O vyhlazení židů se nerozhodlo ve Wannsee. Proč nacisté opatrně volili každé slovo?

Pohled na historická témata nebývá jednoznačný, a navíc se postupem času proměňuje. Spousta událostí, jež dnes považujeme za klíčové milníky běhu dějin, se v daném momentu „prostě stala“ a zainteresované osoby si nejspíš ani nebyly vědomy toho, že se účastní něčeho skutečně přelomového. Mezi takovéto dějinné momenty můžeme zařadit i setkání nacistických pohlavárů 20. ledna 1942 na zámku u jezera Wannsee.

Nejčastěji se o této „konferenci“ hovoří jako o dějinném zvratu, který zpečetil osud evropských Židů. Hitlerův zástupce Hermann Göring pověřil v létě roku 1941 Reinharda Heydricha (ředitele říšského bezpečnostního úřadu) přípravou kroků ke konečnému řešení židovské otázky. O pár měsíců později začal Heydrich rozesílat pozvánky k účasti na konferenci plánované na 9. prosince téhož roku. Právě v těch dnech však Japonci zaútočili na Pearl Harbor a USA následně vstoupily do války – většina nejvýše postavených pohlavárů tedy měla jiné starosti a setkání se odložilo na lednový termín.

Byrokratický sedánek

Priorita setkání totiž nebyla úplně nejvyšší, s čímž souvisí i neúčast samotného Hitlera. A zde se dostáváme k onomu historickému zkreslení: Na schůzi totiž nepadlo rozhodnutí o vyhlazení židovské rasy (případně dalších etnik, které nacisté považovali za druhořadé), ani neproběhla diskuze o přiměřenosti takového jednání vůči mnohamilionové židovské populaci – tato rozhodnutí totiž už padla o mnoho měsíců dříve a konference měla sloužit jen k domluvě konkrétních procesů.

Konference ve Wannsee tedy o ničem novém nerozhodla, „pouze“ stanovila efektivnější postupy pro Hitlerův plán, který se roky vyvíjel. Smyslem schůzky byla lepší centralizace mechanismu a zajištění efektivnějšího průběhu deportací. I proto se z vrcholných nacistických pohlavárů účastnil schůze jen Heydrich, pověřený Hitlerem k jejímu vedení, a Adolf Eichmann, posléze vrchní dohlížitel nad plněním hrůzostrašných plánů. Už od léta 1941, po německém napadení Sovětského svazu, však docházelo na východní frontě k masovému vyvražďování židovského obyvatelstva a jako skutečné zahájení holocaustu by spíše mohla sloužit Křišťálová noc, kdy v listopadu roku 1938 proběhly rozsáhlé židovské pogromy.

Zbavení se zodpovědnosti

Komunikační expert Marshall Rosenberg poukázal na strohost a zároveň nenápadnost vyjadřování v rámci onoho setkání. Většině účastníků (pokud ne úplně všem) muselo být zcela jasné, o čem je řeč, přesto v jediném dochovaném zápise od přítomného úředníka Martina Luthera nepadla ani jednou zmínka o kompletním vyhlazení celé rasy ani vraždění milionů civilistů. Neodehrávala se žádná etická debata o ideologickém směřování nacistického režimu – čistě prakticky se řešily konkrétní kroky, jež je v rámci tohoto procesu potřeba vykonat. Stejně odtažitě až fádně jako pravidelné porady v dnešních korporátech.

Proč komplikovat komunikaci složitými opisy namísto přímého vyřčení toho, co beztak všichni vědí? Jak dokázaly třeba výslechy Adolfa Eichmanna před jeruzalémským tribunálem či psychologické pokusy Stanleyho Milgrama, nacistická mašinérie stála především na poslušnosti, rozpojení činů jednotlivce od jeho svědomí. Tomu napomáhal i odtažitý jazyk, díky němuž bylo možné o nejhrůznějších činech v dějinách lidstva hovořit jako o běžných kancelářských úkonech.

ZDROJ: Wikipedie Wannsee Conference