Masakr v Babím Jaru: Nejhorší masová vražda v historii nasměrovala nacisty k plynovým komorám

Psalo se 29. září 1941 a ukrajinští Židé mysleli, že budou převáženi do válečných ghett. Místo toho je ale čekal nejhorší masakr historie, na kterém si nacisté zkoušeli své sklony k židovské genocidě.
Události v Babím Jaru se dočkaly v roce 2003 i filmového zpracování
Události v Babím Jaru se dočkaly v roce 2003 i filmového zpracování
Universum Film

reklama

Všichni Židé města Kyjeva a jeho okolí jsou povinni se dostavit v pondělí dne 29. září 1941 do osmi hodin ráno na roh ulic Melnykova a Dokterivská. S sebou si vezmou své dokumenty, peníze a cennosti, teplé oblečení a spodní prádlo…“ Tahle vyhláška, napsaná pro jistotu jak v němčině, tak v ruštině a ukrajinštině, se ve městě objevila deset dní po příchodu nacistů. Kyjev v té době obývala už jen část ze 150 tisíc Židů, kteří jej nazývali domovem; část se evakuovala dále na východ, část jich vstoupila do Rudé armády. Hrstku jich tehdy ukryli obětaví ukrajinští sousedé… Téměř 34 tisíc lidí ale muselo tento rozkaz následujícího rána uposlechnout. Předpokládali ale, že je deportují do ghetta. Nikoho nenapadlo, že prožívají poslední hodiny svých životů.

Ze shromaždiště je ozbrojená jednotka Einsatzgruppen ve spolupráci s SS a západoukrajinskými nacisty vyhnala za město ke zhruba tři kilometry vzdálenému židovskému hřbitovu. U něj zela v zemi trhlina známá jako Babij Jar – babí rokle. Právě tahle 30 metrů široká, 150 metrů dlouhá a zhruba 15 metrů hluboká propast se stala němým svědkem jen těžko popsatelného masakru, který trval celé následující dva dny.

Některým hrůzou zešedly vlasy

Přežít se povedlo jen několika lidem. Vzpomínky, které mají, se jim sdílely jen velmi těžko. Nacisté zpočátku nařídili Židům, ať se svlečou do naha, potom už se neobtěžovali ani s tím. Po skupinkách je hnali s pomocí psů a bití k rokli.

Viděl jsem německého vojáka, jak jednomu starému muži vytrhl z náruče malé miminko,“ vzpomínal David Ayzenberg, kterému se povedlo na rozdíl od více než třiceti tisíc lidí tento příšerný masakr přežít. „Ten muž na sobě ještě stále měl spodní prádlo, a tak ten Němec vytáhl bajonet a to miminko s ním probodl. Stařec se na něj vrhnul a začal ho škrtit. Přiběhl k nim německý důstojník a udeřil ho do obličeje. Ne proto, že by chtěl chránit Žida, ale protože se bál, že to viděli ostatní a nepůjdou dál dobrovolně. Tehdy jsem pochopil, že nás zabijou.

Vrazi byli před zraky přicházejících obětí dobře skrytí, aby nevznikla panika, a kopce dobře tlumily zvuky střelby. Kulku dostal každý, kdo vylezl až nahoru nad sráz. Muži, starci, ženy, děti. „Některé zasáhli do hlavy, některé do nohy, některé do ruky, dolů ale spadli úplně všichni. Na ně pak rychle padali další a další, a ti, kteří ještě žili, se nakonec pod vahou dalších těl zadusili,“ vysvětlila další přeživší Dita Levinová.  

Hlídky dbaly na to, aby nikdo neutekl. Některé výjevy byly tak příšerné, že podle svědků lidem během pouhých několika vteřin zbělaly vlasy hrůzou. Nacisté, a to nejen němečtí, ale také ukrajinští, matkám rvali děti z náručí. Některé kojence, kteří neměli šanci sami přežít, házeli do jámy jen tak, aby neplýtvali náboji – na celý masakr jich měli přiděleno ‚jen‘ 100 tisíc a mnohé zraněné ještě museli v rokli „dorážet“ – střelili každého, kdo zasténal nebo se pohnul.

Bylo to paradoxně právě jedno z těchto nebohých miminek, co Davidovi Ayzenbergovi zachránilo život. „Uviděl jsem tam ležet ženu, byla nahá a mrtvá, a na ní leželo dítě. Mohl mu být snad rok, dva… a snažilo se kojit, stále žilo, ale jeho maminka ne…“ Vzpomínka Davida rozplakala i víc než půlstoletí od masakru. Tehdy ho, jako teprve patnáctiletého mladíka, tenhle obrázek tak zasáhl, že omdlel a spadl z okraje rokle mezi mrtvé dřív, než ho stihli nacisté zastřelit. Když se probral, stál mu na noze ozbrojenec a pátral po přeživších. David nevykřikl bolestí a nepohnul se, a to mu zachránilo život.

V jámě mezi mrtvými a umírajícími strávil dva nebo tři další dny, než se odvážil vylézt a uprchnout. A podobným způsobem si zachránila život i tehdy čtrnáctiletá Dita, která do Babí rokle také spadla a byla jen lehce zraněná. Pomohlo jí, že se už stmívalo, nacisté pak totiž až na několik stráží odešli a vrstva těl, která na ni napadala, proto nebyla tak velká, aby ji zadusila. Okolo čtvrté ráno se odvážila z rokle vylézt a utéct.

Cesta k plynovým komorám

Počet obětí masakru v Babím Jaru vyčíslila situační zpráva, odeslaná 31. září 1941 do Berlína, na 33 771. Akci nacisté popsali jako zdařilou. Einsatzgruppen s pomocí SS a místní ukrajinské kolaborantské policie totiž sice takto systematicky popravovaly zajatce ve vesnicích a městech už předtím, s takhle početnou židovskou komunitou se ale do té doby nesetkali; hromadnou vraždu tak brali jako test. Ověřovali si, jestli se takhle brutální čin provedený na tolika lidech dá vůbec utajit. Proto také nad Babím Jarem celé dva dny kroužilo letadlo; hluk motoru měl přehlušit střelbu. A většina obyvatel Kyjeva skutečně neměla o tom, co se stalo, zdání. Mysleli si, že byli Židé odvezeni do ghett.

S akcí v Babí rokli ovšem měli problém i otrlí vrazi z operačních skupin a Waffen SS. Zachovalo se několik dopisů, v nichž si stěžují, že museli střílet starce, ženy a děti. Další kritika byla čistě ekonomického rázu: Proč plýtvat municí, která je potřeba na frontě? Byl to proto právě masakr v Babím Jaru, který donutil nacistické předáky hledat jiný způsob, jak anonymně, ekonomicky a efektivně vraždit takhle početné a věkově rozdílné skupiny obyvatel – a to byl začátek cesty vedoucí k plynovým komorám.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama