Krvavá historie Díkůvzdání: O masakru indiánských rodin Američané raději nemluví

Události, které se staly jedním ze základních kamenů svátku, otevřely cestu ke staletí trvající genocidě domorodého obyvatelstva.
Takto mírumilovně si Američané Den díkůvzdání připomínají
Takto mírumilovně si Američané Den díkůvzdání připomínají
Getty Images

reklama

Každý školák ve Spojených státech se o Dni díkůvzdání učí totéž: Otcové poutníci připluli v roce 1620 k americkým břehům těsně před zimou, a proto jich brzy mnoho zemřelo hlady nebo na nemoci z podvýživou spojené, třeba kurděje. Indiáni z kmene Wampanoag je ale na jaře začali učit pěstovat plodiny a lovit ryby a na konci roku je tak čekala úspěšná sklizeň. Na oslavu a jako poděkování uspořádali hostinu, na níž své domorodé přátele pozvali a projevili jim tak vděčnost.

Krásná, idylická pohádka je ale jen střípek z celé skládačky toho, jak Američané k Díkůvzdání přišli. Dobové dokumenty sice potvrzují, že s domorodými Američany pár poutníků sklizeň oslavilo, jiné však ukazují na mnohem méně idylické soužití, které připomíná známý dlouholetý vztah kolonizátorů k původním obyvatelům.

Promyšlené vyvraždění celého kmene

Bylo to v roce 1637, když guvernér Massachusetts Bay William Bradford vyhlásil, aby se „Den díkůvzdání držel ve všech kostelích pro naše vítězství nad Pequoty“. Jediní domorodci, kteří se ho účastnili, byli ovšem zajatci traumatizovaní bezprecedentním krveprolitím, jež této oslavě předcházelo.

Událost vešla do povědomí jako Masakr na řece Mystic a došlo k ní 26. května 1637. Stala se završením zhruba čtyřletého násilného konfliktu mezi indiány z původně zhruba osmitisícového kmene Pequot, jehož domovinou byla původně většina dnešního Connecticutu, a koalicí čtyř kolonií a jejich domorodými spojenci.

Několik stovek mužů se pod vedením kapitánů Johna Underhilla a Johna Masona v doprovodu spřátelených indiánských válečníků z kmenů Narragansett a Mohegan nepozorovaně přiblížilo k palisádou opevněné pequotské vesnici. Kmenoví válečníci byli navíc pryč a ve vesnici zbyly jen ženy, děti a starci. To ale kolonizátory od útoku nijak neodradilo.

Vraždili ženy, děti i starce

Hrůzu, kterou domorodí obyvatelé prožili, si jde představit jen stěží. Kolonizátoři vesnici vypálili a zmasakrovali v ní zhruba 400 až 700 obyvatel. Někteří uhořeli v chatrčích, jiné postřelili a nechali vykrvácet. Kdo neuhořel nebo nepadl mečem či kulkou ve vesnici, snažil se dostat z ohnivého pekla ven.

Armáda kolonizátorů ale obléhala jediné dva východy z vesnice. „Kdo se prodral ven, toho naši muži probodli, ať už muže, ženy nebo děti, a ti, co unikli, padli do rukou našich indiánů,“ popsal scénu později John Underhill. Narragansetti a Mohegani všechny prchající Pequoty, na něž narazili, ubili sekerami.

I tak se ale několika povedlo uniknout. Kolonizátoři se spřátelenými kmeny je ale vystopovali a zmasakrovali nebo prodali do otroctví. Podobným způsobem kolonizátoři pokračovali další den k další vesnici, a třetí den k další. A stejný osud potkal i válečníky; jakmile někdo příslušel k Pequotům, byl bez milosti zničen.

Komu se povedlo před kolonizátory utéct, přidal se k jiným domorodcům v okolí a příslušnost ke kmeni Pequot nechal daleko za sebou... Jedině díky tomu se jim podařilo dodnes přežít, ačkoli pro ně jako pro etnikum kolonizátoři naplánovali genocidu. Dnes jich je jich okolo 1 500.

Temná historie, o níž se nemluví

Tenhle masakr nebyl sice úplným začátkem všeho zlého, čeho se ze strany bílého obyvatelstva domorodí Američané dočkali, otevřel ale stavidla násilí a křivdám, které pokračovaly po staletí. Masakr si při hostinách kolonizároři připomínali každoročně po několik desetiletí.

A ačkoli samozřejmě zdaleka není jedinou historickou událostí spojenou se Dnem díkůvzdání (úspěšná sklizeň se navíc tradičně slavila víceméně od nepaměti), svátek, který oficiálně existuje až od roku 1836, si domorodí Američané naopak připomínají jako Národní den smutku, vzpomínají při něm na genocidu Pequotů a snaží se většinovou společnost vzdělat o bezpráví a násilí, k němuž od „prvního krásného Dne díkůvzdání v roce 1621 mezi kolonizátory a domorodými Američany došlo.

Většinová společnost v Severní Americe si tuhle kapitolu svých dějin totiž připomíná jen velmi nerada. O nepěkné krvavé realitě své historie má navíc kvůli pohádkám, jako je Disneyho Pocahontas, a vzdělávacímu systému tlačícímu idylické příběhy mnohdy hodně zkreslené představy. Historie ale zkrátka není černobílá.    

Zdroj:  Alden T. Vaughan, New England Frontier: Puritans and Indians 1620–1675  

reklama

reklama