Jak zemřel Jan Lucemburský? Hrdinná smrt nejodvážnějšího českého krále pasovala k jeho životu

Jan Lucemburský patřil k největším rytířům pozdního středověku. Neobešla se bez něj jediná větší bitva, což trefně komentuje dobový bonmot, podle nějž „bez Boha a krále českého, není boje žádného“. V pořadí desátý český král zůstal své pověsti věrný až do smrti – zahynul v bitvě u Kresčaku, k níž došlo v 9. roce stoleté války. Angličtí lučištníci zde 26. srpna 1346 zmasakrovali 1 200 kontinentálních rytířů, v podstatě výkvět evropského rytířstva.
Poslední jízda Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku
Poslední jízda Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku
Viktor Barvitius / Wikimedia Commons / Public Domain

reklama

Teprve 50letý Jan Lucemburský se nechal do bitvy odvést na koni dvěma pobočníky, ovšem tentokrát díky dědičné oční chorobě prakticky slepý. „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ prohlásil údajně před bitvou podle pražského kanovníka, spisovatele a kronikáře Beneše Krabice z Veitmile, autora díla Cronica ecclesiae Pragensis. Měla to být jeho poslední slova. Shodou okolností padl král Jan ve stejný den, jako jeho předchůdce Přemysl Otakar II. (v bitvě na Moravském poli), jen o 68 let později.

Po bitvě tělo Jana Lucemburského na kresčackém bojišti vyhledal Eduard z Woodstocku, syn anglického krále Eduarda III. zvaný Černý princ, a na důkaz úcty k padlému protivníkovi převzal nepřehlédnutelný Janův chochol ze tří bílých pštrosích per a heslo „Ich dien“ (ve středohornoněmčině „Sloužím“) do erbu anglického následníka trůnu, jemuž tradičně náleží titul knížete velšského (Prince of Wales). Ozdobou z hlavy padlého českého krále se tak podle britského aukčního domu Baldwin’s dnes honosí i dlouholetý čekatel na britskou královskou korunu princ Charles.

Pštrosí pera Jana Lucemburského a nápis „Sloužím“ ve znaku prince welšského
Autor: Sodacan / Wikimedia Commons / Public Domain Pštrosí pera Jana Lucemburského a nápis „Sloužím“ ve znaku prince welšského

Mladý Lucemburk na českém trůnu

Jan Lucemburský nastoupil na český trůn v pouhých 14 letech v roce 1310, když si vzal za manželku tehdy 18letou Elišku Přemyslovnu. Janův otec Jindřich VII. Lucemburský coby římský král hodlal dynastickým sňatkem získat české království a upevnit pozici svého rodu v Evropě. Přemyslovci byli po zavraždění mladičkého Václava III. v roce 1306 bez mužského potomka, zbyly jen dcery.

Velkolepá svatba v německém Špýru ale mohla dopadnout úplně jinak. Jindřich VII. Lucemburský se totiž snažil sličné nevěstě nabídnout nejprve svého staršího syna Walrama, kterému bylo v té době 30 let. Ten dokonce odcestoval do Špýru (německy Speyer) jako první, aby se pokusil na Elišku zapůsobit. Mladá Přemyslovna ale trvala na svém – za muže chtěla mladšího Jana. Kdo ví, jak by se osudy českého království vyvíjely dál, kdyby se nikdy nenarodil potomek Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, pozdější římský císař Karel IV.

Mapa území ovládaného českými králi za Jana Lucemburského
Autor: František Kurfürst / Wikimedia Commons / Public Domain Mapa území ovládaného českými králi za Jana Lucemburského

Vládce rozvrácené země

Jan Lucemburský přebíral svou novou zemi ve velmi neklidném období. České království potřebovalo silnou ruku a zastání ve Svaté říši římské a Jan Lucemburský mohl nabídnout obojí. Zato s neschopným králem Jindřichem Korutanským, který se jako manžel Anny Přemyslovny po smrti Václava III. ujal vlády, nebyl v zemi spokojen vůbec nikdo – a nejméně ze všech vysoká šlechta. Jindřich Korutanský v prosinci 1310 nakonec i se svou ženou utekl z Prahy a přenechal český trůn Lucemburkům.

Jan se od počátku ukázal být schopným panovníkem, který si dovedl zjednat pořádek. Když proti němu začala intrikovat jeho vlastní žena Eliška Přemyslovna, neváhal jejího syna Václava (budoucí Karel IV.) v pouhých třech letech uvěznit na hradu Loket a svou manželku odklidil na Mělník. Podařilo se mu také uklidnit revoltující českou a moravskou šlechtu.

V Čechách ale Jan Lucemburský, který byl vychován na francouzském dvoře, moc často nepobýval. Věnoval se diplomacii uvnitř Svaté říše římské, rozšiřování svých držav a také rytířským turnajům. A pochopitelně také bitvám.

Busta Jana Lucemburského v katedrále svatého Víta
Autor: Packare / Wikimedia Commons / Public Domain Busta Jana Lucemburského v katedrále svatého Víta

Král s postavou desetibojaře

Když v roce 1980 významný český antropolog Emanuel Vlček podrobil ostatky Jana Lucemburského, které byly za tímto účelem zapůjčeny z Lucemburku do Prahy, odbornému zkoumání, dospěl k jednoznačnému závěru. Bojovný král byl pro svůj styl života dokonale vybaven – měřil 171 centimetrů, měl výbornou fyzickou kondici a v moderní terminologii by ho bylo možné označit za desetibojaře.

Fyzická zdatnost se ostatně v lucemburské dynastii dědila. Když totiž profesor Vlček prostudoval kostru Karla IV., mohl podobně jako v případě jeho otce konstatovat, že měl robustní, 173 cm vysokou postavu dnešního těžkého atleta. Výsledky svých zjištění shrnul v  roce 1993 v článku pro časopis Vesmír

Válečník Jan Lucemburský padl jen několik týdnů po svých 50. narozeninách a příčinou jeho smrti byly zejména dvě rány – při jedné z nich mu do oka pronikl trojhranný předmět, tou druhou bylo bodné zranění pod lopatkou. Jeho hrdinská smrt jen posiluje mýtus o králi, který na jedné straně holdoval turnajům a objížděl evropské dvory, na straně druhé nestrpěl slabost u jiných a tím spíše u sebe samotného.

Licence fotek: CC0 1.0

reklama

reklama