Jaroslav Seifert si Nobelovu cenu nepřevzal. Jak na ni reagoval komunistický režim?

Jeden z našich nejslavnějších básníků byl během života názorově pevný, navzdory tomu se dočkal řady vrcholů a pádů.
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert
Hana Hamplová / Creative Commons / CC-BY-SA

reklama

Jméno Jaroslava Seiferta má mnoho z nás spojeno především s Nobelovou cenou za literaturu – počinem, který se žádnému tuzemskému literátovi nepovedlo zopakovat. Básníkova cesta k tomuto prestižnímu ocenění však rozhodně nebyla jednoduchá a vyžádala si spoustu osobních obětí.

Uvědomělé začátky

Historie Nobelovy cenu za literaturu se píše od roku 1901. A právě v tomto roce se Jaroslav Seifert narodil do rodiny žižkovského úředníka a obchodníky s obrazy. Seifertův otec později pracoval jako dělník, byl též zapáleným sociálním demokratem. Gymnaziální studia však Seifert nedokončil kvůli velkému počtu absencí – často totiž po místních hospodách skládal básničky za odměnu ve formě piva.

Už v roce 1921 vydal svou první básnickou sbírku Město v slzách, jež se řadila k tzv. proletářské poezii. Utopické a sociálně uvědomělé dílo souviselo se Seifertových chudým dětstvím, snad i proto v témže roce vstoupil do čerstvě vzniklé Komunistické strany Československa. Roku 1925 vydal i sbírku Na vlnách TSF, jež dávala najevo okouzlení z technologického rozmachu a ovlivnila vznikající proud poetismu. Seifert pracoval v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství, přispíval do Rudého práva i dalších levicově orientovaných periodik. Nutno připomenout, že tou dobou byla s těmito myšlenkami spojena velká část československé kulturní obce v čele se spolkem Devětsil.

Seifert v nemilosti režimu

Koncem 20. let byl Seifert z KSČ vyloučen, jelikož společně s dalšími literáty nesouhlasil s děním v Sovětském svazu i směřováním československých komunistů pod vedením Klementa Gottwalda. Přesto zůstal věrný levicovým ideálům, stal se i členem Československé sociálně demokratické strany dělnické (dnes ČSSD). V novinářské sféře působil až do konce 40. let, od té doby se už věnoval výhradně literatuře. Tou dobou se však kvůli své účasti na prvorepublikové avantgardní tvorbě ocitl v nemilosti nového komunistického režimu. To dokazuje třeba tvrdá kritika Písně o Viktorce z roku 1950, v níž Seifert rozvíjel osud Viktorky z Babičky od Boženy Němcové. Křehké a citlivé dílo bylo zakázáno jako podrývající socialistické myšlenky.

Alespoň částečně se Seifert dokázal režimu zalíbit slavnou sbírkou Maminka z roku 1954, v níž vzpomínal na své dětství, prosté a nezkažené poměry i mezilidské vztahy. V roce 1956 vystoupil na památném II. sjezdu Svazu spisovatelů a zastával se vězněných kolegů. Během 60. let jeho tvorba potemněla, objevila se existenciální témata i volnější verše. V roce 1968 se stal předsedou Československého svazu spisovatelů, kvůli postupující normalizaci ve funkci vydržel pouhé dva roky – spisovatelé totiž sovětskou okupaci jednoznačně odsoudili. Stal se aktivním účastníkem disentu, jeho díla vycházela v rámci samizdatu, řadil se též mezi první signatáře Charty 77.

Reflektující závěr života

Paradoxně přitom působí, že Seifert navzdory výrazné perzekuci ze strany komunistů zůstal až do konce života přesvědčený o síle levicových myšlenek. Zároveň si však uvědomoval jejich naivitu, proto také své nejstarší proletářské práce ke konci života kritizoval. Koncem 70. let vydal i prozaické Všecky krásy světa, v nichž poeticky zachytil podstatné momenty svého života. Tehdy světlo světa spatřily i jeho slavné básnické sbírky Deštník z Piccadilly a Býti básníkem, vykazující velkou moudrost a smíření s nevyhnutelností životního strádání.

Když se roku 1984 dočkal prestižní Nobelovy ceny za své bohaté celoživotní dílo, nemocný Seifert si ocenění ani nemohl převzít. V tehdejším československém tisku byla událost jen letmo zmíněna – do ústraní zahnaný odpůrce režimu se vavřínů slávy na domácí půdě nedočkal. Když v lednu 1986 zemřel, jeho rodině byla odepřena možnost se podílet na přípravě pohřbu; strach uvadajícího komunistického zřízení z možné protirežimní demonstrace byl až příliš velký.

Proletářský duch Seiferta se projevil třeba ve fandění fotbalové Spartě, zároveň však byl i velkým milovníkem vína. Celou jeho tvorbou se line obdiv k ženám i rodné Praze. Navzdory tomu, že během mnoha dekád svého spisovatelského působení vystřídal celou řadu uměleckých stylů, své politické směřování téměř nezměnil – a to i přesto, že mu tato ideová věrnost přinesla během života spoustu komplikací. Literární i lidský odkaz Jaroslava Seiferta je tedy i dnes stále velmi živý a inspirativní.

Odkaz na obrázkovou licenci Creative Commons.

reklama

reklama