylo jasné, že nejde o žádný vtip či obyčejnou zlodějskou akci, naprosto správně vyhodnotil přímé ohrožení života svého i svých kolegů. Sokolovskému se podařilo vyrazit okno a utéct, ostatní Izraelci byli po krátké potyčce zajati. Moše Weinberg stihl nožem na ovoce napadnout vůdce palestinské skupiny a během zápasu byl těžce postřelen. Zatímco byli pod hlavněmi kalašnikovů transportování do dalšího z bytů, rozhodl se jeden ze sportovců, Gad Carari, pro útěk, čímž vyvolal mírný zmatek. Zatímco prchal směrem od pronásledovatelů, zraněný Moše Weinberg využil chaosu a mohutným úderem vyrazil jednomu z Palestinců zuby a zlomil čelist, což mu vyneslo smrtelnou spršku kulek do hrudi. Není bez zajímavosti, že zbraně použité při přepadení získáli teroristé v Bulharsku.

Zpackané vyjednávání

Následně už bylo jen otázkou desítek minut, než se informace o přepadení a únosu v olympijské vesnici dostaly k uším pořadatelů a obratem následně k policejním představitelům. Zpráva zněla tak absurdně, že jí zprvu nikdo nechtěl věřit. Vesnice byla okamžitě uzavřena, jenže informace prosákla na veřejnost, která se začala stahovat, aby viděla víc. Přece jen olympiáda je každé čtyři roky, ale takováto událost už se nemusí opakovat. Informován byl i izraelský velvyslanec v Západním Německu, který poslal zprávu o únosu členům své vlády a zároveň se snažil nabídnou izraelskou pomoc.

Židé byli v osvobozování rukojmí přece jen zběhlejší, Němci neměli žádnou speciální zásahovou jednotku, která by se mohla úkolu úspěšně zhostit. Ovšem jeho nabídky vyzněly naprosto na prázdno. Během vyjednávání padl jasný požadavek: Za propuštění 11 rukojmí chceme propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu, a jejich bezpečný odchod do Egypta. Bavorská vláda tvrdošíjně lpěla na tom, že situaci vyřeší sama a nepotřebuje žádnou pomoc zvenčí, dokonce ani tu spolkovou, což se následně ukázalo jako naprosto fatální chyba.

Základem vyjednávání je unavit vyděrače, odkládat, získávat čas, který by byl využit pro přípravu záchranné akce. To se zprvu dařilo. „Vláda Bavorska nemá žádnou možnost otevřít dveře věznic v Izraeli,“ zněl hlavní a na první pohled logický argument. „Potřebujeme prostor na navázání styků s izraelskou vládou, které předáme požadavky a to chce čas“.

Pomocí manévrování se jistý časový prostor získat podařilo, ale bylo jasné, že o propuštění palestinských vězňů izraelská vláda rozhodně uvažovat nehodlá. Nakonec se situace dostala do bodu, v němž už se nejednalo o politické ústupky, ale o opuštění ze země. Teroristé se spolu s rukojmími přesunuli pomocí vrtulníků na letiště – následující plán byl takový, že se všichni přesunou do Egypta nebo Maroka, odkud se dále povede vyjednávání. Zároveň se ale na letišti připravovala past mající teroristy eliminovat a Izraelce zachránit.

Masakr na letišti

I v tak dramatické chvíli, jako byla doprava hlavních aktérů k vrtulníkům, které nemohly přistát přímo v olympijské vesnici, mysleli Němci na dodržování předpisů a hledali dobrovolníka, který měl „papíry“ na řízení autobusu. Aby nedošlo k ohrožení provozu na mnichovském letišti, bylo rozhodnuto akci provést na letišti Fürstenfeldbruck vzdálené cca 25 km od dějiště olympiády. Původně měli být za piloty převlečeni dva „speciálové“, což ovšem nebyli vycvičení muži z jednotky podobné SAS, SEAL či Delta Force, ale naprosto obyčejní policisté.

Ti, jakmile zjistili, že jde v podstatě jednalo o sebevražednou misi, se rozhodli, že z letadla odejdou. Čas na jakýkoli „plán B“ nebyl a ostatně nebylo připravené ani žádné záložní řešení. V té době už teroristé mířili ve vrtulnících na letiště. Jediné co zbývalo bylo zastavit (postřílet) teroristy dříve, než se přesunou z vrtulníků do letadla. Už jen samotné osvětlení muselo vzbudit dojem pasti. Osvětlený byl připravený Boeing, na něž se ale vztahoval přísný zákaz palby, neboť měl křídla plná paliva, a vrtulníky. Zbytek letištní plochy tonul ve tmě. Situace od prvního pohledu naprosto nevhodná pro jakoukoli záchrannou misi. Na dostřel byli sice umístěni odstřelovači, ale samotný fakt, že neměli vysílačky pro vzájemnou komunikaci a koordinaci, ukazuje na vrcholný amatérismus a podcenění přípravy.

Památník na počest zavražděných izraelských sportovců
Památník na počest zavražděných izraelských sportovců
High Contrast

Fakt, že v jednom případě byl jeden ze střelců v palebné čáře jiného je jen velmi hořkou „třešničkou“ na dortu zvaném neúspěch. Při první vhodné příležitosti velitel akce povolil střelbu a nastal chaos. Ve vzniklé nepřehledné přestřelce okamžitě teroristům došlo, že vyjednaný odlet byl ve skutečnosti vějičkou, která je měla dostat na nekrytou letištní plochu. Jeden z teroristů bez váhání hodil do vrtulníku ruční granát, čímž odsoudil Izraelce uvnitř k smrti. Stroj explodoval a vzňal se.

Tma na letišti znesnadňovala míření, odstřelovači měli strach, že zasáhnou sportovce, nebo vlastní lidi, teroristé pálili a zároveň se snažili dostat z ohrožené oblasti - situace připomínala béčkový hollowoodský film. I když se mělo jednat o záchrannou akci, tak z unesených sportovců nepřežil ani jeden. Jak to bylo s dalšími oběťmi? „Všichni čtyři členové posádek německých vrtulníků přežili. Pět teroristů zahynulo, jeden německý policista přišel o život a několik dalších utrpělo zranění, z toho nejméně dva dostali zásah z vlastních řad,“ píše ve své knize Simon Reeve.

Jako přímý důsledek této akce byla několik měsíců poté založena německá protiteroristická jednotka GSG9 na jejímž budování spolupracovaly i izraelské jednotky Sajeret Matkal a Jamam. Rok 1972 ukázal, že už dávno neplatí starověká olympijská zásada, že během konání her se zastavují spory i boje. Naopak, hry byly pro krvavý střet prvoplánově zneužity.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
7