Hru na oliheň hráli už staří Římané. Jak probíhaly souboje na život a na smrt?

Seriálový hit Hra na oliheň ukazuje, jak se nižší společenská třída snaží dostat k penězům skrze zabíjení v zákeřných hrách. Obdobné praktiky nebyly v historii ničím výjimečným.
Seriálový hit Hra na oliheň připomíná souboje gladiátorů
Seriálový hit Hra na oliheň připomíná souboje gladiátorů
Netflix / Universal Pictures

reklama

V jihokorejském seriálu Hra na oliheň hraje 456 lidí dětské hry, na jejichž konci čekají peníze, nebo smrt. Tvůrce seriálu Hwang Tong-hjŏk pracoval na projektu dlouhých 10 let a v rozhovorech přiznává, že chtěl napsat příběh, který by byl alegorií či bajkou moderní kapitalistické společnosti. Něčím, co by vypovídalo o lidské extrémní soutěživosti, ale s postavami, které potkáváme v běžném životě.

Starověká oliheň

Pokud se ohlédneme do historie, nalezneme podobnost seriálového hitu mimo jiné v římských gladiátorských soubojích, které rovněž vítězům přinášely finanční odměnu a poraženým skon v kaluži vlastní krve. Soubojů ve starověkých arénách se rovněž účastnily stovky osob, které mnohdy patřily právě k nižší sortě společnosti, a samotné napínavé řežby byly často postavené na simulaci divácky atraktivní hry. Tou mohl být střet různorodých etnik, anebo rekonstrukce historické bitvy, kdy gladiátoři představovali cizí národy a odráželi útok římské říše. Samozřejmě s předpokladem, že právě oni v písčité aréně zemřou a zachovají tak věrnost historickým událostem.

Gladiátoři ovšem nemuseli vycházet pouze ze spodiny společnosti, za jakou byli považování hlavně otroci. Gladiátorem byl i římský císař Commodus či blízký přítel císaře Nera a jeden z nejbohatších bojovníků Spiculus.

Různé typy hráčů

Jak už jsme zmínili, gladiátorské zápasy musely být divácky atraktivní, k čemuž měla dopomáhat inspirace historickými událostmi, zahrnutí zvířat, ale samozřejmě i různorodost samotných gladiátorů, případně zbraní, které užívali. Ikonou v arzenálu gladiátora byl krátký meč gladius, který patřil mezi nejčastější výbavu statných bojovníků a posloužil jako zdroj pro jejich pojmenování. Aby hra byla zajímavější, byli jiní účastníci bojů vybaveni například trojzubcem, sítí či kopím. Rozpoznání bojovníků pak bylo zajištěno i různými typy štítů či přileb.

Období římské republiky znalo hned pět typů gladiátorů, přičemž mezi nejznámější patřil Thrák. Thrákové byli kmenem žijícím na balkánském poloostrově, který byl Římem poroben. Tuto roli tak thrácký gladiátor zastával i v aréně. Thrácký zápasník měl jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo oštěp.

Jiný typ bojovníka, Retiarius, k ochraně používal pouze pancíř na paži s pevným štítem na rameni a jeho zbraní byla síť, kterou se snažil protivníka znehybnit. Součástí výzbroje byl i trojzubec, který měl po polapení nepřítele jeho život ukončit. Proti němu často stál Secutor (dříve Provocator), jehož přilba byla hladká, aby se o ni síť nemohla zachytit. Proti trojzubci používal obdélníkový štít a k výpadům krátký meč. Obrněncem mezi gladiátory byl pak Crupellarius, jehož destičkové brnění sice chránilo z velké části tělo, zároveň však snižovalo pohyblivost a obratnost.

Ženy byly nahé

Souboje v aréně sice byly převážně mužskou doménou, to ale neznamená, že by do ní měly ženy vstup zakázán. Naopak, ženy byly vítaným zpestřením a pro pobavení mužských diváků byly jejich hry silně okořeněné erotikou. Ženské bojovnice se vydávaly do střetů často oděné jen v roušce zahalující ohanbí či pouze v přilbici. Byly tudíž nahé.

Nejznámějším pozůstatkem ženských zápasů je reliéf z Helicarnassu, který zobrazuje gladiátorky Amazonku a Achilleu. Nejednalo se o unikátní jména, ženským gladiátorkám byla často přiřazena jména založená právě na mytologii. Reliéf z Helicarnassu však zřejmě vyobrazuje výjimečně slavný souboj, neboť z dochovaného popisu vyplývá, že gladiátorky získaly svobodu. Jejich bojové schopnosti se tak očividně mohly vyrovnat těm mužským.

reklama

reklama