Japonci zamořili lidskými výkaly celé město. Alternativa totiž byla horší

Obyvatelé japonského města Ósaka ze všudypřítomného pachu nadšení nebyli.
Ulice plné výkalů, tak to vypadá, když se o exkrementy ztratí zájem
Ulice plné výkalů, tak to vypadá, když se o exkrementy ztratí zájem
iStock

reklama

Lina Zeldovich ve své knize The Other Dark Matter píše, že v průběhu období Tokugawa v Japonsku, přibližně mezi rokem 1600 a polovinou 19. století, obdrželi soudci v pobřežním městě Ósaka stížnosti na kvalitu ovzduší. Obyvatelé, kteří žili v blízkosti přístavu, měli námitky proti zápachu, jenž vycházel z některých ukotvených lodí. V té době byla Ósaka prudce se rozvíjejícím městem a důležitým obchodním přístavem. Jeho součástí byly i lodě, které silně páchly. Nepřivážely nic, naopak měly z města odvézt důležitou surovinu.

Odvoz lidského odpadu

Japonské slovo shimogoe označuje lidský odpad, produkt našeho trávení, který je pro většinu lidí páchnoucí a odporný. Jenže doslovný překlad by zněl „hnojivo ze dna člověka“. Hnojivo obsahující důležité prvky jako dusík či fosfor, které jsou extrémně důležité pro plodiny, jež byly následně prodány v Ósace. Vypadá to jako logický koloběh. Rostlina vyčerpává půdu, plody se sklidí, člověk je sní, část živin vykálí a ty se zavezou zpět na původní pole, aby dodaly sílu další generaci rostlin. Japonci tehdy skutečně posílali své shimogoe zpět farmářům k opětovnému využití. Jenže Ósaka prudce rostla a množství lidského odpadu se zvyšovalo. Zvyšoval se tedy i počet páchnoucích člunů, což lidem žijícím v blízkosti přístavu začalo vadit.

Magistrátní úředníci problém zvažovali. Na jedné straně měly stížnosti své opodstatnění. Japonská kultura si vážila čistoty. Na druhé straně by zákaz plavidel na splašky z přístavu nezpůsobil jeden, ale hned dva velké problémy. Za prvé by to ochromilo městský systém likvidace odpadu. Za druhé by zemědělci zůstali bez hnojiv a obyvatelé měst s nedostatkem potravin, což by v obou případech vedlo k pozdvižení. Po dlouhém zvažování soudci rozhodli, že „bylo nevyhnutelné, aby čluny s hnojem vpluly do přístavišť používaných čajovými a jinými loděmi“. Nakonec si přepravci odpadních vod zachovali svá práva zakotvit vedle jiných plavidel,“ píše Lida Zeldovich pro Hakai Magazine.

I dnes se hnojí lidskými výkaly

Hnojení lidskými výkaly zůstává v některých zemích stále běžnou součástí zemědělství. Využívají ho například dělníci na kávovníkových plantážích ve vietnamském městečku Hoi An, kde obsah lidských jímek rozlévají kolem keříků z igelitových pytlů. Výslednou kávu si můžeme posléze koupit i v Česku, koloběh opětovného hnojení však v tomto případě nezajistíme. Na indickém venkově je zase kromě hnojení lidskými splašky běžný i prodej sušených kravských výkalů, které se mimo jiné používají k topení.

Milovníci knih Terryho Pratchetta si jistě vzpomenou na Jindřicha Močku, šéfa všech žumponorů, jenž si na vývozu, dovozu a prodeji lidských produktů trávení vybudoval monopol a nesmírné bohatství. I knihy ze série Zeměplocha vzdávají hold tomu, co většina lidí považuje za nevábný páchnoucí odpad. 

reklama

reklama