Horníci ve 21. století bojují o své živobytí. Blíží se konec horníků v Čechách, nebo se dokáží transformovat?

Jestli někomu 21. století nepřeje, jsou to horníci, kteří se dlouhá staletí těšili oblibě mocných. Dokáží i v moderní ekologické době zachovat své řemeslo, anebo je čeká přechod do jiných odvětví?
Bývalý horník Tomáš Hisem vyměnil zavřený důl za programování
Bývalý horník Tomáš Hisem vyměnil zavřený důl za programování
Artcam Films

reklama

Uměle vybudovaný piedestal Československa coby kovárny socialismu se zhroutil s prvním závanem nezkreslené reality, která s sebou přinesla i informace o cenách nerostných surovin na světových trzích. Situace se stala neudržitelnou. Následné hromadné uzavírání uhelných, rudných i uranových dolů znamenalo propuštění tisíců havířů, kteří se krom ztráty zaměstnání museli potýkat i s cejchem prorežimních pracovníků. „Celospolečenské změny přinesly také změny ve vnímání hornictví. Současná doba na hornictví pohlíží jako na nástroj minulého režimu, a tak negativní pohled na hornictví samotné, přestože urazilo velký krok kupředu, s velkou podporou sdělovacích prostředků přetrvává i dodnes,“ míní Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR.

Horníci mezi sebou udržují pevná přátelství
Autor: Pixabay Horníci mezi sebou udržují pevná přátelství

Jak nás ale historie učí, hornická hrdost vznikla mnohem dřív než stranická funkce. Přesto se havíři dodnes potýkají se zažitými stereotypy souvisejícími nejen s komunismem, ale také se svou prací. To, co se skrývá pod slovem „horník“ totiž už dávno nejsou jen umouněné tváře mužů s krumpáčem v ruce. „V dnešní době je horník mnoho profesí v jednom. Samozřejmě jistý podíl ruční práce zde je, ale v dolech je již velká spousta moderní techniky, hydraulických i elektrických zařízení. A aby všechno fungovalo jako jeden celek, to už vyžaduje hromadu znalostí. Takže vedle horníka, který obsluhuje důlní nebo razící kombajn, sekce, vrtací stroje a další zařízení, zde máme celou řadu jiných profesí,“ vysvětluje Kukutsch.  

Pokrok zaplacený životy

Zatímco už od 12. století se při dolování běžně používal černý prach, průmyslové výbušniny se staly součástí hornictví až v druhé polovině 20. století. Proto je jednou ze zmiňovaných profesí souvisejících s těžbou i střelmistr. „Práce střelmistra není jen vlastní nabíjení vývrtů, jak by se mohlo zdát, ale je to dnes poměrně sofistikovaná činnost s využitím nejmodernějších prvků techniky od geodetických zařízení, výpočetní techniky, seismografů, dronů apod. Například moderní vrtací stroje jsou schopné importovat data z projektové dokumentace zpracované střelmistrem a vyvrtat vývrt přesně dle projektovaných parametrů,“ popisuje prezident Společnosti pro trhací techniku a pyrotechniku Petr Vlček. Před použitím samotné výbušniny je navíc nutné získat potřebná povolení a vypracovat projektovou dokumentaci.

S hornictvím je spojená celá řada profesí
Autor: Pixabay S hornictvím je spojená celá řada profesí

Ke zdokonalení každé profese je zapotřebí zkušeností – v některých oblastech však mohou být zaplaceny cenou nejvyšší. To se týká i střelmistrů. „Můj strýc byl jako čs. důstojník vyhozen po únoru 1948 z armády, protože odmítl vstoupit do KSČ. Následně nastoupil do Jáchymovských dolů. Když šel jednou zkontrolovat místo odpalu, při kterém nevybuchly všechny nálože, zabila ho následná exploze jedné z nich,“ vzpomíná historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl. Zkušenost s rozsáhlým výbuchem způsobeným nezodpovědností střelmistra a dalšími faktory má také horník a bývalý báňský záchranář Jiří Skoumal a to z Dolu Čs. armády v Karviné. „Střelmistrovi, který při ražbě střílel čelbu (čelo štoly, pozn. red.), zbylo nějaké střelivo, a tak ho odpálil na hromadě horniny. Následkem toho došlo k rozsáhlému výbuchu. Podařilo se nám zachránit jednoho horníka,“ vzpomíná Skoumal. 31 mužů zahynulo. Likvidace následků trvala přes dva měsíce.

Zdraví jako daň

Horníci však naplatí jen za chyby svoje, nebo svých kolegů. Platí i za řemeslo jako takové. Kromě závalů, výbuchů nebo zatopení čelili od pradávna jak zraněním při výkonu práce, tak jejím následkům. „V dávných dobách byla prevence i ochrana v plenkách. Kryli se proti padající hornině tzv. kutnami nebo perkytlemi (kápě z textilií) a bedra si kryli tzv. flekem, což je bederní zástěra. Do podzemí rudných dolů se totiž až do 18. století spouštěli havíři převážně šikmými štolami (tzv. úpadnicemi), takže doslova jezdili po zadku. A aby se nezranili, tak si přes něj vázali koženou zástěru. Nepoužívali rukavice, ani helmy. Ty byly díky báňskému předpisu zavedeny až ve 30. letech minulého století,“ vysvětluje Josef Velfl.

Práce v podzemí se od raných dob značně změnila
Autor: Hornické muzeum Příbram Práce v podzemí se od raných dob značně změnila

Kromě nedostatečné ochrany před zraněním trpělo zdraví havířů i všudypřítomným prachem. „Můj dědeček byl zemědělec i horník, a když odcházel do penze, absolvoval výstupní kontrolu u lékaře. Ten den šla babička nakupovat a děda jí řekl – kup mi cigarety. Babička se podivovala – vždyť jsi celý život nekouřil! Děda ale jen mávl rukou a povídá – co na tom záleží. Byl jsem u doktora a ten mi říkal – vy máte plíce hodně zaprášené, hodně jste je zatěžoval a když teď budete pracovat na polnostech, mohly by se zhroutit. Takže vám doporučuji, abyste vykouřil 5-7 cigaret za den,“ vzpomíná ústřední báňský inspektor Bohuslav Machek. „Děda proto začal poctivě od svých 55 let kouřit a dožil se asi třiaosmdesáti let, kdy stále pracoval a proháněl mě,“ směje se Machek.

Konec báňského školství?

Brzké odchody do důchodu, zdravotní potíže ani smrt kamarádů ale nepřipravila horníky o „hrdost na jejich stav“. Díky všestrannosti hornického povolání se navíc v 90. letech po masivním propouštění dokázala většina z nich uplatnit v jiných oborech. „V revíru nás bylo asi 3000, končili jsme v roce 1991-92 a z těch 3 tisíc horníků, kteří pracovali na všech dolech, si všichni našli uplatnění. Polovojenský režim a náročnost práce vybavila horníky natolik, že uspěli i v jiných průmyslových odvětvích – tohle čeká i postupně propouštěné horníky v ostravsko-karvinském revíru,“ podotýká Bohuslav Machek, který pracoval ve Východočeských uhelných dolech.

Není to ale jen uzavírání dolů a útlum těžby, co dělá odborníkům a zkušeným havířům největší starosti. „Během několika desítek let jsme odbourali střední a vysoké školství. Když jsem v roce 1983 končil Vysokou školu báňskou, nastupovalo nás 400 a promovaly nás dvě stovky. Dnes do ročníků nastupuje 10-20 studentů a končí čtyři nebo pět,“ říká Machek. „Hrozí, že budeme-li chtít v budoucnu těžit, budeme si muset povolávat horníky z jiných zemí, protože u nás už nebudou – ani vzdělaní, ani zapracovaní,“ doplňuje historik Josef Velfl.

Dnes studium hornictví mladé lidí neláká
Autor: Hornické muzeum Příbram Dnes studium hornictví mladé lidí neláká

Kdybychom přirovnali české hornictví od jeho počátku až do dneška k horské dráze, právě by se její návštěvníci vzpamatovávali z rychlé cesty dolů v nejnižším bodě celé atrakce. To se však v nepravidelných cyklech opakuje už po celá staletí – jak rychle vozík s návštěvníky jede pak záleží na ekonomické situaci, technickém a společenském vývoji a také na aktuálních potřebách společnosti. „Takovýto model se však objevoval po celé 800leté období báňského podnikání u nás. Po létech hlubokého úpadku a krize vždy přišla etapa nového růstu a prosperity báňského podnikání. Proč by se to nemělo opakovat i v budoucnu,“ ptá se ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl, podle kterého se však nabízí ještě jedna zásadní otázka: Budeme na tuto roli dobře připraveni?

Uhlí jako špička ledovce

Zatímco uhlí ustupuje ekologii, ze hry stále není vyloučena těžba lithia a zlata. Podle Velfla si vyspělé země zajišťují surovinovou základnu pro budoucnost skupováním těžebních práv v rozvojových zemích. „Je škoda, že tyto signály nenacházejí větší odezvu i u nás. Musíme počítat s tím, že může dojít ke konfliktům a dostatek energetických zdrojů se stane předmětem mocenského boje,“ říká historik. Důležitost zachování hornictví zastává i Vratislav Procházka ze Spolku severočeských havířů. „Horník je ten, který těží suroviny pro výrobu kovů, keramiky, skla, stavebních hmot, umělých hmot, prostě všeho, co nás obklopuje. Na prapočátku každého výrobku je práce horníka.“

Hornictví pomalu mizí, alespoň z Česka.
Autor: Pixabay Hornictví pomalu mizí, alespoň z Česka.

Nejen těžba si však žádá zkušenosti a dovednosti horníků. Jejich schopnost orientovat se v podzemí a vědomí toho, co si takříkajíc mohou dovolit, jsou neocenitelné nejen při údržbě důlních děl a podzemních objektů, jako jsou štoly, sklepy nebo křižovatky chodeb rozprostírajících se pod českými městy, ale i při současném podzemním stavitelství. Železniční i automobilové tunely, pražské metro, sítě kanalizačních stok, parovody, plynovody nebo úkryty civilní ochrany. To všechno využíváme a potřebujeme, anebo někdy potřebovat můžeme. Otázkou ale zůstává, zda pro udržení hornictví jako takového podzemní stavitelství skutečně stačí. Snad na to zná odpověď alespoň svatá Barbora nebo svatý Prokop, kteří drží ochrannou ruku nad všemi havíři mířícími pod zemský povrch.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama