Doručovali, zachraňovali, fotografovali... Znáte holubí příběh?

Na první pohled obyčejní, ale o to víc fascinující. Takoví jsou holubi. 
Krmení holubů na tržišti v Bagu, Barma
Krmení holubů na tržišti v Bagu, Barma
Foto: Topi Pigula

reklama

Ačkoliv nemálo dnešní populace nevědomky považuje holuby za otravné městské škůdce, v nepříliš vzdálené minulosti patřila jejich služba lidu mezi vznešená a důležitá poslání. Nejenže tito opeření vytrvalci přepravovali důležité zprávy a materiál na velké vzdálenosti, ale zároveň byli během 1. světové války vytvářeny elitní skupiny, které efektivně fotografovaly území nepřítele. Drobní letci se tak nevědomky stali po horkovzdušných balónech a dracích plnohodnotnými průkopníky leteckých fotografií. 

Chovatel a amatérský fotograf

Novověkou „holubí éru“ odstartoval německý lékárník a vynálezce Julius Neubronner (1852–1932), který s holuby začal pracovat na počátku 20. století. Jelikož schopnosti svých zvířecích svěřenců lékárník dobře znal, pravidelně je využíval pro doručování léků, které pečlivě připravoval svým pacientům. Pomocí holubích pošťáků malé zásilky nejen odesílal, ale také přijímal recepty ze sanatoria poblíž své domoviny. Některé byly přitom těžké až 75 gramů. Ani holubi však nejsou neomylní, a tak se občas stalo, že se některý z vyslaných opeřených doručovatelů vrátil až po několika dlouhých týdnech. Zřejmě někdy v tuto dobu začal vášnivý amatérský fotograf a nadšený chovatel vymýšlet způsob, jak trasu svých oblíbenců mapovat. 

Holubi jako atrakce ve staré části Sarajeva
Autor: Foto: Topi Pigula Holubi jako atrakce ve staré části Sarajeva

Originály z ptačí perspektivy 

Hloubání netrvalo nijak dlouho a schopný konstruktér dostal nápad skloubit fotoaparát s holubími schopnostmi. Nejprve ale musel vyřešit problém, jakým způsobem přístroj na neveliké zvíře vlastně uchytí. Brzy nato vyrobil lehký prsní popruh, jehož kompaktní proporce ptákům při letu nijak nevadily. Ihned poté se pustil do vývoje příhodného fotoaparátu, který talentovaný Julius v rámci krátké doby skutečně sestrojil. Zařízení bylo sice primitivní, ale zato lehké a jeho součástí byl také nezbytný časovač s pneumatickým mechanismem. Jakmile byla všechna výbava připravena, Julius Neubronner začal své vytrvalce trénovat. Němé tváře pravidelně odvážel několik desítek kilometrů od svého domova, kde je poté s připevněnými fotoaparáty také vypouštěl. Během návratů okřídlených svěřenců pak fotoaparáty nahodile pořizovaly snímky dění pod sebou z výšky mezi 50–100 metry. Nadšený konstruktér byl s výsledky natolik spokojen, že se jen o rok později ucházel o patent. 

Holubí patent v hledáčku armády 

Zatímco si na poli technickém vedl dobře, v řadách úřednických razítek tomu tak nebylo. První pokus německé úřady zamítly jako nápad neproveditelný. Německý občan ale nelenil a ve svém úsilí pokračoval usilovně dál. Vytrvalé snažení se vyplatilo a po předložení fotografií Neubronner oficiální patent v prosinci roku 1908 skutečně získal. Slávy se nicméně dočkal až v roce 1909 na Mezinárodní výstavě fotografií v Drážďanech a na Mezinárodní letecké výstavě ve Frankfurtu konané téhož roku. Pro tamní diváky to byla podívaná v té době vskutku nevídaná. Zájemci mohli sledovat přistávající holuby s upevněnými fotoaparáty na prsou, jejichž pořízené snímky byly na stejném místě vyvolány, a dokonce zvěčněny ve formě působivých pohlednic. Spokojený Julius Neubronner další roky pilně pracoval na zdokonalování miniaturních kamer, kterých nakonec vyvinul devět včetně panoramatického objektivu. Téměř od samého začátku se o jeho činnost zajímala německá armáda, jež hodlala tento novodobý technický výdobytek také náležitě zužitkovat. A jak se brzy ukázalo, holubi své právoplatné uplatnění ve válkách skutečně našli. Nejenže doručovali poštu a monitorovali nepřátelská území, ale dokonce zachraňovali lidské životy. 

Holubí armádní pouzdro na zprávy
Autor: DavidMCEddy Holubí armádní pouzdro na zprávy

Holubí všestrannost 

Nasazení holubů během válek je známo již z období nadvlády římského impéria. Mezi stěžejní vlastnosti malých opeřenců patří relativně jednoduchý výcvik vedoucí k tomu, aby se opakovaně vraceli na předem vybraná místa. Navíc jsou dostatečně silní pro přenášení důležitých zpráv. A byť to tak na první pohled nevypadá, holubi jsou sami o sobě schopni neuvěřitelných fyzických výkonů: urazí velké vzdálenosti (trénovaní jedinci i několik stovek kilometrů) s minimem odpočinku. Kromě tělesné zdatnosti oplývají zvláštními schopnostmi najít si cestu domů z téměř jakéhokoliv místa a vzdálenosti. Velmi obratně dokážou používat tzv. „kompasový smysl“, který těmto letcům umožňuje skvělou orientaci v terénu.

Schopnosti vnímat magnetické pole Země, efektivní přepravy zpráv a vytrvalosti si všimli také vojenští představitelé (nejen) během 1. světové války. Holubi se navíc snadno přepravovali z místa na místo, nehrozila dezerce a ani jejich obživa nebyla tak nákladná jako v případě lidských poslíčků. Tito opeřenci dokážou letět průměrně rychlostí 70–80 km/h, což byl na počátku 20. století úctyhodný výkon. Je třeba přihlédnout také k tomu, že mezi rozbombardovanými pozicemi znepřátelených armád mnohdy představoval jediný způsob komunikace zranitelný jezdec na koni či běžec. Pokud to samozřejmě místní situace dovolila, hlavní ústředí bylo s předními liniemi propojeno telegrafem. Rádiová komunikace byla ovšem nákladná a k její obsluze bylo zapotřebí vyškolený personál.

Ustavičné bombardování ovšem tyto linky neúnavně ničilo, čímž se komunikace opakovaně rušila. A pokud již na opravu došlo, vybraný nešťastník představoval ideální terč pro vyčkávající nepřátelské odstřelovače a granáty. Nesmíme totiž z pohodlí našich křesel zapomínat, jak válečná pole během jednoho z největších a nejkrvavějších konfliktů lidské historie vlastně vypadala. Země, kam jen oko dohlédne, byla zdevastovaná, zpustošená, bez výhodných pozic a s minimem krytí. Vyhloubené zákopy sice byly promáčené, plné nemocí a rozkládajících se těl padlých spolubojovníků, ovšem jejich opuštění do „země nikoho“ představovalo téměř jistou smrt. Za těchto zoufalých situacích a okolností byli tedy holubi velmi ceněni, neboť mnohdy představovali jedinou a poslední šanci na život stovek a někdy i tisíců lidských tváří… 

Nebojácní ptačí špioni 

Svého nasazení se holubí pošťáci dočkali například v bitvě na Sommě (1916), kde se osvědčili zejména díky své rychlosti, které nemohli konkurovat ani ti nejzdatnější lidští vytrvalci. Mimo těch poštovních byli v této bitvě hojně využívání německou armádou i „Neubronnerovi holubi“. Ostatně bylo to právě Německo, které na území Evropy jako první začalo poštovní holuby využívat k vojenským účelům. Vzdušné průzkumy patřily v raném období letectví ke stále velmi náročným a nebezpečným kaskadérským kouskům, tudíž se zcela logicky i této činnosti drobní opeřenci chtě nechtě chopili. Holubi se také projevili jako nebojácní hrdinové, kteří se nezaleknou ani četných výbuchů, hromobití a uši rvoucí kulometné palby. Postupně vznikaly menší holubí brigády, jež byly schopny během jednoho letu pořídit až 200 fotografií.

Vojenský holubí dopravník
Autor: US ARMY Vojenský holubí dopravník

Nahodile pořízené snímky sice trpěly nevalnou kvalitou, nízký průlet však svému odesilateli zaručil stále ucházející strategickou hodnotu. Koneckonců vědět, co zamýšlí nepřítel, odjakživa patřilo a patří k nejdůležitějším vojenským výhodám. 
Holubi byli na bojiště přepravováni, jak se jen dalo. Ve větší míře v mobilních holubnících, jindy také s křídly zabalenými v plátěné vestě přímo na těle pěšáků nebo prostřednictvím speciálních klecí na zádech. Někdy byli dokonce shazováni padáky na předem určená místa. Jejich oddaných služeb využívaly také posádky tanků, ponorek, lodí, v hojné míře dělostřelectvo a letci. Na sklonku roku 1916 se na západní frontě nacházelo přes 400 mobilních stanic se 100 tisíci holuby. Mnoho ptačích hrdinů bylo během války dokonce oceněno medailí, neboť doručením zprávy dokázal i jediný holub zachránit ztroskotané vojáky nebo nepřítelem obklíčené oddíly. Holubí nasazení bylo ale později ve velké míře omezeno, neboť armády již nespatřovaly v jejich použití vyšší potenciál. Nemalou měrou se o to logicky zasloužil příchod moderních technologií, které během obou světových válek zažily nevídaný rozmach. 

Text: Petr Smejkal

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama