Dahome: Africké království se specializovalo na vývoz otroků

Pokud si myslíte, že byli ti nejhorší otrokáři běloši, tak se mýlíte. Stačí se ohlédnout do minulosti do království Dahome.
Fotka z filmu Zelená kobra, který vykresluje poměry v království Dahome
Fotka z filmu Zelená kobra, který vykresluje poměry v království Dahome
Werner Herzog Filmproduktion

reklama

Pobřeží otroků

V roce 1865 namaloval misionář Francesco Borghero mapu malé části Afriky, kterou označil jako „pobřeží otroků“. Název zní děsivě, nicméně skutečnost byla mnohem děsivější. Už od smlouvy s Portugalci uzavřené v roce 1472 (smlouva nezahrnovala jen otroky, ale i zlato a slonovinu) až do poloviny 19. století, kdy bylo v Evropě zrušeno otroctví, byla zdejší ekonomika postavena na vývozu otroků.

Zatímco jinde se vyvážely exotické plodiny, z Dahome se zkrátka vyváželi lidé. A aby bylo „kde brát“, muselo království vést četné války, nutno říci, že vítězné, aby poražené nepřátele mohlo prodávat. Samotné království coby „státní útvar“, pokud se o něčem takovém dá v západní Africe mluvit, bylo založeno kolem roku 1600, ale místní Fonové už dávno předtím pochopili ekonomickou výhodnost lovu a prodeje lidí z okolních kmenů a území.

Rozvoj obchodu s otroky na ‚pobřeží otroků podnítil rivalitu mezi africkými královstvími v regionu, zejména mezi královstvími Allada, Xweda a Dahome, která se postupně dostala do popředí mezi šestnáctým a osmnáctým stoletím,“ udává v oddílu věnovanému historii Afriky UNESCO. Z napsaného vyplývá, že Afričané měli snahu víc spolupracovat s kolonizátory, ať už ze strachu, či vypočítavosti, než se spojit ve vzájemné obraně. Není to ostatně poprvé, co běloši využili vzájemné nevraživosti domorodců, podobná strategie se objevila i u kolonistů v Severní Americe.

Váleční veteráni, tedy pravděpodobně i lovci otroků v roce 1908
Autor: Volné dílo Váleční veteráni, tedy pravděpodobně i lovci otroků v roce 1908

Na počátku 18. století se dahomejští králové stali velkými hráči v obchodu s otroky a vedli hořkou válku se svými sousedy, což vedlo k zajetí 10 000 lidí, včetně dalšího důležitého obchodníka s otroky, krále Whydaha. Král Tegbesu vydělal v roce 1750 prodejem lidí do otroctví 250 000 britských liber ročně a král Gezo ve 40. letech 18. století řekl, že udělá cokoli, co od něj Britové chtějí, kromě toho, že se vzdá obchodu s otroky,“ píše na svých stránkách respektovaná BBC.

V článku Království, jehož jedinou činností byl lov otroků píše P. Mýtina, že „občané nepracovali, práce byla považována za velmi nedůstojnou a podřadnou, určenou pouze otrokům“. Jedná se o nadsázku, neboť dahomejské království mělo velmi dobře rozvinuté zemědělství; ostatně vojáky i královský dvůr s rozsáhlým byrokratickým aparátem (ale i prosté vesničany) musel někdo živit a zdaleka ne každý vesničan si mohl dovolit mít své vlastní otroky. Zároveň byla v zemi rozvinutá široká řemeslná výroba (což je ve velké části Afriky dodnes). Někdo musel vyrábět mačety, hrnce, lodě i oblečení.

Mezi lety 1670 a 1860 byl největším přístavem v regionu pro deportaci otroků Ouidah (dříve známý jako Glewe nebo Glehue). Během transatlantického obchodu s otroky byl z jeho břehů deportován více než 1 milion afričanů. Dnes je na místě památník v podobě brány. Její název vše vysvětluje: Brána, odkud není návratu.

Dahomejské ženy-bojovnice
Autor: Tropenmuseum Dahomejské ženy-bojovnice

Ahosi a mino

V jazyce Fon slovo „ahosi“ značí královy manželky, kterými skutečně byly, a slovo „mino“ pro ně používali jejich mužští spolubojovníci. Je to poněkud zvláštní, neboť v překladu to znamená naše matky. Jednalo o jakýsi sbor bojovnic, podobně jako měl Muammar Kaddáfí svou ženskou ochranku. Dahome mělo nejen své ženské bojovnice, ale i ženské lovkyně slonů.

Právě z nich si král vybíral příslušnice do ženské válečné elity, která proslula nebývalou krutostí, jež Francouze zaskočila. Není divu, že jim v narážce na mytické a stejně odvážné bojovnice říkali Amazonky. Byť se formálně jednalo o královy manželky, nesměly během „vojenské služby“ otěhotnět, neboť mateřství se s válečnictvím zásadně neslučuje. 

Dahomejské bojovnice
Autor: Volné dílo Dahomejské bojovnice

Když jdou vojáci do války, musí zvítězit, nebo zemřít.“ Tak prý znělo jejich motto a součástí „přijímače“ byl devítidenní pobyt v džungli. Jediná pomůcka, která oněch devět dnů usnadňovala život, byla tradiční zbraň ženské jednotky, metr dlouhá mačeta.

Hlava ve francouzské vlajce

Dokud Dahomejci bojovali jen s okolními kmeny a prodávali otroky Evropanům, systém fungoval. Ovšem problém nastal, když v roce 1889 napadli vesnici Quemé, která byla pod francouzskou ochranou. Místní náčelník se pokusil konflikt uhasit tím, že nájezdníkům mával tříbarevnou francouzskou vlajkou, což vrchního velitele a krále natolik rozlítilo, že přikázal jedné z bojovnic, aby mu usekla hlavu a do vlajky ji zabalila. To byla potupa, kterou si země galského kohouta nemohla nechat líbit, načež kromě vojenských jednotek začala cvičit i Senegalce a Gabonce.

Francouzská invaze roku 1892
Autor: Le Petit journal. Supplément du dimanche – volné dílo Francouzská invaze roku 1892

I přes extrémní brutalitu neměli Dahomejci proti mnohem lépe vyzbrojeným Francouzům šanci a situace dopadla dle očekávání. Dnešní Benin (název Dahome se přestal používat v roce 1975) se stal v roce 1900 francouzskou kolonií, která získala nezávislost až v roce 1960.

reklama

reklama