Jak umírali gladiátoři? V aréně byli skoro nesmrtelní!

Římského gladiátora jen tak něco nezabilo, chránila ho totiž vrstva tuku. Drtivá většina smrtelných zranění mířila na hlavu.
Russell Crowe jako Gladiátor
Russell Crowe jako Gladiátor
youtube.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Mohl řadový římský gladiátor přežít všechno to, co zažívali skutečný Spartakus nebo filmový Russell Crowe v megahitu Gladiátor? Skutečnost je ještě zajímavější – gladiátoři byli totiž v aréně prakticky nesmrtelní…

Ve zkratce: většina gladiátorů měla spíš než vyrýsované svaly velká břicha a hodně, hodně tuku. Tuková vrstva bránila tomu, aby byli gladiátoři vážně poraněni – zbraň se zarazila do špeku a životně důležité orgány nebo šlachy zůstaly bez poškození.

Nezapomenutelný Gladiátor na scéně

Gladiátorská škola v Efezu

Profesor Coleman z Harvardu studoval na tělesných pozůstatcích gladiátorů, jak vypadalo typické zranění, které bojovníka z arény připravilo o život. Výsledky byly docela překvapivé – ukázaly totiž, že gladiátora jen tak něco nezabilo. Drtivá většina smrtelných zranění šla do hlavy.

Archeolog zkoumal kostry nalezené v gladiátorské škole v Efezu a výsledky nečekal; všechny druhy gladiátorů (až na jeden) byly vybavené přílbami a helmicemi, které měly hlavu chránit – zjevně to však nestačilo. Respektive gladiátoři věděli moc dobře, že útoky na tučná těla nepřátel nemají moc smysl; způsobit jim smrtelný zásah nebylo vůbec snadné. A tak raději útočili na hlavu. Tento nález také ukazuje na brutalitu zápasů. Jak?

Trojzubcem nebo palicí do hlavy

Tři studované mrtvoly gladiátorů měly lebku probodnutou trojzubcem – oblíbenou to zbraní rettiariů, kteří ji kombinovali se sítí. Ale rovnou deset lebek bylo rozbitých palicemi. Taková zranění zjevně nemohla nastat přímo v aréně, nejspíš šlo o těžce zraněné gladiátory, kteří byli po zápase „doraženi“, aby se netrápili. Pouze tři z 60 zkoumaných zemřeli na zranění mimo hlavu!

Souboj gladiátorů
Souboj gladiátorů
istockphoto.com/Grafissimo

Jiný archeolog, George Villes, na základě italských a francouzských vykopávek dokonce stanovil, jak velká byla šance gladiátora přežít zápas v aréně. I jeho čísla ukazují, že gladiátoři vedli poměrně bezpečné životy – zejména vzhledem k rizikovosti své doby. Až do 2. století našeho letopočtu byla šance gladiátora, který vstoupil do arény, že ji neopustí živý, asi jedna ku deseti. Mezi 2. a 3. stoletím však brutalita her zjevně o hodně stoupla: tehdy už šance na smrt v aréně stoupla asi na 35–30 procent! Podle kvalifikovaných odhadů v této době diváci nedopřávali bojovníkům v aréně milost, tedy onen pověstný palec nahoru…

Šance na přežití

Čím zkušenější však gladiátor byl, tím víc jeho šance přežít boj rostly. Villesova statistická data ukazují, že pokud se dostal gladiátor mezi přibližně 15 procent nejlepších, tak byl už v aréně prakticky nesmrtelný. Diváci totiž tyto bojovníky milovali natolik, že i když byl gladiátor poražen, dav nadšených fanoušků si pro něj stejně vyžádal milost. Jen tak mohl jejich favorit, kterému třeba zrovna nepřála Štěstěna, přijít do arény příště a předvést tam další báječně krvavou show.

A ještě jedna poznámka: Palec nahoru byl ve skutečnosti signálem, že má vítězný gladiátor poraženého zabít. Ve filmech i seriálech to mají velmi často špatně...

Text: RD

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama