Jak dopadlo porovnání otevírání lebek u Inků a amerických válečných chirurgů?

Stovky lebek posloužily ke srovnání úspěšnosti dávných trepanací.
Netrepanovaná lebka
Netrepanovaná lebka
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Starověké trepanace

Je snadné si myslet, že operace lebky patří mezi teprve nedávný fenomén moderní doby. Bohaté archeologické nálezy nám dokazují, že se lidé takto složitým úkonům věnují již celá tisíciletí. Trepanace, jak se chirurgickému zákroku odborně nazývá, je lékařský postup, při kterém dochází k proražení lebky a vytvoření otvoru. Tato tuze nebezpečná činnost byla praktikována mnoha starověkými kulturami včetně Řeků, Číňanů, Římanů a Peruánců. Přestože není účel trepanací u jednotlivých národů zcela zřejmý, dávní lékaři se k zákroku pravděpodobně uchýlili v případě léčby sečného či bodného zranění, migrény, záchvatu, traumatu, duševní choroby, nebo dokonce k vyhnání zlých démonů. Během středověku se od trepanace spíše upouštělo, její obdoba se však dodnes používá k zmírnění tlaku na lidský mozek po traumatickém zranění. A leč nebyla v dávných inckých dobách nezbytná hygiena na kdovíjaké úrovni, mnoho operovaných pacientů náročnou proceduru přežilo a těšilo se ze života po další dlouhá desetiletí.

Mumie incké dívky
Mumie incké dívky
grooverpedro

Stovky chirurgických důkazů

Alespoň takové výsledky přinesla studie neurologa Davida Kushnera z University of Miami, která mimo jiné porovnává vysoce rozvinutou inckou tradici trepanace s kraniální chirurgií prováděnou během americké občanské války (1861–1865). Nová poznání překvapujícími informacemi rozhodně nešetří. Mezi ty nejzajímavější patří skutečnost, že míra přežití byla mezi pozdějšími kulturami Inků výrazně vyšší než u operovaných vojáků během 19. století. Incká civilizace nebyla ostatně vybrána náhodou. Díky vysokému a suchému nadmořskému klimatu je totiž Peru plné dobře zachovalých starověkých lidských koster. Ve skutečnosti bylo v okolí incké domoviny nalezeno kolem 800 operovaných lebek, což je násobně více než ve zbytku světa. Badatelé zkoumali nejen lebky jako celek, ale zejména okraje otvorů vzniklých po trepanaci. Právě jejich přítomnost odborné zraky překvapivě dobře vyspravila o dávno zapomenutém pooperačním dění. Pokud byl okraj výrazně zhojen, vědci považovali starověkou operaci za úspěšnou. Jestliže byl ale okraj otvoru naopak drsný a členitý, bez známek uzdravení, logicky se předpokládalo, že pacient operaci nepřežil nebo krátce poté zemřel.

Vysoká míra přežití

Pomocí této jednoduché metriky odborníci zkoumali různá peruánská období. Zjištění vykazují velká zlepšení v průběhu 2000 let. Z 59 lebek, datovaných mezi 400–200 př. n. l., vykazovalo známky přežití „pouze“ 40 % inckých pacientů. Míra přežití se však na celých 53 % zvýšila v období mezi 1000–1400 n. l., což fakticky dokládá analýza 421 trepanovaných lebek. Následující staletí se chirurgická úspěšnost vyšvihla až na 83 %. Jestliže budou brány v potaz hygienické podmínky a celkově primitivní operatérské prostředí, je taková míra přežití skutečně famózní. Vědecká práce ostatně srovnala úspěšnost inckých trepanací se zákroky během americké občanské války, kdy se výše úmrtnosti po trepanaci pohybovala mezi 46 až 56 %. „Existuje ještě mnoho neznámých informací o postupu a jednotlivcích, na nichž se prováděla trepanace, ale výsledky během občanské války byly v porovnání s těmi inckými – ponižující,“ komentoval Kushner.

Lepší nástroje a schopnosti

Incké techniky se během staletí citelně lepšily. Posloupnost lebek jasně prokazuje, že peruánští chirurgové se časem naučili vyhnout se oblastem lebky, jejichž narušení by způsobilo nadměrné krvácení a smrt. Postupy dávných léčitelů se také později staly mírnějšími a ohleduplnějšími. V lebkách svých pacientů vytvářeli stále menší otvory a ušetřili i tlusté blány chránící mozek. Mimo postupů se svého zlepšení dočkaly i používané nástroje. Někteří pacienti tak přežili dokonce i několik chirurgických zákroků. Například jedna lebka vykazovala pět trepanačních děr. Nezbývá než dovysvětlit, v čem tkví incké operatérské úspěchy v porovnání s „modernějšími“ chirurgickými postupy během americké občanské války v 19. století.

Smrtelné infekce

Zásadní problém nepochybně spočívá v infekcích, které sužovaly většinu operací (nejen) během občanské války. Většina lékařů se sterilizací nástrojů nijak nezabývala, přičemž častokrát byla zanedbána i základní hygiena rukou. Špinavé prsty tak přikládali přímo do krvácející rány či poškozené lebky, aby rychle vyjmuli olovo či kostní fragmenty. Inkové infekcím zjevně rozuměli a používali šetrné operatérské metody. „Nevíme, jak starověcí Peruánci zabraňovali infekci, ale zdá se, že se jim to dařilo dobře. Ani nevíme, co používali jako anestezii, ale jelikož provedli tolik operací, museli něco použít – možná koku,“ dovysvětlil David Kushner. Pravda se ale bude jen těžko hledat, neboť „neexistují“ žádné písemné záznamy.

Ke srovnání inckých operací a zákroků na bojišti přistupují vědci spravedlivě. S uznáním berou v potaz skutečnost, že Inkové neoperovali rány po olověných střelách nebo jiných smrtelných výdobytcích průmyslového věku. Vzniklá traumata během války se od těch inckých samozřejmě velmi lišila. Navíc během bitevní vřavy lékaři čelili vysokému válečnému stresu, vyčerpanosti a neskutečně chaotickému prostředí. Ani to však vědce nezbavilo úžasu nad chirurgickými výkony a úspěchy dávných mistrů.

Text: Petr Smejkal

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama