Dopingová velmoc jménem Rusko. Kdy začalo systémové podvádění a jaký dopad bude mít zákaz na kolektivní sporty?

Rusko bylo výkonným výborem Světové antidopingové agentury (WADA) na čtyři roky vyloučeno ze všech sportovních událostí včetně olympijských her (OH) nebo mistrovství světa (MS). Jak zákaz ovlivní kolektivní sporty, ve kterých Rusové odjakživa vynikali?
Jak ovlivní zákaz startu na světových šampionátech Ruské kolektivní sporty?
Jak ovlivní zákaz startu na světových šampionátech Ruské kolektivní sporty?
profimedia.cz

reklama

Historie dopingu ve východním bloku

Pakliže se chceme dostat ke kořenům státem řízeného dopingu v současném Rusku, který zemi dovedl až ke čtyřletému zákazu startování na všech sportovních událostech, musíme se vrátit do 60. let minulého století do tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kdy poprvé vznikl program zvaný Státní plán 14.25.

Pod tímto programem byl východoněmeckým sportovcům nejen podáván nelegální doping, ale zároveň bylo zajišťováno, aby podvádění zůstalo tajemstvím. Jedním z lidí, kteří se na tomto programu podíleli, byl i bývalý viceprezident Východoněmeckého sportovního sdružení DTSB a olympijský vítěz v jízdě na saních Thomas Köhler. Ten v roce 2010 publikoval knihu s názvem Dvě strany medaile, ve které mimo jiné šokoval sportovní svět, když odhalil, že do systémového dopingu sponzorovaného státem byli zapojování všichni mladí sportovci, jakmile dosáhli věku 16 let. Většině z nich pak byly podávány zakázané látky jako například Turinabol, steroid, jenž podporuje svalový růst.

Zlom nastal v roce 1974, kdy byl celý program ještě posílen z důvodů obav zlepšené kontroly dopingu na mezinárodních soutěžích. Čistě pro představu, zde je počet světových rekordů, které ženské plavecké týmy NDR pokořily v roce 1972. Slovy nula. V období od roku 1973 do roku 1989 jich ovšem stihly pokořit 127. Na OH je pak rozdíl ještě znatelnější. Ze 120 možných medailí šlo 64 ženám z NDR, přičemž 31 z možných 40 bylo zlatých, 19 stříbrných a 14 bronzových.

To vše samozřejmě neznamená, že k dopingu docházelo pouze v NDR. Köhler ostatně ve své knize přiznává, že se elitním závodníkům pomáhalo nečistou cestou částečně i proto, že jiné státy rovněž dopovaly své špičkové sportovce. „Doping byl určen jen pro ty nejlepší, kteří už měli několik let tréninku za sebou,“ píše bývalý funkcionář. „A látky se sportovcům podávaly pouze s jejich souhlasem, nevím o žádném případu, kdy by kouč nebo jeho svěřenec dostal nařízení shora.“

Součástí programu bylo podle různých odhadů až 10 tisíc sportovců. Několik z nich později zemřelo na rakovinou nebo trpělo neplodností. Úmrtí ale přesto nebyla tak častá jako v jiných zemích, protože nad programem dohlížely desítky lékařů a odborníků. Státní plán 14.25 zanikl teprve v roce 1989 spolu s pádem Berlínské zdi, v Rusku však podobné praktiky pokračují dodnes.

Viktor Savčenko vs. Damir Škaro (Letní olympijské hry 1980)
Autor: profimedia.cz Viktor Savčenko vs. Damir Škaro (Letní olympijské hry 1980)

Doping v Rusku aneb hlavou proti zdi

Historie dopingu v Sovětském svazu se začala psát zhruba od roku 1964 a fungovala víceméně souběžně se státním dopingem v NDR. Od decentralizované anabolické fáze až k účelnému státem řízenému dopingu. Jednoznačně nejskandálnějšími se pak staly bojkotované Letní olympijské hry 1980 v Moskvě. Kvůli tehdejší sovětské invazi v Afghánistánu se několik desítek zemí v čele s USA rozhodlo do Moskvy nepřijet. Na hrách tak nakonec Sovětský svaz spolu s východním Německem získal 127 z celkového počtu 204 zlatých medailí. Jako odvetu následně Sověti a země východní Evropy včetně Československa o čtyři roky později bojkotovali letní olympijské hry v Los Angeles.

Podle britského novináře Andrewa Jenningse, oceňovaného autora knih na téma podvádění na OH, měli Sověti nastrčeno několik vlastních agentů v Mezinárodním olympijském výboru (MOV), kteří dohlíželi na to, aby sovětští sportovci procházeli v roce 1980 před hrami i na nich všemi možnými kontrolami. O devět let později pak vyšla v australském senátu zpráva, která tvrdila, že na hrách prakticky nebyl jediný medailový sportovec, který tehdy neužíval zakázané látky. Místo moskevských her se jim tak prý mohlo rovnou říkat chemické. Na hrách v Moskvě rovněž došlo k prvnímu zdokumentovanému případu krevního dopingu, kdy u vítěze závodu v běhu na 5 km a 10 km byly zjištěny krevní transfuze.

K ojedinělým případům odhalení dopingu následně docházelo i po zhroucení Sovětského svazu a zejména incidenty v letech 2001–2014 naznačovaly, že se zdaleka nejedná pouze o individuální sportovce, nýbrž o systematické obcházení pravidel za účelem získávání lepších výsledků. Konkrétní vyšetřování se však rozběhlo až v roce 2014 po odvysílání dokumentu Odhalený doping ruských atletů na německé televizi ARD, který Rusy poprvé veřejně před celým světem obvinil. MOV, mezinárodní atletická federace (IAAF) i WADA následně slíbily, že celou věc prošetří.


První část genetických důkazů začali vyšetřovatelé sbírat v ruském Soči, místě konání zimní olympiády v roce 2014. Cílem bylo zjistit, kdo o dopingu věděl a kdo ho řídil. Celé vyšetřování trvalo dva roky a jeho závěr (k přečtení zde a zde) byl jasný – doping řídilo samotné Ministerstvo sportu, které dále spolupracovalo s ruskou tajnou službou, Centrem sportu i laboratořemi v Moskvě a Soči, kde docházelo k manipulaci vzorků sportovců a jejich záměně za čisté. I přesto se však pro nedostatek přímých důkazů nakonec MOV rozhodl Rusům povolit start na letních hrách v Riu 2016, nesměli však nominovat sportovce, kteří v minulosti dostali trest za doping. Výjimku tvořilo 68 ruských atletů, kterým start zakázala pro změnu Mezinárodní atletická federace (IAAF) a následně to potvrdilo i rozhodnutí Mezinárodní sportovní arbitráže (CAS). Na stejných hrách byl kvůli pozitivním dopingovým testům vyloučen i bulharský tým vzpěračů.

Zde se každopádně sluší zmínit dokument Icarus z roku 2017, ve kterém se Grigorij Rodčenko, bývalý ředitel antidopingové laboratoře v Moskvě a jeden z architektů ruského dopingového programu, po útěku do Spojených států ke všemu doznává a připouští, že celá konspirace sahá až k bývalému ministru sportu Vitaliji Mutkovi a prezidentovi Vladimiru Putinovi. Rodčenkovo štěstí už však neměli bývalí šéfové ruské antidopingové agentury (RUSADA) Vjačeslav Siněv a Nikita Kamaev, kteří zemřeli za záhadných okolností jen dva měsíce po své rezignaci, ke které byli přinuceni po vypuknutí pro změnu další rozsáhlé dopingové aféry týkající se atletiky. Kamaev pár dní před svou smrtí kontaktoval novináře s tím, že chce o dopingu napsat knížku. Záhy zemřel na náhlou srdeční příhodu.

O několik dalších afér později se v listopadu roku 2017 však smyčka začala pomalu ale jistě utahovat. Ruští běžci na lyžích Alexandr Legkov a Jevgenij Bělov dostali doživotní zákaz startu na OH. Ještě do konce roku dostalo doživotní zákaz dalších 43 ruských sportovců (u 28 z nich později došlo ke zrušení trestu z nedostatku přímých důkazů). V prosinci se pak WADA konečně rozhodla vyloučit Rusko ze zimních her v Pchjongčchangu. Účastnit se mohli pouze prokazatelně čistí sportovci, kterým nevadilo startovat pod neutrální vlajkou. Ani tohle přísné rozhodnutí však situaci v ruském sportu nijak nezměnilo. O dva roky později se tak výkonný antidopingový výbor s konečnou platností rozhodl na čtyři roky vyloučit Rusko ze všech sportovních událostí, přijdou tak o Tokio 2020, Peking 2022 a všechny světové šampionáty v různých sportech až do roku 2023. „Ruský doping příliš dlouho znevažuje čistý sport. Rusko dostalo spoustu příležitostí dát věci do pořádku a připojit se ke světové antidopingové komunitě v zájmu svých sportovců a poctivého sportu, ale místo toho si vybralo pokračovat v podvodech a zapírání,“ řekl prezident WADA Craig Reedie.

Trest se ale podobně jako v Pchjongčchangu netýká všech a prokazatelně čistí sportovci bez minulých postihů budou moci s největší pravděpodobností pod neutrální vlajkou na hrách a šampionátech dál závodit.

Grigorij Rodčenko v dokumentu Icarus. Jeden z architektů ruského dopingového programu utekl ze země ze strachu o život
Autor: profimedia.cz Grigorij Rodčenko v dokumentu Icarus. Jeden z architektů ruského dopingového programu utekl ze země ze strachu o život

Kolektivní sporty bez Rusů? Ne tak rychle!

Přestože má Rusko od doby rozhodnutí WADA 21 dní na to, aby se proti trestu odvolalo, což také plánuje, nepředpokládá se, že by to na výsledku cokoliv změnilo. „Tohle je největší dopingový skandál, jaký kdy svět viděl. Teď bych od Rusů očekávala plné přiznání a omluvu za všechnu bolest, kterou sportovcům a sportovním fanouškům způsobili,“ komentuje situaci viceprezidentka WADA Linda Helleland, která dlouhodobě bojuje za co nejpřísnější tresty pro podvádějící sportovce.

Co se kolektivních sportů jako fotbal či hokej týče, platí podobný princip jako u jednotlivých sportovců. Rusko se jako země s největší pravděpodobností šampionátů ani OH nezúčastní, například ruští hokejoví hráči by se však mohli podobně jako před čtyřmi lety příští rok ve Švýcarsku objevit v neutrálních barvách, tentokrát by však dresy ani název týmu nesměl geograficky odkazovat na jejich zemi původu, jako tomu bylo v Pchjongčchangu. Stanice BBC pak uvedla, že se Rusové díky Petrohradu jako jednomu z pořadatelských měst zúčastní rovněž Eura 2020. Zde o přesných podmínkách ještě rozhodne Mezinárodní fotbalová federace FIFA po domluvě s WADA a Asociací mezinárodních federací letních olympijských sportů.

Dalším problémem pro Rusko je však otázka pořadatelství. Součástí pondělního trestu WADA za zmanipulování dat totiž bylo i odebrání ruského pořadatelství světových šampionátů na příští čtyři roky. Zde se však za Rusko nyní přimlouvá Mezinárodní hokejová federace (IIHF), která bojuje za to, aby mohlo pořadatelství světového šampionátu v hokeji zůstat v roce 2023 Rusku.

Otázkou je, jestli by v tomhle případě měla. A jestli náhodou snižování trestu nedá Rusům naopak najevo, že jim jejich dlouhodobá snaha obcházet systém bude i nadále vycházet, dokud jednoho dne zkrátka nedojde trpělivost všem a příští zákaz už neskončí jen u čtyř nebo osmi let.

Text: Ondřej Mrázek

reklama

reklama