Od dobrovolníků k politickým vězňům. Komunisté nahnali do dolů kohokoliv, na bezpečnost se nehledělo

20. století znamenalo pro horníky řadu změn. Jejich životy výrazně ovlivnily obě války i nástup komunistické strany, která do dolů nahnala mimo jiné politické vězně.
Vrtací práce v rudném hornictví, 70. léta 20. století
Vrtací práce v rudném hornictví, 70. léta 20. století
Hornické muzeum Příbram

reklama

Jeden z mnoha významných otřesů, které hornictví zažilo, přišel rychle a s ničivou silou. I. světová válka zastavila modernizaci báňského průmyslu, vzala havířům koně i kolegy a přidala víc práce za méně peněz. „Na české šachty byl dosazen vojenský dohled, který pramálo rozuměl těžbě a zpracování nerostného bohatství. Představitelé dolů z civilního sektoru se navíc museli vypořádávat se spoustou problémů, jako byl nedostatek pracovních a pohonných sil,“ vysvětluje historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.

Stoupací stroj z 2. poloviny 19. století
Autor: Hornické muzeum Příbram Stoupací stroj z 2. poloviny 19. století

Zatímco během válečného konfliktu zažíval rozmach zbrojní průmysl, hornictví bylo upozaděno do té míry, že se pracovníci v dolech ocitali ve stále větším nebezpečí. Nedostával se jim totiž ani potřebný materiál na vyztužení šachet (výdřeva) a zabezpečení dolů, a hrozilo tak více nehod a úrazů. Neprováděl se ani geologický průzkum, byl nedostatek trhavin, paliva k pohonu parních těžních strojů a kompresorů, dokonce scházel olej do svítidel. V době I. světové války byla navíc prodloužena pracovní doba na povrchu na 14 hodin, v podzemí pak pomáhaly i ženy a děti od 14 let věku. Z jednoho platu by totiž horník celou rodinu uživit nedokázal.

Stoupací stroje byly postupně nahrazeny důlními klecemi (19.-20. století)
Autor: Hornické muzeum Příbram Stoupací stroje byly postupně nahrazeny důlními klecemi (19.-20. století)

Nejdřív helma, pak nacisti

Po válce přišly spolu s rostoucí nezaměstnaností i nepokoje v hornických revírech. Na opětovné zlepšení situace si však havíři museli počkat až do 30. let, kdy se zmodernizovaly úpravny i samotná těžba nebo také doprava materiálu i osob. Velkou roli sehrála elektřina, která poháněla těžní stroje i důlní ventilátory. Právě tehdy se také horníci dočkali první lepší ochrany hlavy, kterou do té doby tvořila jen plátěná čepice. Začali fárat s koženými helmami, které o několik procent zvýšily šanci na přežití při důlních neštěstích. Tím ale světlé období skončilo. Nejen na brány dolů totiž rázně zabušila II. světová válka.

Spolu se 40. lety 20. století přišlo i zabavování majetku Židů ze strany Němců, kteří také (mimo jiné) zkonfiskovali doly zahraničních společností. K překvapení všech byli čeští báňští odborníci na vedoucích místech hornických provozů ponecháni, ale museli striktně dodržovat dodávky z těžby. Což se v řadě případů ukázalo jako nelehký úkol, protože v pohraničí chyběli horníci německé národnosti, kteří narukovali, a stejně jako za I. světové války nastal problém s nedostatkem materiálu na zabezpečení šachet a dolů. Do provozů byli nasazováni též váleční zajatci a na některých místech i vězni koncentračních táborů.

Horník v pracovním oděvu, období 19. a počátek 20. století
Autor: Hornické muzeum Příbram Horník v pracovním oděvu, období 19. a počátek 20. století

„Němci přísně postihovali problémy s dodávkami a zpracováním – v momentě, kdy zjistili sebemenší stopu po odbojové činnosti, tak si nebrali servítky a horníci i představitelé báňského managementu byli odsouzeni k vysokým trestům, včetně trestů smrti,“ vypráví ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl. Právě v Příbrami pracovala v roce 1943 na úpravně dolu odbojová organizace, která poskytovala partyzánům a uprchlým sovětským válečným zajatcům materiál k budování lesních krytů v okolí města. Po jejich odhalení byli popraveni jak dělníci, tak ředitel úpravny.

Železná pěst komunistů

Tak jako se po pádu německé říše rozplynula hrozba nacismu, přišla spolu s osvobozením konejšivá náruč komunismu, která se záhy změnila v železnou pěst. Poptávka po uranu kvůli výrobě atomových zbraní vedla ke znárodnění všech podniků báňského průmyslu pod jeden národní – Československé doly. „V roce 1948 dochází k další vlně znárodňování, zahrnující i malé těžebny stavebních hmot lokálního významu. Zvláště negativně se projevilo jak v oblasti důlního průmyslu, tak i celé československé ekonomiky zavedení sovětského modelu řízení národního hospodářství, ve kterém jednotlivé podniky ztratily svoji hospodářskou samostatnost,“ popisuje Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR.

Práce pod zemí - strojní vrtání okolo roku 1930
Autor: Hornické muzeum Příbram Práce pod zemí - strojní vrtání okolo roku 1930

Báňští odborníci a ekonomové, kteří se nechtěli nechat slepě vést Sovětským svazem a upozorňovali na nehospodárnost a možné důsledky bezhlavé těžby, byli potrestáni. Podle Kukutsche „přistoupil Ústřední výbor KSČ k opatřením, která měla za následek organizování procesů s technickou inteligencí, která byla obžalována ze sabotáže, špionáže a celé řady trestních deliktů.“ Soudruzi velice dobře věděli, co s „rebelující“ inteligencí. V roce 1949 začaly vznikat vězeňské tábory v oblasti Jáchymova a poté i Horního Slavkova a Příbrami, kde byla nalezena ložiska uranu. A kde skončili ti, kteří byli režimu nepohodlní.

Peklo uranových dolů

Spolu s politickými vězni pracovali v dolech i zkušení horníci. „V Jáchymově byly podmínky velice krušné, protože úroveň techniky byla ještě v plenkách. Postavení horníků i vězňů bylo o to horší. Začalo se to lámat okolo roku 1960, kdy byla zavedena například umělá elektrická ventilace a mnoho dalších modernizačních kroků. Také byla stanovena maximální délka let pro práci v podzemí,“ líčí historik Josef Velfl s tím, že na Jáchymovsku se vytěžilo pouze 6 % uranové produkce v rámci celého Československa a na Slavkovsku pouhá 2 %. „Je třeba říci, že za socialismu se u nás těžilo skoro všechno, uhlí, rudy, nerudy, uran, ale vše bylo dotováno. V našich zemích máme hodně ložisek nerostných surovin, bohužel ve srovnání s ložisky ve světě jsou to ložiska chudá. A jelikož tehdy byl svět rozdělen na východní a západní blok, těžilo se něco, co by se jinak nevyplatilo,“ vysvětluje Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky AV ČR.

Místo, kde dříve komunisti drželi politické vězně
Autor: Se svolením Gabriely Zvonkové Místo, kde dříve komunisti drželi politické vězně

Významnější se z hlediska množství vytěženého uranu stalo Příbramsko s 36 % republikového objemu, kde byly o něco lepší podmínky než v Jáchymově. „Bylo zcela nelidské, že se političtí vězni stali horníky nedobrovolně. Na druhou stranu z jejich výpovědí vyplývá, že když se dostali z kamenných věznic jako Leopoldov, Opava nebo Valdice do prostředí pracovních lágrů v rámci dolů – konkrétně na Příbramsku – tak práce sice byla velmi těžká a náročná, nicméně v podzemí si byli všichni takřka rovni,“ popisuje Velfl, který v 90. letech spolupracoval s Konfederací politických vězňů na budování Muzea III. odboje.

Uranové doly Příbram, šachta č. 16
Autor: Hornické muzeum Příbram Uranové doly Příbram, šachta č. 16

„Dole neexistovalo to, co se jim dělo ve věznicích. Havíři si s nimi práci dělili, pomáhali jim s doručováním zakázané korespondence, poskytovali jim jídlo, oblečení nebo i napomáhali při pokusech o útěk. Výsledkem bylo, že velká část politických vězňů, kteří pracovali v uranových dolech a po propuštění měli problém vrátit se k původnímu povolání, zůstali na šachtě pracovat dál. Nikdo se jich tam totiž na minulost neptal a dokázali si vydělat i slušné peníze,“ vysvětluje Josef Velfl.

Vojna, nebo důl?

V 50. a 60. letech zažívalo Československo překotný rozvoj hutnictví. Kvůli výrobě železa a oceli se modernizovaly tradiční provozy (Vítkovické a Třinecké železárny nebo Spojené ocelárny v Kladně) a stavěly se nové. Těžba uhlí v tomto období dosáhla jednoho z vrcholů, což se projevilo i na poptávce po hornících. Mladí muži tak dostali na výběr – buď vojna za almužnu, nebo důl za královský plat. „Od roku 1963 jsem pracoval na dole Zárubek jako horník. Měl jsem tehdy před vojnou a kamarád mě přemluvil, ať se upíšu,“ vzpomíná horník a báňský záchranář Jiří Skoumal. Horníci si tehdy sice mohli vydělat až čtyři tisíce korun, ale vojně se vyhnuli jen když se „upsali“ na deset let.

Jiří Skoumal (vpravo dole) při jednom ze zásahů
Autor: Se svolením Jiřího Skoumala Jiří Skoumal (vpravo dole) při jednom ze zásahů

„Splníme plán těžby — nejlepší chlapci jdou do dolů a hutí,“ hlásaly propagandistické plakáty v 70. a 80. letech a soudruzi se těchto hesel drželi zuby nehty. I za cenu ohrožení životů horníků. „Byly tam tendence porušovat bezpečnostní nařízení. Předáci, kteří chtěli být nahoře pěkní, se snažili, aby byli havíři výkonnější. Nehledělo se přitom na to, jestli tam bylo jedno nebo dvě procenta metanu,“ vzpomíná Jiří Skoumal. Povolená hranice metanu ve vzduchu je přitom právě 1 %. „Jako havíř jsem se snažil dodržovat předpisy, ale neměl jsem měřicí přístroj, takže to bylo na technikovi směny. Ale jako báňský záchranář jsem dbal na to, aby prostředí, kde jsme se pohybovali, bylo bezpečné. Stávalo se, že když někde došlo k zahoření, tak jsme po příjezdu na místo zjistili, že ofoukávali metanová čidla vzduchem, aby se v daném úseku nemusela vypnout elektřina,“ popisuje Skoumal.

Dařilo se i uranu – nebo to tak alespoň vypadalo. „Informace o výši těžby radioaktivních surovin v Československu patřily k přísně utajovaným a jejich zveřejnění bylo považováno za politicky neúnosné s ohledem na nevýhodnost podmínek, za kterých byly československou stranou tyto suroviny dodávány do SSSR. Před obyvatelstvem byly rovněž přísně utajovány i negativní důsledky těžby a úpravy těchto surovin na životní prostředí,“ uvádí Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky AV ČR. Situace se stávala pomalu ale jistě neúnosnou, což vyústilo v dlouho připravovanou ekonomickou reformu. Veškeré snahy o rekonstrukci pomalu se hroutícího hospodářství však zastavil vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy v čele Sovětským svazem v roce 1968. A z kovárny socialismu se tak znovu naplno ozvalo bušení kladiv dělnické třídy.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama