Indiáni jsou lidé: Jak na to Španělé přišli?

Tohle zjištění stálo tisíce indiánských životů a změnilo naše vnímání cizích kultur a států. Co za ním stálo?
Jak dokazuje toto dítě, Indiáni jsou opravdu lidé...
Jak dokazuje toto dítě, Indiáni jsou opravdu lidé...
unsplash.com

Ještě než Španělé pokořili dvě největší říše Ameriky, Aztéckou a Inckou, rozběhla se debata o tom, co jsou vlastně indiáni zač. Z dnešního pohledu je to směšná otázka – jsou to lidé jako my. Jenže na začátku šestnáctého století to tak jasné vůbec nebylo.

Tři dny před Vánoci roku 1511 vystoupal dominikánský mnich Antón de Montesinos, misionář v dnešní Dominikánské republice, na kazatelnu a obvinil Španěly z utlačování, trápení a zabíjení indiánů. Rozvířil tak diskusi o tom, jak by se dobyvatelé měli chovat k pokořeným indiánským kmenům a státům.

Co s nimi?

Přelom patnáctého a šestnáctého století byl ve Španělsku časem plným zásadních změn. Roku 1492 Katolická Veličenstva Isabela a Ferdinand porazila poslední muslimský stát na Pyrenejském poloostrově a Isabela zároveň povolila Kolumbovi hledat západní cestu do Indie. Tu Kolumbus nenašel, ale doplul na jeden z Bahamských ostrovů (dodnes není stoprocentně jisté, který z nich to byl). Událost, jež vešla ve známost jako objevení Ameriky, kompletně změnila chod dějin. Španělsko vytvořilo „říši, nad níž slunce nezapadá“. Potíž byla v tom, že v části té říše žil nezanedbatelný počet příslušníků indiánských etnik. Co s nimi?

Že Španělé narazili na něco, čemu vůbec nerozuměli, dokazují i Cortésovy dopisy z dobývání Aztécké říše. Chrámy Aztéků označoval za mešity. Již první dobyvatelé navíc viděli věci, které museli odmítnout a které je vedly k přesvědčení, že indiáni nejsou lidé nadaní rozumem. Domorodci provozovali lidskou oběť, incest a kanibalismus. Jejich chování tak neodpovídalo středověké filozofii, která na základě římské tradice i Tomáše Akvinského vysvětlovala, co je vlastně člověk zač. Měl být obrazem Boha, neuctívat modly a neobětovávat jim své soukmenovce atd.

Španělé se tudíž k indiánům jako k lidem nechovali. V rámci systému nucených prací je vyčerpávali, mučili a zabíjeli je. Původní karibská etnika prakticky vymizela. Byla první, která na Evropany narazila, a doplatila na to. Španělé navíc prahli po zlatě a Ameriku brali jako dar od Boha za pokoření muslimských států na Pyrenejském poloostrově.

Jak se z indiánů stali lidé

V chaosu dobývání Ameriky ale misionářům začalo docházet, že masakr nemůže pokračovat dál, že nelze indiány nutit k otrocké práci a de facto tak vyhlazovat celá etnika. Důležitým místem, kde se myšlenky dominikánů a Antóna de Montesinos rozvíjely, byl klášter svatého Štěpána v Salamance, městě, v němž dodnes stojí nejstarší španělská univerzita.

Pod gotickými klenbami rajského dvora ve svatém Štěpánovi se skrývá nízký vchod do tmavé místnosti bez oken. Prostora, která by dost dobře mohla sloužit jako sklep, je ale jednou z nejvýznamnějších místností světových dějin. Právě zde se dominikáni shodli na tom, že jsou indiáni i přes provozování kanibalismu či incestu lidé nadaní rozumem a že jsou schopni přijmout křesťanství. Ačkoli impuls k debatě o indiánech vyšel z kolonií, jediným místem, kde se dalo něco změnit, bylo Španělsko. Salamanca a další kastilská města představovala ideální prostředí pro šíření nových myšlenek.

V těchto místech se tvořila historie.
Autor: Matouš Hartman V těchto místech se tvořila historie.

Kázání Antona de Montesinos se tak dostalo do Evropy a vedlo k vydání zákonů z Burgosu v roce 1512, které se problematice andiánů věnovaly. Jenže tím nejdůležitějším, co světu daly, byl dokument pojmenovaný Requerimiento (požadavek či rovnou příkaz), který se měl číst indiánům při příchodu Španělů. Pochopitelně byl ve španělštině, které indiáni nemohli rozumět. Domorodci dostávali na výběr, buď se podřídí vládě španělských králů a přijmou křesťanství, nebo vstoupí do války se Španěly. Perličkou je, že z pohledu Requerimienta nesli vinu za případnou válku a tím pádem za svou zkázu sami indiáni.

První krok k mezinárodnímu právu

Requerimiento, které spíše hájilo dobyvatele, mnichům nevyhovovalo. I přes silnou opozici španělských conquistadorů, kteří chtěli ze „svých“ indiánů vytěžit co nejvíce, dominikáni pokračovali v práci. Aby byli úspěšní, potřebovali ovšem dokument opravdové autority. Papeže.

Toho docílili v roce 1537, kdy papež Pavel III. na základě dopisu dominikána Juliána Garcése, biskupa z mexické Tlaxcaly, vydal bulu Sublimis Deus. Ta uznala, že pokřtění indiáni mají stejná práva jako Španělé. Obránci indiánů tak dostali dokument, který konečně uznával domorodé Američany za lidi. Nicméně boj za postavení domorodců neskončil. O rok později dominikánský mnich Francisco de Vitoria přednesl na univerzitě v Salamance seznam důvodů, proč Španělé mají a nemají právo na svou přítomnost v Americe. Zpochybnil univerzální moc papežů i monarchů a už tehdy prohlásil, že Ameriku Španělé neobjevili, protože kontinent již měl své „majitele“.

Přestože se de Vitoria za celý život do Ameriky nepodíval, je považován za jednoho z hlavních myslitelů v boji za práva indiánů. Své myšlenky nikdy nesepsal a dochovaly se jen v zápiscích jednoho z jeho studentů. Nicméně měly velký vliv na to, co se ve Španělsku a v celém světě dělo v následujících stoletích. De Vitoria totiž položil základy mezinárodnímu právu. Zajímalo ho, jak se Španělé chovají na území, kde už žijí jiní lidé. Ptal se po tom, jaká mají Španělé práva a co všechno v Novém světě mohou dělat. Dominikáni bojující za lidské chování k indiánům tak posloužili nejen domorodým Američanům, ale také zbytku světa.

Text: Matouš Hartman

reklama