Temný osud Karla Jaromíra Erbena se odrazil v jeho nejslavnějším díle

Karel Jaromír Erben se živil mnoha profesemi a napříč obory dokazoval svou pracovitost a neutuchající zájem o národní témata – a to navzdory těžkému životnímu údělu.
Fotka z filmu Polednice
Fotka z filmu Polednice
profimedia.cz

reklama

Karel Jaromír Erben, to není jen jedno z mnoha jmen v nudných čítankách, nýbrž velmi zajímavá a zásadní osobnosti naší kultury 19. století. Přestože jeho životní osudy nejsou tak dramatické jako třeba v případě Karla Havlíčka Borovského, tento zástupce romantismu a přední český obrozenec ovlivnil folklorní tradice našeho národa víc, než si dnes uvědomujeme – a to zřejmě i kvůli neustálé blízkosti smrti, jež kolem něj kroužila už od útlého dětství.

Život v obklopení smrti

Rodák z Miletína ve východních Čechách se narodil v roce 1811 jako jedno z dvojčat. Jeho bratr-dvojče Jan však po necelých dvou měsících zemřel a byl tak jedním ze sedmi Karlových sourozenců, kteří se nedožili dospělosti; a ani Karel se netěšil pevnému zdraví. Často nemocné dítě však bylo odmala vedeno ke vzdělání. I kvůli znevýhodňující vadě řeči však dal Karel přednost právnické kariéře před tou učitelskou, jak si přála jeho rodina. V Praze nastoupil studium právnické i filozofické fakulty, přivydělával si výukou hry na klavír.

Roku 1837 dokončil Erben studia práv a postupně vystřídal celou řadu především úřednických zaměstnání. Postupně se vypracoval až na předsedu Královské české společnosti nauk, prestižního sdružení vědců. Podílel se na utváření spisovné češtiny včetně třeba právnické terminologie. Byl spojen s několika časopisy, kde si osahal literární činnost, jíž se později zapsal do dějin nejvýrazněji. K literární, ale i drobné politické kariéře mu pomohlo i osobní přátelství s Františkem Palackým.

Erben byl během života dvakrát ženatý. S první ženou Barborou se poznali během studií a vzali se po deset let trvající známosti v roce 1842. Z tohoto vztahu vzešly hned čtyři děti, tři se dožily dospělosti. Roku 1857 však Barbora předčasně zemřela a o dva roky později se Erben oženil znovu. Druhá choť Žofie jej přežila, společně měli další dvě děti, obě však zemřely ještě jako malé. Historik, jazykovědec a spisovatel Erben zemřel v roce 1870 na tuberkulózu nedlouho po svých 59. narozeninách.

Romantický pracant

Erbenova literární činnost sestává jednak z řady historických děl, k nimž inklinoval už během studií. V této oblasti vydal vědecká pojednání o řadě osobností, například o Janu Amosu Komenském, dále se věnoval i sumarizaci českých panovnických výnosů od roku 600 až do 13. století. Na základě pochopení těchto starých listin následně mohla být chápána tuzemská právní tradice. Důležité dílo, přestože čtenářsky samozřejmě nepříliš atraktivní.

To však neplatí o Erbenových sbírkách folklorní tvorby. Erben pracně sbíral a srovnával písňové texty a pohádky, důsledně dohledával originální zdroje a snažil se najít historicky nejvěrnější podoby ústně tradovaných textů. Sem patří sbírky České pohádky či Prostonárodní české písně a říkadla, v nichž Erben nezapřel romantizující pohled na svět. Věřil v český národní mýtus, manifestující se právě prostřednictvím lidové tvorby – proto mělo podle něj smysl se folklorem zabývat a pozapomenutá díla oprašovat. V tomto ohledu mu byli příkladem němečtí bratři Grimmové. Sám proto cestoval po Čechách a nechával si vypravovat příběhy, které následně srovnával a upravoval. Díky němu dnes známe třeba české verze pohádek Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Zlatovláska, Otesánek, Sněhurka, Hrnečku, vař či Boháč a chudák.

Věhlasná Kytice

Erbenovým nejznámějším dílem je však samozřejmě sbírka balad Kytice, celým názvem Kytice z pověstí národních. Přestože všech 13 (v původním vydání jen 12) předložených příběhů vycházelo z lidové slovesnosti, Erben si je značně upravil, a tak se jedná o jeho jediné dílo, jež může být označeno za původní tvorbu.

V temných, makabrózních příbězích se opakovaně řeší témata viny a trestu, člověka snažícího se vymanit z přírodních zákonitostí; což se však hrdinům opakovaně nedaří, autor totiž věřil v přirozený, pevně daný řád, jemuž se nelze vzpouzet. Oproti třeba Máchově Máji, kde je ze hříchů jedinců obviňována společnost, zde vždy jde o spravedlivý trest pro vinného člověka. Erben omezil lyrické popisy a zaměřil se na úsporná, dramatická vyprávění, jež od prvního vydání v roce 1853 nepřestala čtenáře fascinovat.

reklama

reklama