Hornictví v Česku poznamenaly války, přírodní katastrofy i neštěstí. Proč bylo uhlí cennější než zlato?

V Česku se jen obtížně hledají místa, která nejsou dotčena hlubinnou či povrchovou těžbou. Za tisíci kilometry důlních šachet stojí tvrdá práce i ztracené životy.
Dnes studium hornictví mladé lidí neláká
Dnes studium hornictví mladé lidí neláká
Hornické muzeum Příbram

reklama

„Prvním horníkem byl už neandertálec, protože on ‚těžil‘ pazourek, aby ho mohl opracovat do podoby nástroje, který používal,“ vysvětluje Vratislav Procházka. První důkladně zmapovaný historický milník, pod nímž je podepsáno hornictví, se však na našem území začal odehrávat až později. „Ekonomická síla státu od Přemyslovců přes Lucemburky, Jagellonce, Habsburky až po Československou republiku se vždy opírala o úspěchy báňského podnikání. Přelom 12. a 13. století bývá nazýván agrární revolucí. Tato proměna společnosti tvořila předehru k první technické revoluci, jejímž hlavním znakem bylo využití energie proudící vody a tažné síly zvířat, což našlo široké uplatnění v hornictví,“ líčí historik a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.

Nejstarší písemný doklad o hornictví na Příbramsku z roku 1311.
Autor: Hornické muzeum Příbram Nejstarší písemný doklad o hornictví na Příbramsku z roku 1311.

Položení základů hornictví

Díky tomu si začaly užitkové, později i drahé kovy vydobývat své postavení, které vyvrcholilo peněžním systémem nahrazujícím směnný obchod. Stříbrná mince (pražský groš) napomohla hospodářské stabilitě a také postavení tehdejších panovníků. Pro české hornictví to znamenalo položení hlubokých a pevných základů, které vydržely mnoho otřesů. Postupně bylo odkryto a dobýváno množství zásob stříbra, zlata a železa, a to na pomezí Čech a Moravy. Stříbrorudné žíly, které přinesly výsady a rozvoj městům jako Jihlava nebo Příbram, brzy dovedly kovkopy až na území Kutné Hory. „Rozsáhlé hornické sídliště založené během 80. let 13. století získalo v letech 1304–1307 první atributy města. Začátkem 90. let 13. století se zprávy o pohádkovém bohatství kutnohorského ložiska rozletěly do celé Evropy,“ popisuje Josef Velfl.

Z dolů mezi šlechtu

Kutná Hora se brzy dostala na úroveň nejvýznamnějších historických center Evropy. V době vlády Karla IV. pocházela z kutnohorské oblasti až jedna třetina z celkové těžby stříbra na starém kontinentu. To bylo možné i díky Královskému hornímu zákoníku (Ius regale montanorum) Václava II., který obsahoval jak obecně platné právní principy, tak hornické normy i technické návody. „Ačkoli jej původně král Václav II. vydal cíleně pro Kutnou Horu, téměř okamžitě se stal platným právním kodexem pro celou zemi. Po několik staletí byl vzorem báňského zákonodárství v téměř celé Evropě,“ doplňuje ředitel Hornického muzea Příbram.

Báňská činnost v 16. století.
Autor: Hornické muzeum Příbram Báňská činnost v 16. století.

Daně z hornické činnosti tvořily v tomto období významnou část příjmů mířících do královské pokladny. To posilovalo autoritu panovníka a upevňovalo jeho nezávislost na šlechtě. Horníci v Kutné Hoře se ocitli na výsluní, do služeb si je pozvala i míšeňská markrabata. „Roku 1364 na pozvání benátského dožete Lorenza Celsi vstoupili někteří kutnohorští hormistři do služeb Benátské republiky. Nádherné stavby v Kutné Hoře, Praze a dalších městech dokazují význam rudného hornictví, z něhož byly tyto stavby financovány,“ uvádí Radovan Kukutsch z Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Jen pro představu – v té době dosahovaly šachty na Kutnohorsku hloubky 400–450 metrů a získaly tím světové prvenství.

Uhlí nad zlato

Z těžby stříbra se těšily i jižní Čechy, severní Morava a Slezsko, na mnoha místech byla také odkryta železorudná ložiska. Pomyslnou korunu však od stříbra převzalo zlato. Zlato vytěžené v Jílovém u Prahy se totiž stalo součástí českých korunovačních klenotů. Významně také přispělo k tehdejší ražbě zlatých florénů a dukátů, což Jílovému přineslo statut královského horního města. „Celkové množství zlata získaného v období intenzívní těžby jílovského revíru do 14. století je odhadováno na cca 10 tun. Z celého českého území pocházelo asi 31 tun. Mnohé zlaté doly však byly zničeny povodněmi koncem 70. let 14. století, konečnou ránu jílovskému dolování v době panování posledních Lucemburků daly husitské války ve 20. a 30. letech 15. století,“ popisuje Josef Velfl.

Báňská činnost zachycená v příbramském graduálu z 16. století.
Autor: Hornické muzeum Příbram Báňská činnost zachycená v příbramském graduálu z 16. století.

Před vypuknutím husitských válek najdeme v historii zmínku o události, která se stala základním stavebním (a také hořlavým) kamenem uhelného hornictví: víme, že v roce 1403 horníci dolovali hnědé uhlí u Duchcova. A přesně o šedesát let později dostali povolení k dobývání uhlí mezi Unhoští a Berounem. S pomalu blížícím se 16. stoletím také přichází nové báňské zákonodárství a vznik hornických měst i osad. Horníci si mezi sebou vyměňují zkušenosti z těžby rudy a uhlí, které se z nezajímavého hořlavého kamene dostává do pozice žádané suroviny. Na přelomu 16. a 17. století jsou zaznamenány první nálezy černého uhlí u Žacléře a hnědého uhlí u Sokolova a Mostu. Blížící se třicetiletá válka však způsobí škody, ze kterých se české hornictví vzpamatovávalo desítky let.

Hledá se horník!

Když půjdeme po historické lince českého hornictví od jeho vzniku až do dneška, zjistíme, že rozkvěty a úpadky se pravidelně střídají v závislosti na válečných konfliktech a přírodních katastrofách. „Důlní díla byla opuštěna, protože horníci byli naverbováni nebo se rozprchli. Šachtu ale musíme neustále udržovat a když už nic jiného, musíme minimálně čerpat z podzemí spodní vody. V opačném případě dochází k devastaci důlního díla,“ vysvětluje historik Velfl. „Síla horníků byla vždy velká, byli to silní, obratní chlapi, uměli zacházet s kladivem a sekerou a byli často využíváni jako část vojska,“ doplňuje Karel Neuberger z Hornicko-historického spolku Stříbro.

Montánní učiliště v Příbrami, rok 1849 - nejstarší báňská škola v českých zemích.
Autor: Hornické muzeum Příbram Montánní učiliště v Příbrami, rok 1849 - nejstarší báňská škola v českých zemích.

Báňští odborníci, kteří byli naverbováni, vyhnáni nebo sami uprchli, chyběli v českých zemích tak dlouho, až se vůči nim rozhodla Marie Terezie k řadě ústupků, včetně odpuštění vojenské služby a zavedení penzí. Kýžené výsledky se však nedostavily. Od poloviny 18. století sice docházelo k rozvoji uhelného hornictví, opětovný rozkvět těžebního průmyslu však začal až po roce 1800. Zatímco z příbramského revíru (stříbro) se stává centrum báňského podnikání a v polovině 19. století je zde založeno hornické učiliště, z uhlí se stává základní energetický zdroj pro celý průmysl. Vzniká množství hutí včetně Vítkovických železáren a železáren v Třinci a v důlním prostředí se zkoumá geomechanika hornin, horské tlaky i mechaniky plynů. To všechno však stojí mnohem víc než jen peníze.

Bezpečí zaplacené životy

1861: Důl František v Padochově, 52 obětí. 1867: důl Hlubina v Ostravě, 60 obětí. 1879: Důl Döllinger, 21 obětí. 1885: Důl Jan v Karviné, 108 obětí. Jen zlomek událostí, které s sebou přinesly žal do rodin zemřelých horníků a posun v chápání bezpečnosti práce pod zemí. Na konci 19. století se však odehrála dvě důlní neštěstí, která změnila postupy práce a bezpečnostní nařízení nejen u nás, ale i ve světě. Když v roce 1892 fárali horníci z Dolu Marie v Příbrami a jeden z nich odhodil zbytek knotu ze zapáleného kahanu na zem, nikdo netušil, že svým jednáním (které bylo zcela v souladu s tehdejšími nařízeními) způsobí smrt 319 lidí. Jen o dva roky později došlo na dolech v Karviné k výbuchu metanu a uhelného prachu, což stálo život 235 horníků včetně záchranářů. Důsledkem byla změna bezpečnostních předpisů u nás i v zahraničí a vývoj sebezáchranného přístroje.

Vyobrazení důlní katastrofy v roce 1892 v Příbrami-Březových Horách.
Autor: Hornické muzeum Příbram Vyobrazení důlní katastrofy v roce 1892 v Příbrami-Březových Horách.

„Báňské podnikání je vlastně snaha člověka získat přírodní bohatství, čemuž se příroda brání. V období industrializace až do důlní katastrofy v roce 1892 v Příbrami si bánští odborníci a podnikatelé uvědomovali, že je nutné souběžně věnovat patřičnou energii a potenciál i báňskému záchranářství včetně prevence,“ popisuje Josef Velfl počátky báňských záchranných služeb a oddílů a také domýšlení různých bezpečnostních pravidel. S tím vším se horníci prokutali až do 20. století, kdy se také dočkali lepšího vybavení. Nic ale nedostali zadarmo. „Ano, horníci dovedli vydělávat slušné peníze, avšak za cenu nebezpečí života nebo zranění. Ale byly doby, kdy bych na jejich místě nechtěl být, a to je doba od konce 19. století až do 30. let 20. století. Pracovali 10–14 hodin denně, pracovaly i jejich ženy a děti, a přesto měli problém se uživit,“ líčí Karel Neuberger. I 20. století před horníky položilo nové výzvy. To je však na jiné povídání. 

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama