Kursk – historie smrti ruské ponorkové pýchy

Havárie jaderné ponorky Kursk ožila i na plátnech kin. Není na škodu si připomenout skutečný průběh tragédie, na jejímž konci bylo 118 mrtvých.
Kursk - pýcha ruského námořnictva
Kursk - pýcha ruského námořnictva
archiv

reklama

Filmově se Colin Firth v roli britského komodora Davida Russela snaží zachránit potopenou pýchu ruského námořnictva. Marně. Film je hollywoodské drama a nikoli do složitých politicko-technických detailů jdoucí dokument. Co se před 20 lety vlastně stalo a jak probíhaly záchranné práce? 

Jaderná ponorka není nepotopitelná

Čím je přístroj složitější, tím větší možnost selhání se nabízí. Mechanickému budíku může prasknout pružina, v jaderné ponorce jsou tisíce míst, kde se může něco porouchat, prasknout imaginární „pružina“ a poslat ponorku ke dnu. Co se může stát bez ohledu na to, zdali jde o ponorku americkou či ruskou?

Od netěsnosti tlakového ventilu (ponorka Tresher, 129 mrtvých), přes požár v hydraulickém systému (ponorka třídy November, 39 mrtvých), selhání torpéda (ponorka Scorpion, 99 mrtvých) až po celou řadu požárů a poruch reaktorů spojených se silným únikem radiace. Složité systémy nejdou opravit na koleně, což dnes už ví každý automechanik, který se potká se sofistikovanou řídicí jednotkou moderního auta. A jaderná ponorka je o mnoho řádů složitější.

Přesto, nebo možná právě proto, patří jaderné ponorky mezi nejobávanější, špatně detekovatelné a velmi hrozivé zbraně schopné zasahovat kdekoli na světě. Jejich jaderné rakety totiž zdaleka nejsou omezené jen na vodní plochu světového oceánu. 

Kursk: technicko-taktická data

Stručný výpis dat může vypadat nudně, ale přece jen dává představu, o jak obrovské monstrum šlo. Délka Kursku je 155 m a je o 65 m větší než délka fotbalového hřiště. Výtlak při pohybu na hladině činil 13 400 tun, při plném potopení ještě o 4600 tun více. Výzbroj, u které se ještě zastavíme níže, neboť torpéda Škval a střely Granit stojí za zmínku, tvořily 4 torpédomety kalibru 533 mm, 2 torpédomety kalibru 650 mm, 24 protilodních střel P-700 Granit, 24 torpéd Škval a 28 konvenčních torpéd.

Škval, tedy Vichřice, je torpédo s raketovým pohonem, což si lze laicky představit jako podvodní raketu. Sověti jeho vývoj z pochopitelných důvodů tajili a dodnes nelze nezávisle obrovské množství informací ověřit. Torpédo je vybaveno systémem superkavitace, kdy se od špice tvoří plynová kapsa, což snižuje třetí a tím zásadně zvyšuje rychlost a zároveň to má vliv i na hluk a tedy detekci torpéda. 

Ruské torpédo Škval
Autor: One half 3544 volné dílo Ruské torpédo Škval

Protože efekt superkavitace funguje jen při větších rychlostech, má torpédo osm malých startovacích raketových motorů; po dosažení určité rychlosti je spuštěn hlavní motor. Pravděpodobně se jedná o tzv. studený raketový motor, hojně používaný např. Němci za druhé světové války. Funguje na principu exotermické reakce peroxidu vodíku a manganistanu vápenatého. Co se týče naváděcího systému torpéda, odborníci nejsou jednotní. Téměř jistě nemá akustické (sonarové) navedení, příliš pravděpodobné není ani řízení po kabelu. Je dost možné, že Škval žádné navádění prostě nemá – při jeho rychlosti totiž asi není nutné. Podle některých pramenů je v koncové fázi (cca 200 m od cíle) naváděno tzv. modrozeleným laserem, což je laser na jisté zvláštní frekvenci, která se velice dobře šíří vodou. Ruské zdroje uvádějí pravděpodobnost zásahu cíle až 80 %,“ píše Lukáš Visingr na serveru military.cz.

Druhou zbraní stojící za zmínku je protilodní střela Granit, jež má délku 10 metrů, průměr 0,85 metru, rozpětí ploch 2,6 metru a startovní hmotnost 7000 kg. Startuje pomocí dvojice raketových motorů na tuhé pohonné látky a poté se pohybuje pomocí proudového motoru. Střela může nést konvenční hlavici o hmotnosti 750 kg či jadernou hlavici o ekvivalentu 500 kilotun TNT. Dolet střely je okolo 625 km. Nejvyšší rychlost je 2,5 M.

Rychlost pohybu Kursku se udává 18 uzlů na hladině a 30 uzlů pod ní. Uzel je definován jako jedna námořní míle (1852 m) za hodinu, což znamená, že Kursk dokázal pod hladinou plout rychlostí 55,5 km za hodinu.

Havárie na cvičení

Když se Kursk pod velením pětačtyřicetiletého kapitána první třídy Genadije Ljačina ponořil v rámci cvičení do vln chladného Barentsova moře (oblast je součástí Severního ledového oceánu) nikdo netušil, k jak fatálnímu konci se loď blíží. Cvičení sledovaly i dvě ponorky US NAVY, přece jen doby studené války nebyly zcela zapomenuty. Ty se pak staly aktérem nepodložených spekulací.

Dne 12. srpna 2000 došlo k výbuchu na palubě Kursku a o dvě minuty později zaznamenaly akustické stanice další detonaci. Ve stejné chvíli se přerušilo spojení s ponorkou.

Záznam Norského úřadu Radiační ochrany z 12. srpna 2000 ukazuje na zemětřesné události v oblasti Barentsova moře, přesně v oblasti katastrofy ponorky Kursk.
Autor: Wikipedia commons Záznam Norského úřadu Radiační ochrany z 12. srpna 2000 ukazuje na zemětřesné události v oblasti Barentsova moře, přesně v oblasti katastrofy ponorky Kursk.

Byť byl Kursk ve službě od roku 1994, stále se jednalo o utajovaný vojenský projekt. I to bylo důvodem, proč Rusko později odmítalo nabízenou zahraniční pomoc. Navíc byl problém s lokalizací vraku. Loď sice byla vybavena nouzovými bójemi, které by normálně na hladině označovaly její polohu, nicméně uvolnění bylo záměrně zablokováno. Důvodem byla obava ze samovolného uvolnění a prozrazení polohy ponorky nepříteli při minulé špionážní misi.

Za výbuchem stojí únik vysoce explozivního peroxidu vodíku, který slouží jako palivo pro torpédo 65-76 Kit, jež je určené k ničení jiných námořních gigantů – válečných lodí. Peroxid prosákl rzí a následně reagoval s mědí a mosazí v torpédometu. Následovala řetězová chemická reakce vedoucí k prvnímu výbuchu.

Druhý výbuch je připisován torpédům a seismografy ho zaznamenaly na úrovni mořského dna, což znamená, že v té době už poškozená ponorka klesla a v mírném náklonu se zabořila do podloží. Otvorem o rozloze 2 čtverečných metrů do lodi vtrhlo 90 000 litrů vody za sekundu. 

Vrak Kursku po vyzvednutí
Autor: Volné dílo Vrak Kursku po vyzvednutí

V místě havárie bylo špatné počasí, po lokalizaci vraku až čtyřmetrové vlny znemožňovaly záchranné práce hladinových plavidel. K neštěstí došlo ve čtvrtek, ale ještě v neděli velení ruské admirality mlžilo a snažilo se uklidnit ženy námořníků ujišťováním, že se sice „něco pokazilo, ale posádka přežila a bude zachráněna“.

Tak alespoň několik let po havárii vzpomíná pro BBC Irina Cimbalová, jejíž manžel, tou dobou už mrtvý, sloužil na Kursku v pozici dozorčího důstojníka. I když se v médiích vyrojily informace o tom, že část námořníků výbuchy přežila a klepáním na vnitřní plášť ponorky dávala najevo, že žije.

International Herald Tribune citoval slova Vladimíra Putina: „Z Kursku nebyly nikdy zaznamenány žádné známky života. Námořníci z Kursku nevyslali žádné signály o havárii.“ Na druhou stranu je fakt, že Putin v té době nepřerušil svou dovolenou, čímž dal najevo, že záchrannou akci nepovažuje za takovou prioritu, aby se jí okamžitě osobně účastnil, řídil ji či alespoň dal najevo morální či emoční účast.

Jeho slova o tom, že nebyly zaznamenány žádné známky života, nemusí být pravdivá. Zachovaly se totiž dopisy námořníků, kteří samotný výbuch přežili, leč záchrany se nedočkali. Rusům trvalo pět dní než pochopili, že situaci sami nezvládnou. Nakonec přijali pomoc jak materiální, tak personální a začali spolupracovat s Nory, kteří se osmý den po havárii propracovali k otevření únikového poklopu. Pro muže z Kursku to však už bylo příliš pozdě. 

Havárie ponorky Kursk: práce dezinformátorů

Dezinformační web Sputniknews mimo jiné uvádí možnost srážky s ponorkou cizí mocnosti. Bezesporu naráží na americké stroje, které cvičení z povzdálí sledovaly. To by ale znamenalo, že by Kursk nebyl schopen plnit svůj základní úkol. Jednalo se totiž o ponorku-stíhač, jejíž primárním úkolem je pronásledovat nepřátelské ponorky. A pronásledovat znamená znát jejich polohu. Pokud by se cizí ponorka dostala nepozorovaně tak blízko, že by mohlo dojít ke strážce, znamenalo by to totální selhání primární funkce Kursku. A to je v podstatě vyloučené.

Přesto: pokud by tomu tak bylo, rozhodně by došlo k diplomatické rozmíšce, jenže nic takového se nestalo. „Tlakový plášť ponorek-stíhačů je propočítán na hloubku 5000 m, tj. tlak 500 atmosfér, tlak půl tuny na čtvereční centimetr! Jaký by to musel být náraz, aby se při něm prorazil dvojitý titanový tlakový plášť?“ ptá se Josef Dvořák na serveru Akademon.

Další teorií byl výbuch neobjevené miny z druhé světové války či spekulace o explozi převážených tajných zbraních. Rusové nakonec připustili, například v The Moscow Times, že šlo o výbuch vlastního torpéda. Kursk šel ke dnu a spolu s ním vyhaslo jak 118 životů, tak i mýtus o nepotopitelnosti ponorky.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama