Kontroverze útěku bratří Mašínů – hrdinové, nebo vrazi? Tady je přehled obětí

Pro jedny hrdinové, kteří kladli aktivní odpor vůči komunistické diktatuře a probili se na Západ, pro druhé vrazi, kteří svou touhu opustit Československo olemovali mrtvolami nevinných.
Socha spravedlnosti
Socha spravedlnosti
Foto: Topi Pigula
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Mašínové v podání Majora Zemana

Tři muži se chystají na útěk za hranice. Na okraji Prahy přepadnou sanitku, osádku přivážou ke stromům v lese a omámí chloroformem. Poté přepadnou a zavraždí příslušníka SNB a ze služebny uloupí zbraně. Pachatelé těchto hrůzných činů jsou včas dopadeni.“ Těmito slovy uvádí distributor film, respektive epizodu ze seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Strach. Ono „včasné dopadení“ znamená, že byli chyceni dříve, než stihli opustit republiku. Inspirace skupinou bratří Mašínů je nepopiratelná. „Útěkáři“ jsou vykresleni jako psychicky nevyrovnaní vrahové a o zrůdnosti komunistického režimu, který chtěli opustit, film samozřejmě ani náznakem nevypovídá. Na rozdíl od skutečného příběhu, kdy se Ctirad a Josef Mašínovi a Milan Paumer dostali přes východní Německo na svobodu, ve filmovém příběhu neopustili Prahu, a dokonce ve vzájemné půtce došlo k zastřelení jednoho z nich. Major Zeman opět slaví úspěch, zločinci (vrahové a lidé odporující režimu) jsou potrestáni. Celý seriál, jakkoliv se tvářil jako kriminální, byl ve skutečnosti velmi dobře natočenou propagandou práce jak policie kriminální, tak politické (StB), čemuž odpovídá i pojetí tohoto příběhu. Na útěk za svobodou, během kterého skutečně došlo k zavraždění několika lidí, ale existuje i jiný úhel pohledu.

Historický úvod

Když se komunisté v únoru roku 1948 dostali pomocí převratu k moci, získal třídní původ strategický význam. I sebetalentovanějšího spisovatele či hudebníka mohl odstavit od veřejného publikování či vystupování rodinný majetek (na vesnici šlo o „kulaky“, nepohodlná městská střední třída se stala „buržousty“) a sebetalentovanější student byl vyhozen ze školy, pokud nesouhlasil s režimem. Komunisté tak sami sebe připravovali o inteligenci národa, což v historii komunismu není nic neobvyklého. Stalin, jenž byl strůjcem a vůdcem komunistického vývoje v Evropě, nechal povraždit značnou část sovětské inteligence a v předvečer druhé světové války „vyčistil“ většinu svého velitelského sboru, což se následně ukázalo jako strategická chyba. 

Totéž potkalo Kambodžany, kde k „odsouzení“ (včetně mučení a trestu smrti) stačilo, aby dotyčný nosil brýle. Českoslovenští komunisté následně nahrazovali práva znalé a kvalifikované soudce dělníky, kvalifikaci nahradila bezmezná loajalita, a následný morální marast posunul Československo o mnoho let nazpátek. Z dob první republiky, kdy se Československo dralo na špici v mnoha oblastech (umění, architektura, věda), se stalo satelitem Sovětského svazu, který mimo jiné popíral darwinismus a akademické tituly ve velkém uděloval obdobným způsobem, jako je o mnoho desetiletí později v některých případech udílela Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni

Otec a třídní boj

Legionář Josef Mašín byl nacisty popraven poté, co odmítl odsoudit atentát na Reinharda Heydricha, což z hlediska morálních zásad silně ovlivnilo jeho syny. Zastřelen na Kobyliské střelnici byl 30. června 1942 spolu s dalšími 70 osobami, z nichž bylo 9 žen. To, že byl za svou protinacistickou činnost včetně odboje ve skupině Tři králové v roce 2005 in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, se stalo jen drobnou historickou satisfakcí. Otec, který se aktivně celý život zasazoval o demokratické principy, ať už v boji proti bolševikům, nebo nacistům, se stal pro své hochy morálním idolem.

Předválečný portrét pplk. Josefa Mašína v důstojnické uniformě československé armády. (kolorizace)
Autor: Paja1111 Předválečný portrét pplk. Josefa Mašína v důstojnické uniformě československé armády. (kolorizace)

Ještě dříve, než se komunisté dostali ke skutečné moci, odhalil Klement Gottwald jejich záměry. „A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry.“ Tato slova zazněla v prvním parlamentním projevu Klementa Gottwalda dne 21. 12. 1929 a Gottwald v něm reagoval na programové prohlášení nové vlády, přednesené krátce předtím premiérem Udržalem. První Gottwaldův projev byl plný nenávisti a oprávněně vyvolal rozhořčení demokraticky smýšlejících poslanců. Takové byly plánované metody komunistického vládnutí. Teror a vraždění. Když se později dostali ke skutečné moci, rozhořel se třídní boj naplno se všemi (ne)zákonnými prostředky včetně justičních vražd. Do takovéhoto ovzduší vstoupila se svým antikomunistickým odbojem skupina tvořená Ctiradem Mašínem, Josefem Mašínem ml., Milanem Paumerem, Václavem Švédou, Zbyňkem Janatou a Ctiborem Novákem.

Ctirad Mašíin v roce 1950
Autor: Wikipedia commons Ctirad Mašíin v roce 1950

První mrtvý – Oldřich Kašík

Prvním mrtvým, který spadá na konto skupiny bratří Mašínů, byl člen Sboru národní bezpečnosti (předchůdkyně dnešní Policie) na služebně v Chlumci nad Cidlinou, který měl být omráčen úderem železnou tyčí. Ovšem rána ho vědomí nezbavila, naopak se pokusil o odpor. Strážmistr Oldřich Kašík byl sice komunista, ale zároveň šlo o věřícího člověka. Jako dítě ministroval a pro jeho zájem o kostel mu soudruzi ze sboru přezdívali Kudrnatý Ježíšek. Než vstoupil pod rudý prapor Komunistické strany, byl členem Československé strany lidové, ze které ale na konci roku 1947 odešel. Cílem nezdařeného přepadení bylo získání zbraní.
Podle jedněch šlo o první vraždu Mašínů, podle jiných o okolnostmi vynucené zabití. V tomto konkrétním případě se dá jen těžkou soudit, zdali Mašín přece jen nejednal zbrkle. Optika skupiny byla taková, že šlo o policistu, tedy člověka, jenž v uniformě sloužil režimu, a tedy musel počítat s tím, že je bojovníkem na frontě rudého teroru. Bohužel toto přepadení, na jehož konci měly být ukořistěné zbraně, nevyšlo, zato mrtvý byl překročením jistého Rubikonu. Všem bylo jasné, že policie, jak její kriminální, tak politická složka, nasadí všechny síly k vypátrání pachatelů.

Služební přísaha SNB zní: „Přísahám, že budu do posledního dechu věren a  oddán Československé republice, jejímu lidu, lidově demokratickému zřízení a jejím zákonům, presidentu republiky a vládě. Přísahám, že budu bránit vždy a všude, mužně a neochvějně, nešetře své krve ani života, bezpečnost státu, bezpečnost všech jeho občanů, lidově demokratické zřízení a revoluční vymoženosti pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu.“ Když ji Kašík podepisoval, věru netušil, že se slova o nešetření krve ani života naplní. Následná pitva a vyšetřování připouštělo možnost, že smrt způsobená dvěma střelnými ranami mohla nastat v bezvědomí. Pro tuto variantu nasvědčoval fakt, že na těle oběti, kromě rány v zátylku, nebyly nalezeny stopy zápasu. To by však vylučovalo variantu střelby v sebeobraně.

Druhý mrtvý – Jaroslav Honzátko

Skupině po nepodařeném přepadení služebny v Chlumci nad Cidlinou stále chyběly zbraně, tak se odhodlali k další akci, tentokrát v Čelákovicích. I tady se zaměřili na služebnu SNB, v níž měl být jediný příslušník. Právě tato část byla zpracována v osmém díle 30 případů majora Zemana. Tady se totiž povedlo strážmistra odzbrojit, spoutat a následně ho Ctirad Mašín podřezal. V tomto případě už nelze na čin nahlížet jako na vynucené sebeobranné jednání. Politická historie Jaroslava Honzátka byla krátká, v roce 1948 vstoupil do KSČ a 28. září 1951 byl zabit. 

Třetí mrtvý – Josef Rošický

Tentokrát nešlo o policistu, ale pokladníka, který byl dne 2. srpna 1952 pověřený převozem peněz. Přepadení vozu vyneslo pachatelům 884 239 korun původně určených na výplaty zaměstnanců podniku Kovolis. Pokladník Rošický udělal fatální chybu, když se rozhodl bránit peníze se zbraní v ruce. Při potyčce o pistoli přišel a zřejmě během rvačky s ní byl zastřelen. Obě rány byly v smrtelné, kulky proťaly srdce. Peníze mimo jiné posloužily ke koupi silných motocyklů, na kterých se dalo příslušníkům SNB ujet. 

Postřelený Jan Lecián

Dalšími aktivitami majícími poškodit socialistické hospodářství bylo zapalování stohů, celkem jich vzplálo 17 a zcela shořelo 11 z nich. Vzniklá škoda na majetku byla vyčíslena na necelých čtvrt milionu korun. Právě tady došlo k další tragédii, neboť jeden ze zasahujících hasičů se jal Mašíny pronásledovat. Ján Lecián, člen hasičské jednoty v Mořicích (tehdy okres Kojetín), dostal střelu do hrudníku a zároveň přišel k závažnému poranění pravého oka. 

Útěk bratří Mašínů a Milana Paumera, kteří se nakonec prostříleli do západního Německa, bezesporu zůstává a zůstane velmi kontroverzní kapitolou moderních československých dějin. Z hlediska práva je vražda vraždou, z hlediska mužů, kteří sami sebe viděli jako vojáky na frontě proti komunismu, šlo o zabití nepřátelských „vojáků a přisluhovačů“.  Už v roce 1951 došlo k nezdařenému pokusu o emigraci, kdy byli během přípravy zatčeni oba bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák. Vyšetřovatelům nedošlo, že mají v rukou pachatele, kteří jsou zodpovědní za smrt dvou lidí (k přepadení vozu s penězi došlo až po jejich zatčení). Všechny případy totiž byly vyšetřovány odděleně, a tak se vyšetřovatelům nepovedlo, a zřejmě se o to ani nepokusili, najít souvislosti tyto případy spojující. Jedna skupina vyšetřovatelů měla daktyloskopický otisk prstu, druhá držela osobu, k níž prst patřil, a přesto k propojení nedošlo. „Negativní roli ve vyšetřování mohla sehrát i čistka uvnitř bezpečnostního aparátu, která proběhla na začátku roku 1951 a jejíž obětí se staly tři desítky nejvyšších velitelů. Nejistota se lavinovitě přenesla i na nižší stupně velení a do konkrétních pracovních výstupů,“ píše Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Josef Mašín v roce 1950
Autor: ;wikipedia commons Josef Mašín v roce 1950

Josef Mašín a Ctibor Novák byli propuštěni po několika měsících. C. Novák nakonec na popravišti skončil, roku 1955 jej soud odsoudil za podněcování mladistvých ke špionáži. Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody za přípravu ilegálního přechodu státní hranice. Trest si mimo jiné odpykával v uranových dolech v Jáchymově a na svobodu se dostal díky amnestii prezidenta Zápotockého v květnu 1953. Sám Josef Mašín přiznal, že jeden z neuskutečněných plánů byl atentát na Klementa Gottwalda nebo „něco udělat s Čepičkou“. Alexej Čepička (1910–1990) byl vysoký úředník komunistických vlád, zastával i několik ministerských postů.

Mrtví němečtí příslušníci Volkspolizei

Opustíme-li rovinu opravdu velmi dramatického útěku přes východní Německo a zůstaneme-li jen u mrtvých, neboť právě oni tvoří největší kontroverzi skupiny bratří Mašínů, tak během honů, kterých se zúčastnilo několik desítek tisíc osob (sovětští vojáci a příslušníci Volkspolizei), došlo během přestřelek k zabití komisařů Volkspolizei Hermanna Grumina a Martina Lehmanna. U Waldowa během akce, mající za cíl přeběhlíky obklíčit, padli příslušníci Volkspolizei Herbert Hoffmann a Heinz Sunkel. A nemělo by se zapomenou ani na 3 policisty, kteří byli ve tmě, zmatku a mlze zastřeleni vlastními lidmi.

Otázka, která stále rozděluje nejen českou společnost zní: byli členové skupiny bratří Mašínů vrahy, nebo lidmi, kteří žili podle vzoru svého otce a pustili se do boje s komunistickým terorem se zbraní v ruce? Základním bodem celé otázky nejsou oběti na německé straně, kdy už šlo o naprosto regulérní ozbrojený střet, ale o příslušníky SNB (jeden zastřelen, druhý podřezán) a zejména pokladníka Kovolisu (zastřelen vlastní pistolí). Zvláště poslední jmenovaný nemohl být na první pohled jasně identifikován jako člověk aktivně sloužící režimu. 

Skupina bratří Mašínů zvolila velmi tvrdou a nekompromisní metodu boje u vědomí toho, že komunisté jsou stejně nekompromisní a navíc mají k dispozici celý státní aparát včetně justičních vražd (viz např. Milada Horáková či Rudolf Slánský) a mučení. Jeden příklad ilustrující situaci v padesátých létech, kdy se útěk odehrával: otec současného poslance Miroslava Grebeníčka, Alois, popisuje mučení elektrickým proudem, kterého se sám aktivně účastnil, ve výpovědi z roku 1956 takto: „Vyšetřování elektrickým proudem spočívalo v tom, že na půdě v oddělené místnosti bylo normální vedení ze zásuvky elektrického proudu vedeno do plechové destičky, která se dávala vyšetřovaným do bot. Proud se zapínal vypínačem na krátkou dobu, takže vyšetřovaný dostával elektrické rány. Lidi takto vyšetřované (…) jsme potom museli my vodit z místností na Kunovské ulici do věznice v Uherském Hradišti pěšky, takže to budilo pozornost, protože vyšetřovanci nemohli chodit.“ V podobné situaci nemohli prchající odbojáři počítat s ničím jiným než s mučením a popravou. Proto není divu, že nasadili všechny síly k tomu, aby se z komunisty ovládané republiky dostali.

Zbyněk Janata, Václav Švéda a Ctibor Novák byli chyceni, odsouzeni k trestu smrti a dne 2. května 1955 popraveni. Do západní Berlína se nakonec probili oba Mašínové a Milan Paumer, kteří následně odcestovali do USA. Fakt, že se zapojili do amerických ozbrojených sil, aby dále mohli bojovat proti komunismu, potvrzuje jejich názorovou kontinuitu. Závěrečnou pointou budiž fakt, že komunistické tajné služby se je několikrát pokusili unést, ovšem bez výsledku.

Text: Topi Pigula

Reklama
Reklama